Aimee
Díky, bála jsem se, jak se na mě budou dívat ostatní..fakt mě to tehdy hodně sebralo. Sice už je to přes 5 let, ale pořád jsem se s tím nevyrovnala. Nikdy jsem si neuvědomila, jak ho mám moc ráda..až když odešel
Taky je něco jiného jít za člověkem, který se s vámi ještě dokáže bavit a vnímá vás a potom za člověkem, který už je jen upoutaný na lůžku a moc času mu nezbývá..
Cituji Tazice: je jen upoutaný na lůžku a moc času mu nezbývá..
Je takhle už dlouho a opravdu ani nepoznává lidi co za ní chodí a teď volali z nemocnice, že máme přřijít....
A já mám asi strach.
Cituji 1EPE: A já mám asi strach.
Seber všechnu sílu a pokus se, aspoň jdi do nemocnice a uvidíš jak ti bude. Nikdo tě ale nutit nemůže. Já takovéhle situace snáším dost špatně a i když jsem prostě chtěla, nemohla jsem. Mamka mě podpořila a neměla mi to za zlé.
Cituji Tazice: A já mám asi strach.
To je přirozené. Je to těžká situace, ale na Tvém místě bych šla (alespoň se pokusila), abych zbytek života nelitovala.
1EPE
Smrt je přirozená součást života. Je ale normální, že máš strach. Každopádně posbírej všechny síly a zkus tam jít, možná už další příležitost mít nebudeš.
Nedávno jsem byla v nemocnici na návštěvě a na vedlejším lůžku umírala mladá paní a i když téměř nevnímala, sešlo se u jejího lůžka hrozně moc lidí. Mluvili na ni, hladili jí, drželi za ruku. Zkrátka byli s ní, když odcházela. Bylo to samozřejmě smutné a dojemné zároveň, ale také velmi důstojné, byla tam cítit taková...jak to říct...úcta k té umírající.
určitě běž postupem času by tě to moc mrzelo
já nešla za tátou moc jsme vlastně spolu nikdy nebyli nměla jsem na něho vztek a ted mě to moc mrzí a to samé s babičkou tu jsem měla moc ráda jenže člověk pořád někam spěchá potom potom a potom už bylo pozdě
jdi bud statečná
1EPE
Před 9 lety mi umřel dědeček a já jsem se s ním nemohla rozloučit,protože v nemocnici byla kvůli chřipce karanténa . .. .dodnes mne to velmi mrzí.
Vzhledem k svému povolání se dost často setkávám se smrtí a vím,že i člověk který už "nevnímá" je schopen vnímat . . . .stačí na něj mluvit,povídat mu o tom co měl rád,vzpomínat na pěkné chvíle v jeho životě,držet ho za ruku,hladit . . . .i když to nedá najevo,tak to slyší a cítí. . . .
Přeji ti hodně síly k tomuto kroku,protože není jednoduchý,ale věř,že jsou věci,které už nikdy nevrátíš a pak už je pozdě.
1EPE
Držíme pěstičky, běž. A kdybys to náhodou nezvládla, tak se nic neděje, může se to stát, ale určitě se o to pokus
No tak jsem se tu s vámi pěkně načala , to bude asi boj to zvládnout, ale půjdu. Maximálně si mě odtamtud pak odnesou...
Určitě běž, kdybys nešla nebo se aspoň nepokusila, tak by tě to potom mrzelo.
I taková smutná zkušenost ti něco dá, posílí tě, i když to teď nevypadá.
1EPE
Nemysli na sebe, ale na toho člověka. On už je evidentně ve finále. Ty, když tam s sebou praštíš, tak se zase zvedneš a půjdeš, lidí, co ti pomůžou tam bude jistě dost. Nebo si polož otázku..."Kdybych já byla na místě daného člověka, chtěla bych umřít někde v nemocnici sama, bez rozloučení s blízkými?" Myslím, že by sis někde ve skrytu duše taky přála, aby za tebou ještě někdo přišel. Držím palečky a doufám, že to nevyznělo tvrdě, tak to totiž nebylo myšleno. Myslím to dobře, ju?
Lentilie
Jasně chápu Díky. Samozřejmě máš pravdu.
Já jsem taky byla za babičkou v nemocnici před třemi lety. Ležela na interně a měla rakovinu jater.Vypadala dost špatně už byla na kapačkách. Moc nevnimala. byla to hruza.Každopadně to už nebyl ten člověk kterýho jsem znala. Jsme ráda že jsem jí viděla ona pak v noci zemřela. Když koukam na její fotky vzdycky jsi vzpomenu jak vypadala v nemocnici.
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.