Jít na poslední návštěvu k umírajícímu?

a to je právě to proč jsem váhala zda jít nebo ne, když tedy pominu ten strach.
Ale pokud píšeš, že jsi ráda, žes jí viděla, tak je to v pořádku a musím se taky přemluvit.

Já jsem na takové poslední návštěvě byla...bohužel se stalo to, čeho se asi obáváš, že si ho pamatuju, jak ležel na tom lůžu, připojený na všemožné hadičky apod. Ten obraz nemůžu dostat z hlavy a nepamatuju si ho jako veseléjo člověka, ale jako toho trpícího na lůžku. Ten obrázek se mi vryl do paměti

Nevím, co poradit, je to těžké, zvlášť pokud tě nepozná. Ale asi bych přesto šla. Já toho svým způsobem nelituju, protože jsem se stihla rozloučit. Asi by mě mrzelo, kdybych to rozloučení propásla, ale je to těžké. Posílám hodně síly

Patty
Děkuju.
Já si právě pořád vybavuji jak vypadala když jsem jí viděla naposledy, pohublá, bílá jak stěna, všude samá modřina, stařecké skvrny, prostě to nebyla ta moje babička, to byl někdo jinej a toho posledního shledání se strašně bojim.

Mě minulý rok umřela babička a pár měsíců po ní i děda. Když jsem viděla babičku naposledy, tak jsem vůbec nečekala, že to bude naposledy, takže to je jiná situace, u dědy se to při každé návštěvě dalo čekat a dodnes mám slzy v očích, když si vzpomenu, jak vypadal.

Před měsícem mi umřela další babčika a když ještě žila, tak jsem odmítla za ní jet. Z a) je to přes celou republiku a měli jsme dva dny před zahraniční dovolenou a za b) jsem dost citlivá a dodnes si nesu trauma z toho, jak jsem viděla umírat své dva první prarodiče, v jakém byli stavu a neunesla bych to zase.

Takže bych se rozhodovala podle toho, jak jsi na takové situace stavěná. Já bych se tam v současnosti rozbrečela a nevim, zda by to tomu člověku pomohlo.

1EPE
Šla bych.I když člověk už nevnímá,ale už nikdy nebudeš mít možnost ho živého držet za ruku a říct poslední "mám tě ráda".
Byla jsem takhle u mamky................

Ale do rakve bych se podívat už nešla.To nikdy!

1EPE
Moc Ti rozumím... člověk má silný pud sebezáchovy a nevědomky myslí hlavně na sebe, ale tohle je jedna ze situací, kdy musí jít stranou, překousnout to, ustát to a pak doma brečet a brečet a brečet... Budeš si ho pamatovat i tak jak jsi ho viděla naposledy, ale pokud máte společně něco odžito, tak si budeš vybavovat i ty hezké chvilky a to jak vypadal zdráv, jen to asi chvilku potrvá. Otřese to Tebou, neříkám, že ne, ale posílí Tě to zároveň a taky to člověka vrátí nohama na zem a zjistí, že často řešil prkotiny... Však ono čerstvě narozený mimino taky nevypadá nikterak krásně a maminky si pak pamatují spíš ty situace ve kterých spolu něco hezkého prožili...
Zažila jsem to před pár lety s taťkou, drželi jsme ho za ruku do poslední chvilky a jsme za to všichni moc rádi, bylo to zvláštní a šílený zároveň...ony se Ti budou vybavovat i jiné situace a dostávat Tě do kolen, jestli to byl někdo opravdu blízký..mě třeba dostalo, že jsem mu stihla naposledy udělat jahodový knedlíky, který měl moc rád a bylo to už v době kdy mu nechutnalo jíst a byl na tom dost špatně, ale ještě byl doma. Obdivuju mamku, že se zvládla o něj starat do poslední chvilky co to šlo...
A naposledy jsme takhle byli za strejdou v nemocnici docela nedávno a vzali jsme tam i naše holky, aby je viděl a jsem za to ráda a i kvůli ostatním je dobré jít a vyjádřit jim podporu a že v tom nejsou sami... Co si vyčítám je, že jsme se víc nevídali a nenavštěvovali, člověk tak nějak počítá, že ty druhé někde má, ale ono ouha a může to přijít jako blesk z čistého nebe a je pozdě. Takže sem si slíbila, že budu investovat víc času do mých blízkých a víc se s nima vídat a ne se pořád za něčím honit, protože pak zbydou opravdu jen oči pro pláč...
No rozepsala jsem se víc než jsem chtěla, ale snad Ti to pomůže, kdybys potřebovala, tak klidně napiš i SZ. Drž se!

