Partnerova úcta k vám

Asi tak!
A s Kajou souhlasím i v tomto:

Jinak se přiznám, že hůře jsem se chovala v hádkách já - jo, párkrát jsem mu řekla, že se chová jako idi.ot (to je takový můj fígl, neříkám, že je idi.ot, ale že se tak chová... ale vážně to za ty roky vztahu bylo jen párkrát). Jinak spíše něco ve smyslu že je sobec, ale rozhodně ne haj.zl a podobně, to si o něm myslet, natož mu to říct, už bych s ním asi ani nechtěla být...

A on? Mi úplně stačí, když řekne "Uklidni se!", "Vzpamatuj se!", případně "Jsi normální?" - to je jako by zatopil pod papiňákem, ale opět, urážky ani jednou. Je fakt, že mnozí by si mysleli, že k sobě přistupujeme až příliš opatrně ("Zlato, nelíbí se mi, když.. a ocenila bych, kdybys..."), ale nám to tak funguje - pohádat se umíme, ale v tomto případě je pak snazší spolu zase normálně komunikovat.

Nadávky jedině v případě, že na jeho "Jsi děv.." něco ve stylu "A ty vypelichaný ..." (domyslete) - a oba jsou spokojení. Ale já to tak nikdy neměla a asi ani mít nebudu.

příliš opatrně? myslím, že je to naprosto v pořádku, když chceš něco vyřešit a ne se jen poštěkat a "vyhrát".

Takhle totiž nikdy nikdo nevyhraje a myslím si, že jakmile partneři povolí a začnou si nadávat, tak to může být časem jenom horší. Ta mez se překročí a pak už není cesty zpátky. Horší nadávky, větší pocit ublíženosti a taková pachuť z toho, že víte, jak hnusně se k vám ten druhý může chovat, přestanete si sebe navzájem vážit a co pak?

Díky, já si to (pochopitelně) taky myslím a s tvým příspěvkem souhlasím - navíc je fakt, že se tak dá jednoduše a bez zbytečného rozruchu vyřešit spousta neshod a nedorozumění. Je ale pravda, že když jsem to řekla kamarádkám, divily se a nechápaly...
Každopádně my to tak dělat alespoň někdy musíme, protože ve zbytku případů asertivní nejsme a milý by asi "jenom Itálii" nezvládal

Reaguji na Red_fire:

Je fakt, že to není vždycky jednoduché, když je člověk třeba napruzený, tak hned asertivita klesá a do člověka naopak vjede taková bojovná nálada: a teď mu to natřu! Ale, vždycky si uvědomím, že je to problém mého ega, co se chce pohádat, ublížit a "vyhrát", aniž by myslel na řešení a když to nezvládám, tak jdu raději pryč, uklidním se, dám si pauzu, on taky a až ten adrenalin klesne, tak se vrátíme a vyříkáme si to. Třeba zvýšíme hlas, ale už oba víme, že jsme se vrátili, abychom to vyřešili, čili, že je tam tam dobrá vůle, tak se zase uklidníme a postupně se usmíříme. Bez pocitu ponížení a hořkosti.

S přítelem to umím. Mrzí mě, že se ale takhle "hádat" neumím i s jinýma blízkýma, tam mě ta bojovná nálada bohužel často přemůže. Ale tam jsou jiné okolnosti.

Bývalý přítel na mě nikdy sprostej nebyl, ale když se rozčílil, tak jsem měla kolikrát strach, jak jsem ho viděla. A jednou mi v cholerickém záchvatu vyhrožoval, že mi zabije psa... No nebyl na tom psychicky moc dobře, bylo to před rozchodem. A můj druhý přítel, teď už taky bývalý na mě kolikrát sprostej byl. Někdy, když jsme se pohádali, a i když jsem byla v právu já, tak se nezdráhal nazvat mě pí.čou nebo sviní. Kolikrát se ani neomluvil, prostě byl další den milej a dělal, jako by se nic nestalo. V příštím vztahu si na to dám velký pozor a jakmile zpozoruju náznaky podobného chování, tak končím.

Ten můj by mi mohl jednou říct že jsem ***** a šel by... Tohle bych si teda rozhodně nenechala líbit.

Přesná klasifikace mého bývalého .... no, to už je minulostí, ten, co je teď je taková "květinka", takže do ničeho se, myslím, nadávat nebude, ať už vypelichaného nebo ne. Já jakožto pověstný cholerik se asi budu muset na stará kolena trochu zklidnit ... .

ale na to bych měla jen jednu odpověď : .... " jen se ho dotkneš a zabiju já tebe " ....

Já to měla úplně stejně. Jenže to u nás zašlo až tak daleko, že i já potom začala. A nejhorší, že mi jsme se skoro denně hádali. Často jsem kvůli tomu brečela, protože mě jeho slova ranila a sama jsem řekla to, co jsem doopravdy nechtěla.

