Je sex přes internet nevěra?

Nevěra to je.... protože od té internetové je do reality hodně blízko... pak stačí jedna hádka, přítelovi může přeskočit a kdo ho bude utěšovat? Tohle znám a už mi díky tomu krachnul jeden dlouholetý vztah... Po pár měsících jsem se dozvěděla, že těch internetových přítulkyň bylo i více, ale vždy to začínalo nevinně. Bohužel dnes takové možnosti jsou na každém rohu a tak je i každý vztah víc zranitelnější - nebo mě to aspoň připadá...

lucinkaf:

to ti upřímně závidím musí to bejt úžasně osvobozující pocit,když přítele s klidem takhle někam vyšleš já jsem udělala velky pokrok, ale pořád nejsem v takovém stadiu, kdy bych nepomyslela na to, co zrovna dělá, s kým je, atd atd atd... doufám, že se mi jednou podaří dosahnou toho, že budu přítele ještě přemlouvat,aby někam šel a já pak doma byla v klidu bez těch vlezlých a nepříjemných myšlenek...

amazonka1
Přeju ti hodně štěstíčka, aby ti to vyšlo, věř tomu, že když budeš hodně chtít a budeš se snažit, tak se ti to povede, chce to ale i podporu partnera

Sierral :

máš pravdu, v dnešní době je nespočet příležitostí...Já se teď snažím bojovat sama se sebou a se svýma myšlenkama. jsem přesvědčená, že mi přítel za to trápení stojí a že si zaslouží ještě jednu šanci. věřím v náš vztah a věřím, že si přítel uvědomuje, jak moc mě i "pouhá" nevěra přes internet zranila a že si příště dobře rozmyslí, co dělá. nic jiného než věřit a pracovat na vztahu mi ani nezbývá

to je ale taky moc důležitý, protože už jen to, že sis uvědomila, že to vše chceš zachránit a nějak na tom pracovat, na sobě, to je moc důležitý

lucinkaf:

máš pravdu, chce to především podporu partnera a mou vlastní odhodlanost. a já odhodlaná jsem a věřím tomu, že to jde, že se to dá zvládnout. vždyť už jsem zvládla horší věci...

amazonka1
fandím ti

lucinkaf :

snažím se, opravdu se snažím, ale někdy prostě nervy ujedou a já jsem zase tam kde jsem byla. podezírám, křičím na partnera a stále dokola mu připomínám staré křivdy, i když jsem mu už řekla, že jsem mu to odpustila...po takovémhle záchvatu mám vždycky pocit, že jsem se nikam nehla, že je to pořád stejné

lucinkaf :

diky moc...nidky jsem o tom s nikým nemluvila. jen s partnerem. měla jsem to udělat už dávno. svěřit se někomu, dostat to ze sebe a ne to v sobě pořád dusit. má to opravdu očišťující účinky a člověk má hned větší chuť a motivaci se sebou něco dělat

amazonka1
tak zkus zapojit přítele a řekni mu, až se do něj příště zas pustíš, aby tě zastavil a připomenul ti, o co se snažíš, zkus to, když tě zarazí, uvědomíš si to a přestaneš

lucinkaf :

máš pravdu...naprostou...že mě to nenapadlo dřív...za všema těma hádkama a histerickýma scénama je má nejistota...i když mu nadávám za pozdní příchod, tak mu vlastně nadávám za to, že mě nechal v nejistotě a ve strachu, že mě přepadají černé myšlenky, že za jeho pozdním příchodem nevidím kolonu ale něco jiného...zní to asi šíleně, že? no hlavně že já pochopila a doufám, že pochopí i přítel. tohle musí vědět...a povím mu to nejlépe okamžitě