ja by som išla, teraz vo februári mi zomrel dedko a do pohrebu som ho nevidela asi mesiac.. do teraz si to vyčítam.. zomrel v piatok nadránom a ja som mala ´´ naplánované´´ že pôjdem za ním v nedeľu, aj keď som sa noc predým zobudila a bez príčiny strašne plakala.. mala som vedieť, že niečo nie je dobré... presne o mesiac na to mi zomrela prababka, pri nej som bola, a aj hneď potom, čo zomrela... nepodobala sa na seba... pamätám si ako vyzerala, ale hlavne si pamätám aká bola keď žila... tiež si pamätám na pradedka keď posledné tri mesiace vyčerpaný ležal, ale najviac si pamätám to ako ma ochraňoval, keď som sa ako malá bála moriakov.
Rozhodnúť sa musí každý sám, treba rátať, že na pohľad to už nie je ten istý človek, ktorého sme poznali, no vo vnútri sú to stále oni, ľudia s ktorými sme prežili časť života.

Mě umíral táta a byli jsme s ním do uplného konce,měli jsme ho doma ,tak se dalo střídali jsme se u postele at není sám! Bylo to náročné,ale jsem moc ráda i když mě zůstal v očích právě tak jak umřel.Nějak to nejde a pořád ho tak vidím jak právě nechci! Mám sice všude fotky kde byl ještě zdraví a vysmátý,ale ta pamět,bohužel to asi nezměním.
Každopádně Ti držím palce at to zvládneš!!

Třeba ne, to nevíš, třeba bys to ustála a nebo se šla na chvíli vydýchat na chodbu.
Já se takhle málem složila u tchána, byl po bouračce, jeli jsme za ním 200km a já byla chvíli těhotná...nízkej tlak, nemocniční smrad, vidět chlapa jak horu napojenýho na všemožný hadičky, všechno se vším...musela jsem do dřepu a pak se jít ven nadýchnout...ale před ním jsem se držela, to prostě musíš pokud ten člověk netuší jak na tom je, tenkrát jsme ještě myslím měli naději, že by to mohl zvládnout, takže to brečet nemá smysl. Pokud ten člověk už ví, že je konec, tak si myslím, že není nic proti ničemu si dohromady pobrečet, to záleží na naturelu toho daného člověka...

Někde je tu diskuze o smrti a tam se psalo, že patří k životu, vidět vyhasnout lidský život (nebo tak nějak podobně). Manželova dědu jsme nestihli navštívit v nemocnici, pamatuju si, jak jsem si říkala, musíme tam zajet, třeba je to naposledy...nestihli jsme to a mrzí mě to dodnes. Brala bych to, že tomu dotyčenému dám poslední pohlazení a sbohem na cestě za lepším. Proto bych rozhodně šla.

Když se rozloučíš, lépe zvládneš odchod blízkého člověka. Takže se jdi rozloučit kvůli sobě, a klidně plakej, při loučení s milými pláčeme, protože je máme rádi. Nikdo od tebe nečeká, že budeš silná a nedáš najevo lítost

Lentilie
Naprostý souhlas, lépe bych to nenapsal. (Tímto Tě zdravím. )

Člověk má více sil, než si myslí. Když tam nepůjdeš, budeš si to později vyčítat... Co je lepší - vidět milovaného člověka v poslední jeho dny i za cenu, že si jej tak budeš pamatovat, nebo po zbytek života výčitka, žes ho neviděla?

I já bych tě chtěla k návštěvě povzbudit....a co nejdřív, dokud máš čas. Já nemohla jít do nemocnice za tatínkem, protože jsem byla nastydlá a on by nachlazení nezvládl a když už jsem se konečně dala do kupy, tak volali, že zemřel..... A to ti pak v hlavě šrotuje - dyť jsem tam zítra měla jít...... Takže nejen JDI, ale také CO NEJDŘÍV. Pamatovat si i poslední chvilku je fajn, já si prostě poslední chvíli s taťkou nevybavím, i kdybych se rozkrájela

Nedávno jsem četla článek od nějakého psychologa a mluvil o tom, jak škodlivé je pro psychiku, že se nyní spousta pohřbů dělá bez obřadu. Že je to nejen určitá neúcta k mrtvému, ale že i pro pozůstalé je dobré takové rozloučení prožít, protože jim pomůže se vyrovnat se ztrátou svého blízkého. Ty máš šanci se s babičkou rozloučit dokonce když ještě žije, být tebou určitě bych toho využila. Kvůli ní, protože nikdo nemůže vědět, zda třeba chvílemi nevnímá aspoň hlas nebo dotek, ale i kvůli tobě.
Přeju hodně síly.

1EPE
Rozhodně bych šla.

Za sebe - závidím ti tu možnost - já ji neměla - přijela jsem pozdě.