Tak u nás vypadá hádka asi takto, on řve, nadává mi sprostě, když se rozbrečím tak mi řekne at si klidně bulím, 2x na mě řval i před dětma, psychicky mě deptá, 4x mě napadl, jsme spolu 5 let, on věci neumí vůbec řešit, o našem vztahu se nebaví nic ho nezajímá pokud nejsem spokojená tak on se měnit nebude a mám se zbalit a vypadnout, ví že jsem na něm finančně zcela závislá hodně toho využívá, peníze mám omezené takže pro 4člennou rodinu na všechno 1000na týden, on si chodí kam chce já nesmím nikam. Když se pohádáme je schopný se se mnou nebavit i měsíc, nikdy se neomluví.
Tak to u nás je, vím že si řeknete proč s ním jsem, i já se ptám... pravda

Neni lehký člověka opustit po takový době a ještě s dětma, to je pochopitelný. Ale fascinuje mě jak se muži dokážou k ženám chovat..

o to právě jde, já vůbec prostě nechápu proč jsem pořád tu, stále totiž doufám že on prostě jednou přijde a omluví se a bude zase všechno krásný jako na začátku, vím že ho pořád miluju protože když se zrovna nechová tak nechutně tak je mi s ním dobře, teda není to ten typ člověka co by mě rozmazlovat, pořád si mě všímal a romantika u nás taky nic neznamená ale nějak sem si zvykla, právě nevím jestli to je o zvyku nebo ho pořád miluju... říkám si že sem vždycky měla být zticha a nic z toho by se nestalo ale to si mám nechat s..t na hlavu? to taky nechci... dokáže to vždycky otočit proti mě že já za všechno můžu, i když dělám přesně to co on chce, ani netuším jestli mě miluje, ani nevím kdy mi to řekl naposledy, nebo prostě jen potřebuje mít nad někým moc... pracuje jako manažer takže je vůdčí i v práci možná je to tím, nedokáže se pak od toho odpoutat ani doma... třeba je fakt chyba ve mě...

Reaguji na nicolettka:
Jo to uplně chápu, já to s přítelem sice tak těžký nemám, ale taky byl kolikrát dost hnusnej a sprostej a já si říkala, bože proč s ním teda jsem? jenže on se pak právě vždycky omluví, že ho to mrzí a že mu ruply nervy a jinak je prostě skvělej, nemůžem bez sebe bejt, ale ty hádky bejvaj dost nechutný.
A chyba určitě není v tobě, ale v něm a v jeho povaze, přístupu. A myslim, že žena by právě měla bejt aspoň trochu rozmazlovaná, muř by jí měl umět potěšit a dávat najevo, co k ní cítí, jinak ten vztah neni plnohodnotnej a jeden je vždycky nespokojenej. V takový situaci, když se chlap ke svojí ženě chová jako nadřízenej a zachází to až do násilí a nadávek je nutný si s nim buď rázně promluvit aby si uvědomil, že takhle to ve vztahu nefunguje, nebo si předem zajistit vlastní bydlení a peníze a pak se ze dne na den sebrat a jít. Moc se nerozmejšlet a udělat ráznej krok k lepšímu životu, protože ženská má prostě nárok na pořádnýho chlapa, kterej ví jak se chovat, aby ona byla spokojená.

Poslední dobou se často hádáme kvůli kravinám.Něco mu třeba vyčtu nebo řeknu svůj názor a on se mi začne arogantně smát, někdy až vysmívat a já mu v tu chvíli vidím do hlavy a přesně vím, že kdyby se nehlídal, tak mi řekne něco hodně hnusného. Sám přiznal, že někdy ho tak vytočím, že je na mě opravdu zlý a uvědomuje si to, ale neví, jak jinak se má bránit. Jenže můj názor je vždycky špatný, vždy jen on má dobrý názor.
Včera večer jsme se zase pohádali, protože neustále upřednostňuje "svojí" práci a jeho kolegu - "zaměstnance", kterého doma nejdřív pomluví a pak by za něj klidně položil život. Na můj vkus ho moc platí a ten kolega si prostě určuje svoje podmínky a přítel kolem něj skáče jak ocas.
Včera mi ruply nervy a řekla jsem mu, že se z toho kolegy může zbláznit a že bych se s přítelem chtěla mít tak, jak se s ním má jeho kolega a on na mě v tu chvíli vyletěl a zařval na mě "přestan se už konečně s.r.á.t do mé práce", zvednul se z postele, třísknul dveřmi a šel do obýváku a já jen zaslechla, jak si pro sebe říká "už s tím fakt přestaň, nemáš do toho co kecat, je to moje věc a ty na něj stejně akorát žárlíš a strašně tě to žere, že se nemáš tak dobře a závidíš"
V tu chvíli mi to přišlo hrozně líto, protože se ukázalo, že já mu jsem asi nejspíš úplně u zadku, hlavně že se má dobře on v práci se svým kolegou, to je nejdůležitější...A hlavně ta reakce? Já mám pocit, že tohle by si k nikomu nedovolil a ke mě si to dovolí?
Připadám si, jak kdybych mu už byla na obtíž...