Jít na poslední návštěvu k umírajícímu?

Dovolte mi vyjádřit svůj názor na toto téma. Půl roku jsem doma měla maminku - zemřela v březnu ve 48 letech na rakovinu kostí. Celou dobu jsem se o ní starala, měla jsem jí doma a byla s ní 24 hodin denně. Poté, co se její stav zhoršil a tumory v mozku se začaly zvětšovat, byla jsem nucela ji odvest do nemocnice, protože jsem nevěděla, co dělat. Maminka 2 dny pomalu umírala, nevnímala, pouze chroptěla, těžce dýchala a nevnímala....Pouze morfium jí pomáhalo,aby necítila bolest.... 2 dny jsem strávila u jejího lůžka v nemocnici, držela jí za ruku a prosila, ať neodchází... V pátek v noci zemřela. Jsem ráda, a jsem na sebe pyšná, že jsem jí dala stoprocentní péči, kterou si zasloužila. Nikomu nic takového nepřeji, je to to nejhorší, co vás v životě může potkat - smrt blízkého v tak mladém věku.Rozloučila jsem se s ní důstojně. Avšak ten obraz ve mě zůstane do smrti... Všem přeji hodně sil

Adelinaaa
Já jsem něco velmi podobného taky prožila a taky si to budu pamatovat až do smrti. Ale nechat někoho odejít bez rozloučení, pokud tedy to rozloučení okolnosti dovolují, to bych si až do smrti vyčítala.
Ať se ti vrátí všechno to dobré, co jsi pro svou maminku udělala.

Děkuju Vím,že takové peklo si lidé prožívají dnes a denně,ale vždycky je to pro individuálního člověka něco, co ho poznamená na celý život.

Jestli můžu radit, určitě běž, já kdysi nešla, bylo mi necelých 17, na krku matura, hledala jsem si samé výmluvy, a chtěla jsem si ji zapamatovat taková jaká byla dřív...dodnes si to vyčítám, když si na to vzpomenu, jak mi o prázdninách říkala přijeď zas brzy,jo...po 5ti měsících už nebyla mezi námi, ale už to nikdy nevrátím..byla jsem srab a dala tehdy naprosto nepochopitelně přednost jiným věcem - teď už jí neobejmu a neřeknu jí jak byla úžasná babička... seber se a jdi

I já si myslím, že poslední rozloučení se s člověkem, se kterým jsme prožili kus života je něco, nad čím bychom se neměli moc dlouho rozmýšlet a prostě to udělat, ať už je to jakkoli bolestné. A udělat to nejen pro něj, ale hlavně pro sebe. Mě před rokem zemřela maminka v podstatě ze dne na den, (nebo spíše z hodiny na hodinu) a já bych dala cokoli za to, abych ji stihla živou aspoň malinkou chviličku, abych jí řekla, že jsem s ní a mám ji ráda. Psychika je ale mocná a mě se potom několikrát zdál sen, ve kterém jsem se s ní rozloučila, moc mi to pomohlo. Sny sice byly zvláštní, protože to, že zemře, jsem věděla jen já, ona ne. Ale to už je asi trochu mimo téma. Prostě jsem jen chtěla vyjádřit, že to rozloučení může našemu nitru strašně moc chybět. A dokonce si myslím, že to rozloučení s ještě žijícím člověkem je mnohem důležitější, než jít potom na nějaký pohřeb. Pohřeb je jen obřad, vzpomínka, poslední návštěvou můžeme projevit své city a zároveň si to, že nám někdo umírá, už trochu prožít, odventilovat... zkrátka se s tím vším ve svém nitru tak nějak lépe srovnat.

souhlasím, taky bych šla....je to to nejmenší, co pro člověka, který brzy odejde, můžeme udělat....

Pokud můžu říct za sebe, když byla moje babička hodně moc nemocná, už v nemocnici, šla jsem za ní, nebyla to ta žena kterou jsem znávala, ležela bezmocně. Pár dní na to zemřela,na pohřbu byla i otevřená rakev, šla jsem se podívat - vypadala neskutečně hezky, šťastně... jsem ráda, že jsem ji viděla ... to už je 3,5 roku.
Také když byl dědeček moc moc nemocný šla jsem za ním, ještě se i na posteli posadil, jen mi je líto, že jsem jej nemohla třeba chytnout za ruku, babička mě za ním nepustila-jen jsem jej viděla skrz malou škvíru mezi dveřmi do ložnice, ale to že se posadil, že mě chtěl vidět, to si pamatuji dodnes, jako hodně silný zážitek. Děda měl rakovinu, ale držel se jakožto voják hodně moc statečně...

podle mě tam běž, držím palce

Já bych určitě šla, když mi bylo 17 nerozloučila jsem se s babičkou, byla v nemocnici mimo Prahu a já se musela učit na ,,důležitou" písemnku, navíc jsem si myslela, že jí uvidím ještě další víkend. Máma byla tenkrát ráda, babička by mě asi už nepoznala a vypadala už špatně. Je to už deset let a když si na to vzpomenu hrozně mě to mrzí i za cenu, že bych si pamatovala, jak vypadala by to bylo lepší než mít pocit, že jsem se z ní nerozloučila, ještě ke všemu kvůli nějaké pitomé písemce...

