Nedokáži odpouštět (ani ve vztahu, ani v přátelství), je to dobře?

Já s tím souhlasím a nevidím na tom nic špatného.

taktéž, velký souhlas...je to dobré....

Já teda někdy odpouštím,ale ted ještě nedokážu hodnotit, zda je to v mém případě správně...

Lenas
já si o tomhle myslím, že mi mluvíš z duše... jsem na tom úplně stejně, ale je tu jedno velké ALE! Mě tohle po čase přivedlo do hezkých prekérii právě, protože jsem se nikdy nenaučila odpouštět, člověk potom začne být vztahovačný a vidí "zrady" tam, kde ani nejsou (tzn. že je člověk neudělal proti tobě úmyslně...) Abych uvedla příklady, já jsem teď ve fázi, kdy jsem kvůli neumění odpouštět ztratila docela dobré kamarádky (to neumět odpouštět bylo u nás oboustrané..) Navíc se mi teď rozpadl po několika letech vztah.. Ono všeho moc škodí a já neodpouštěla už jako malá holka a tohle se s tebou pak táhne jako nějaký težký balvan.. Neodpustila jsem chyby, které se mě třeba i netýkaly (ikdyž já to tak neviděla...) a neodpouštím chyby ani sama sobě! To je to nejhorší... Navíc neumět odpouštět je strašně svazující a bere to hodně energie, časem se to může taky negativně projevit na tvé psychice. Ono se musí rozlišovat potlačovat špatné vzpomínky a negativní emoce mezi tím, že člověk odpustí! Je to nastaveno i tím, jaký máš temperament a tím jak prožíváš... A dej ruku na srdce! Kolikrát ty si udělala chybu, kterou bys sama druhému neodpustila?! Člověk by v tomhle měl být trochu soudný... Já věřím, že odpouštět se jednou naučím... a na neumění odpouštět nevidím nic pozitivního za čím by si mohl člověk hrdě stát.

Záleží na míře. Do nekonečna odpouštět skutečné podrazy nejde, ale neodpouštět vůbec znamená, že člověk vidí celý svět jako podrazácký a proti sobě zaměřený, že nedokáže rozlišit, co je křivda a co není, že v sobě nemá dost schopnosti vžít se do druhého, že jeho život je jedním velkým obranným postojem.

Lenas
Ahoj, to, že se teď chráníš je logické, ale hlavně si před sebe nepostavit zeď úplně.
Každý sem tam udělá chybku svým chováním, když prý odpustíme uleví se nám, nepřeroste to v nenávist na toho člověka, těžké to je uznávám

Já souhlasím spíš s Hašlerkou, protože odpouštět je lidské, ale zase si nechat donekonečna furt něco líbit, to je cesta do pekel. Takže odpouštět ano, ale pokud si toho ten dotyčný neváží a podrazí znova, tak to asi nemá smysl.

tak já zradu odpouštím, ale přesto pro mě přátelství končí. Tak nějak jsem se už naučila odpouštět, on se člověk potom cítí mnohem lépe, ještě když je někdo plný nenávisti, to se pak musí cítit hodně zle. Ale pomluvy mi vadí,hlavně, když někdo pomlouvá člověka, aniž by ho znal, jen proto, že mu třebas vzhledově nesedne, to je ubohé. A u kamarádek by to fungovat vůbec nemělo, ale taky jsem to zažila.

Já si myslim,že lidé by si měli odpouštět-život je krátkej na to, aby jsme na sebe byli naštvaný...ale samozřejmě záleží na tom co odpouštíš.nevěru bych taky neodpustila,ale kámošce jsem třeba odpustila,že se ke mě a k mému příteli zachovala ošklivě....prostě jsem jí odpustila i když mě to dost bolelo...takže mysli,že člověk by měl umět odpouštět....to je můj názor

myslím, že přehánět se to nemá, nikdo nejsme neomylný, každý někdy nějakou chybu udělá. Jde o to, zda se z ní poučí, ale odpouštět by ses naučit měla, protože takhle bys taky za chvílí mohla být sama jako kůl v plotě...