tak doufám, že je to zásadní krok k vyléčení mého paranoidního chování

amazonka1
No tak s těma příchodama...Přítel podniká a i když mi řekne, že přijde domu třeba v pět a ono je šest a on nikde, tak mě to taky vždycky děsilo. Já jsem si teda spíš než případné milenky opravdu představovala, co se mu na silnici mohlo stát. Když se vrátil, bylo to najednou úplně jednoduchý - nezavolal, protože se mu vybil telefon a nabíječku měl v druhém autě, zavolal mu zákazník, jestli by se na chvilku nemohli sejít a bylo to, prostě kraviny. No a já ještě přitom před pár minutama šílela a myslela jsem, že mi vyskočí srdce z hrudníku. Nelíbilo se mi, že je nějaký zákazník důležitější, ale pak jsem časem pochopila, že když někomu třikrát řekne ne, ty lidi mu už prostě počtvrtý nezavolaj a prostě a jednodušše nebude kšeft A když jsem si uvědomila, že při každém zdržení mi přítel sám volá, že se zdržel tam a tam, řekla jsem si, že je vlastně vše ok a co víc bych chtěla. nestíhala jsem ho, ale užírala jsem se sama uvnitř, odmítla jsem to ventilovat a o to to bylo horší. Teď, když se mi něco nelíbí, tak to řeknu narovinu a je to. A je to tak v pohodě, že za dobu, co jsem já i přítel v práci, si minimálně dvakrát třikrát zavoláme. A to častěji volá dokonce přítel Ne že bysme se hlídali, ale prostě se máme tak rádi, že se chceme aspoň slyšet Já asi tak zhruba vím, oc dělá přítel, on to také ví a jsme v pohodě Ale také to začínalo tak, že jsem ho poprosila, ať mě zarazí, kdybych náhodou zase vyváděla

Hmmm, je to těžký, nic co by udělalo radost kterékoliv z nás, ale taky to není nic, v čem bych se pitvala víc jak rok.
Nakonec je to možná pro tebe škola, že lézt do cizích věcí (ICQ) se nemá.

Btw, partner ví, že jsi to vyhrabala v jeho Icq?

Meggi :

ano, ví, jak jsem na to přišla, ale nic mi na to neřekl. Po nějakém čase, když se situace trošku uklidnila, jsem se mu omluvila, protože jsem si vědoma, že jsem se zachovala nefér. na druhou stranu jsem ráda, že jsem na to přišla. pocit, že se s tou slečnou dál přátelím, že mu dál dovoluji se s ní stýkat...kdybych na to přišla později, tak by mě to asi zabilo...!!

jednou v léte...já makala jak ***** a přítel si jel románek..s nákou holkouu z ostravy.všechno sem si zjistila sama.bolest neskutečná.je to můj první opravdový přítel a já mu věřila a ta rána co přišla byla strašná.zjistila sem si všechno.psal jí jak jí miluje a jak za ní přijede.volali si a psali po ICQ.kdyz sem to zjistila tak mi tvrdil kraviny jako ze mu rikala ze polyka a ze on ji rikal ze ji miluje jenom aby ji dostal do postele ale ze miluje jenom me.ja sem si s ni pak psala jako jeho kamos a prej vetsina veci nebyla pravda.tak envim jestli si to vymyslel,abych mu ty veci provozovala ja nebo nevim jak to pochopit.od ty doby sem si davala pozor.asi za pul roku sem zjistila ze vola nejaky kamosce jinam.kdyz mu od ni prisla zprava prvni co na me vyhrklo bylo:ja sem ji ale nevolal.to mi bylo podezrely.zjistila sem o koho de a samozrejme uz mel jet i za ni.sem s nim ted 2 roky.dlouhou dobu o nicem nevim ale neduvera je tu porad.i kdyz bych rekla ze ho mam ted ,,pod kontrolou,, porad se bojim a asi nikdy neprestanu.vzdycky me taky chytne takovej amok a vsechno mu vyctu.ted se ke me chova hezky(az na obcasny hadky)...porad se strasne bojim.delaji to vsichni chlapi?je to normalni?ja to neznam tak nevim.chtela bych mu 100%verit ale nejde to a nikdy nepujde.to citim..miluji ho strasne moc a nevim co bych delala kdybych s nim nebyla.je to asi o zvyku...co si o tom myslite?