Ahojky, určitě běž. Jsem v podobné situaci, babička je na tom špatně, může to přijít každým dnem a já mám teď týden chřipku a jsem z toho hrozně nervózní, že k ní nemůžu. Je to strašně těžký tam být a něco říkat, ale vždycky jsem ráda, že jsem tam přišla a nikdy se mi nechce odtamtud odejít, protože se bojím, aby tam příště byla. Je to blízký člověk a nezaslouží si, aby se cítil v posledních chvílích sám.Bohužel okamžiky si budeš pamatovat všechny, jak ty dobré, tak ty zlé. Já ji mám chvíli před očima, jak se směje, jak něco říká a pak si vzpomenu, jak vypadá teď a jak tam leží. Je to strašně strašně těžké, ale uvidíš, že budeš mít dobrý pocit, žes tam pro toho člověka byla. Přeju hodně moc sil.

Holky mockrát vám všem děkuju. Je to jednoznačný, jdu.

Určitě jdi,budu na Tebe myslet.
Rozloučení je moc důležité,smutné,ale zároveň krásné.
Já se s babičkou tuto středu nestihla rozloučit tak jak jsem chtěla,přišla jsem tam o dvě hodiny později,trápí mě to,i když den předtím,jsem ji viděla,byla u ní a za ruku jí držela.I když už byla vysílená,bylo znát,že má radost.

Drž se!

přeji mnoho vnitřní síly

Já jsem měla úžasného dědečka, neznám objetavější ho člověka. Dědeček byl dlouho nemocný měl Alzheimera, už jen ležkal, málo komunikoval a skoro vůbec nejedl. Tím, že se nám ztrácel před očima jsme konec čekali. Jednou mi mamka zavolala, že dědeček asi už umírá, takový ten stav před smrtí. Utíkala jsem za ním. Jsme početná rodina a všichni jsme se setkali u jeho postele, aby jsme byli s ním. dědeček nás už asi nevnímal, ale po tváři mu tekla slza. Když přijela jeho poslední dcera, která není z města, tak nám dědeček umřel, ještě na ni počkal. do té doby jsem měla strach z mrtvých lidí ale od jeho smrti nemám. Objímala jsem ho, pusinkovala a nepřišlo mi, že je mrtví i v rakvi jsem ho objímala. Těžko říct, jestli je dobré se rozloučit. Já jsem dost citlivý člověk a můžu vám říct, že si pamatuju, každou vteřinu z toho pro nás nejsmutnějšího dne a brečím a brečím pořád stejně. Ale asi bych si to vyčítala, kdybych u něho nebyla. On by za mnou jel i na konec světa. Každý večer se modlím ať za mnou příjde aspoň ve snu. Dřív, když se mi zdálo o mrtvém, tak jsem se budila hrůzou ale jeho přítomnost ve snu si vyloženě přeju. Jsem ráda, že jsem to sem mohla napsat a podělit se s vámi o zkušenost, která mě hrozně zasáhla a trochu i změnila. Moc ráda o něm mluvím, byl a žil pro nás.

- Naprosto souhlasím. Je to už 8 let, co měl můj hodně blízký kamarád (31) autonehodu - nezemřel na místě a byl vrtulníkem transportován v bezvědomí do fakultní nemocnice, kde prodělal okamžitou operaci hlavy a šance na přežití měl minimální nebo spíše žádné...třetí den zemřel...jeho maminka mi tenkrát nabídla, jestli tam za ním nechci jet s ní...neváhala jsem ani na vteřinu - byla to moje "povinnost" za to, že když já kolikrát něco potřebovala, tak on tu vždycky byl - mí rodiče mi říkali, ať nejezdím, a ať si ho pamatuju takovýho jaký byl...neposlechla jsem je - já tam prostě musela! I dneska si dokážu vybavit jeho obraz v nemocnici - všechny ty přístroje a hadičky - ale tohle je jen mžik a v hlavě dál zůstavají ty vzpomínky a zážitky z doby, kdy žil. Já tam tenkrát prostě musela a kdyby se to všechno vrátilo zpátky, tak bych tam šla zas a držela ho za ruku a prosila, ať ještě neodchází, ať zůstane! Ale nezůstal. Cestou z nemocnice byla v autě lepší nálada - jeho maminka říkala, že vypadal líp než předchozí den, těšili jsme se, že teď už to bude jen a jen lepší, a že zítra pojedeme zas. V noci jsem usínala se sevřenýma rukama a držela palce - prosila, ať žije a pak se mi zdálo, někdy k ránu, jak držím ty palce a jak mi někdo ty dlaně otvírá, že už je nemusím držet...nechápala jsem proč...probudilo mě to, dlaně otevřené...a v ten den, kdy jsme přijeli znova do té nemocnice nám už jen sdělili, že zemřel...
Je úplně jedno, zda ten člověk ještě vnímá nebo nevnímá - vždyť, co my víme?! - Je jedno jak moc ho ta nemoc nebo nehoda změnily nebo nezměnily! Copak se kvůli tomu začneme najednou bát někoho, koho jsme měli rádi?! Člověk se bojí jen sám sebe. Holky - já tam tenkrát u toho lůžka jen stála a bulela, ničemu jsem nepomohla, nic jsem nezměnila, ale stála jsem tam, a prostě tam jen obyčejně byla - musela jsem tam být - protože o to samé jsem přece přišla prosit... Až se spolu jednou setkáme, tak mu nejdřív strašně moc a sprostě vynadám a pak mu s úlevou řeknu: "...ale já tam byla." (...i když vím, že on to ví.)