Holky díky za názory-vážím si toho.Chtěla jsem tím říci,že nedokáži odpouštět hned..né že nedokáži odpouštět vůbec .např-za hooodně dlouho,to ano..ale potřebuji delší dobu.Jsou však věci které se odpustit nikdy nedají..A také jak co..když je to nějaká zrada či podraz u kamarádky tak to neodpouštím.Jak mě někdo hodně zklame tak už nedokáži nikdy více tomu člověku důvěřovat.Jsem prostě taková-mám to v povazeA ve vztahu to odpoutět umím-ale jak co.Co se týká nevěry tak toto neodpustím nikdy.Naštěstí mám přítele který je čestný..ale jsou ve vztahu zase věci které mě vyloženě tak naštvou.Přítel je ve znamení panny je někdy hotový generál co pořád jen káže jak a co je správný.Někdy mě docela dobře vynervuje..myslí si,že má pravdu neustále a přesvědčit ho že tomu tak není je někdy unavující.Nebo takové to vyčítání, ta urážlivost jeho,špekulování nad něčím....Někdy mě probírá i se svou rodinou.Něco řekne a oni to pochopí nějak jinak-ta si přidá to a ten to a je s toho tragédie o tom jak jsem špatná.To je u mě také věc co se nedá odpustit.Také hodně drží s mojí matkou což beru také jako určitou zradu,baví se o naší budoucnosti,o tom co mu na mě vadí..to je fakt v vzteku,to se prostě nedá pořád přehlížet..nevím jak to tu mám už ani napsat...Říkala jsem mu to několikrát aby se o mě s nikým nebavil a hotovoNěkdy dělá věci naschvál..snaží se abych mě změnila a to také nedokáži odpustit..možná to zní divně..nevím jsem hodně složitá nejspíš,hodně náročná..tím to asi bude.A také tím,že za každým miloučkým úsměvem čuju nějakou levárnu.

Lenas
A co to vzít tak, že tě prostě miluje a má potřebu o tobě mluvit. A řeči o budoucnosti a s tvou matkou, to je přece pěkné. Není v tom z tvé strany trochu žárlivost? A to ostatní chování, normální chlap, ani nemusí být panna. Jim chybí empatie, žena myslí a vnímá jinak

Já odpouštím....Moje kamarádka kdysi neodpustila nevěru svému klukovi, rozumněli si, hodili se k sobě. Dnes je jí 45, je sama a bezdětná. Myslím, že kdyby mu tenkrát odpustila, bylo by vše jinak...
Kdysi mi moje kamarádka chtěla vzít manžela, dělala pro to vše možné i nemožné. Nepodařilo se jí to nás rozdělit, i když jsme si prožili doslova peklo, více nás to ztmelilo. Je to už tak 6 let. Přehlížíme se, když se potkáme, koukáme jinam a otvírá se nám kudla v kapse. Ale kdyby přišla a řekla, hodíme to za hlavu, co jsme si to jsme si, a kdyby tam byl alespoň náznak omluvy, tak bych se s ní dokázala zase normálně bavit. V hloubce srdce už jsem jí odpustila, ale taky to trvalo dlouho...

Já odpouštím většinou, protože prostě nedokážu být dlouho naštvaná, nechci ztrácet lidi kolem sebe. Ale teď řeším, že moje teď už naštěstí bývalá spolužačka, která věděla hodně věcí o mě a o mém už expříteli udělala něco co prostě nechápu proč. Já uznávám, že jsem se rozešla já s ním a mohlo by mi to být jedno. Ale když ke mě na rozlučce přišla a začla ze sebe klopit jak spolu chodí ven, jak on se jí začal zpovídat po rozchodu, tím pádem jí všchno řekl jak se spolu líbali ačkoliv ona byla zadaná a nakonec se zeptala "nezlobíš se?" tak jsem se stranou rozbrečela. Pak jsem se i dozvěděla že mu řekla věci, který on měl rozhodně vědět ode mě a ne od ní, ve snaze hrát si za nejvíc fér osobu. Prostě je to něco co jsem nečekala, když se ty dva nikdy nebavili, začli si psát měsíc předtím, než jsem ho nechala jít. Mě to prostě hrozně vzalo asi jsem žárlivka ale bylo to něco nečekanýho od obou a já mám v sobě teď takovou hořkost. A už bych ji nikdy nemusela potkat ovšem dneska přijíémací řízení a ona na stejný škole ve stejný posluchárně, tak jako moc veselo mi bylo.

Jamm
Tak člověk myslím odpouštet musí umět-ale jak říkám jak co..PODRAZY to neodpustím fakt ne!Když člověk na jednu stranu odpouští neustále tak pak nemáš ani respekt..a to ani v přátelství ani ve vztahu-pro mě je i ten respekt důležitý!že mě budou ostatni brát vážně!Že co řeknu tak myslím na 100procent! Páč Když pořád jen něco někomu odpouštíte tak si ten a nebo onen řekne..tohle mi projde a odpustí mi to a klído to příště udělají znovu!.A ta tvoje (kamarádka)to musí být pěkná ludra-stejně čekala až ho necháš aby se s ním tahalaNo tohle to nechápu..Pak se nesmí nikdo divit ,že nejsem schopná jen tak odpouštět či důvěřovat.,-já podrazy,pomluvy,levárny,přetvářku,faleš- to ze srdce nesnáším!Člověk který dokáže jednou zklamat-přítel který dokáže podvádět..SI ODPUŠTĚNÍ ANI DRUHOU ŠANCI NEZASLOUŽÍ PODLE MÉHO...