Je i Vaše dcera takřka na ,,zabití"!!!

Opravdu?Odpustila bys spartakiádnímu vrahovi Strakovi,že zabil x žen a dnes si běhá na svobodě s novou identitou?Fakt je odpouštět to základní co se musí?Tomu věříš?

něco jsem o něm slyšela , ale nemám co bych mu odpouštěla, mě se to netýká a to co se mě netýká neřeším

odpouštím , protože chci ne protože musím

No k smíchu to moc není.

fajn,tak tě nemusí trápit zda někomu odpustím či nene....neodpustím,tebe se to netýká

stalo se stalo, neovlivním to ani ty ani já je to minulost , tak proč se tím zabývat, že?

přesně tak ! Je to tvůj boj

Reaguji na Laky:

Když to tak tady pročítám, musím se taky připojit.

Laky, ty jsi typický příklad chladného a nenávistného chování, kde se to v tobě bere?
Pokud mám jedno dítě a zrovna se povede, nemusím výchovu nijak zvlášť řešit.

Moje sousedka má 4 děti, každé naprosto jiné. 2 kluci úplně super, oba vystudovali VŠ, dvě prostřední holky poběhlice, něco jako píše Filomena. Jednotná výchova, řekla bych, že hodně přísná /sousedka je doktorka psychologie a učitelka/. U ní jsem viděla, že opravdu ta výchova mnohdy vůbec nepomůže. Z 90 % je vše dáno geneticky.

Přečtěte si knihu " Jak málo zmůžeme výchovou" a pak nebudete sypat popel na hlavu Filomeně. Ona za to nemůže, jaké dítě se jí narodilo. Za všechno může převážně genetika.

Laky a ty už přestaň dávat ty učebnicové rady, opravdu tohle nechej na odbornících.

Prosím vás, ať si kdokoli tvrdí co chce , Filomena si z toho nakonec stejně vybere něco sama. Mně ale ta dcera přijde tak nějak problematická z podstaty , už v pěti letech potíže takového rázu. Možná je to prostě v ní. Máš to trápení, už aby jí bylo osmnáct a odešla z domu. Mysli víc na sebe, možná to nejde změnit.

Mně příjde, že tady takové rady - zavírat dítě doma a nedat mu oblečení, naflákat mu atd. jsou k ničemu, takhle se holka ještě víc stáhne do sebe a bude matku nenávidět úplně.

Chce to najít si k ní cestu, nejlépe nějakou nenásilnou formou. Pamatovat na to, že zlo plodí vždycky zase jenom zlo. Proto bych to řešila v klidu a po dobrém.

Promiň že se zapojuji, ale existují věi, které se nedají odpustit. Moje mamka je strašně empatický člověk plný soucitu ale babičce její jednání v době mámina dětství odpustit prostě nemůže (mamka byla v podstatě fyzicky i psychicky týraná). Netuším, jak to měla Laky se svou sestrou ale opravdu existují věci, které se odpustit nedají i kdybys byla Matka Tereza.....
Filomeně poradit nedovedu, sama děti nemám a my s bráchou jsme víceméně bezproblémoví (tedy s pořádkem problém máme, ale zase to vyvažuje naprosto bezproblémové chování co e týče školy, hospody moc nemusíme, atd.), takže ani po této stránce zkušenosti nemám. A to podotýkám, že jsme nějakou supertvrdou výchovu neměli (ale zase ne tu úplně volnou - tak někde mezi). Ono je to totiž fakt o tom, že každé dítě je jiné, na někoho platí tvrdost, někoho jiného zase ta tvrdost dožene v činech do extrému a potřebuje pocit důvěry, atd. Těžko se radí.......

neexistuje nic co by se nedalo odpustit , ale člověk musí chtít. Jen si to tak nějak lidé nejsou schopni uvědomit .

člověk musí jenom umřít,jinak nemusí nic

Schopná jsem velmi,ale ochotná absolutně vůbec

Promiň ale dle mého jsou opravdu věci, které se těžko odpouštějí. Třeba právě ono týrání. Zvlášť, pokud ten tyran není ochoten si přupustit, že by něco dělala špatně a sám se staví do pozice oběti. Máma fakt chtěla. Taky proto s ní nepřerušila kontakt (ó ten soucit) a výsledek byl jen ten, že trpěla dál. Teprve nedávno si po jedné scéně připustila, že asi nikdy nedokáže opustit, že by nebyla ochotná si babičku vzít domů kdyby tu péči potřebovala, s babičkou udržuje kontakt minimálně a je jí lépe. A to soucitnějšího člověka než je moje mamka neznám. Ale babička ji psychicky deptala i v dospělosti, až do té chvíle, než si máma konečně řekla dost. A jak říkám, je jí lépe. On si člověk fakt není schopen představit, jak dokáží rodiče ubližovat svému dítěti, pokud to nezažije.

sice jste mě tu celkem sepsuli, ale nedá mi to a ještě jednou to sem napíšu. pokud se budeš řídit radami Laky, tak se rovnou se svojí dcerou rozluč. jestli neni blbá, tak to přetrpí, protože si uvědomí, že pokud nechce jít na ulici, tak jí nic jinýho nezbyde (jako já jsem přetrpělaa roční docházení do protidrogové poradny, ačkoliv jsem nikdy drogy (kromě té marihuany, která byla asi tak 5x) nebrala). ona se třeba navenek "srovná", tak jako já, ale věř mi, do tý doby pro mě byla moje matka někdo, u koho mi chybělo porozumění...od doby, kdy mi začala všechno zakazovat už to byla nenávist. a to trvalo až do doby, než jsem se od ní odstěhovala (ještě na gymplu). můžu ti říct, že teď už je to lepší, klidně s ní zajdu na kafe, když se 3 měsíce nevidíme, ale ten vztah matka-dcera tu nikdy už nebude...jestli chceš, aby to dopadlo takhle, tak se řiď radami Laky (mám dojem, že se jimi řídila do detailu i moje matka, jestlipak se neznají? ). jestli chceš mít ještě někdy dceru, tak to radím vzít z opačnýho konce...potřebuje vidět tvou důvěru. ačkoliv, jak se říká - důvěřuj, ale prověřuj.

Zvláštní je,že sem píšou i dcery.....těm holkám je do jedné "ukřivděno" a jejich matky jsou v jejich očích krávy,které je nechápou,bo je nenechají brát drogy/i tráva je droga/,nenechají je chodit po mejdanech a chtějí po nich domácí práce
Děvčata,do jedné...kdybych byla na místě vašich matek,tak vás prostě a jednoduše dám do diagnosťáku,sice bych to brala jako těžké osobní selhání,ale když nechce dcera být s matkou,tak proč by jí měla matka přemlouvat.
Je úsměvné,když dcera napíše "Pokud chce mít matka ještě dceru,musí projevit důvěru a lásku"........ne děvče,ani matka nic nemusí,je to tak trochu citové vydírání a asi bys vyvalila oči,kdyby tě matka kopla do zadku a zabouchla dveře.

Holt platí jaké jsme si je vychovali,takové je máme

Já o zákazu psala, než filomena3 více objasnila situaci. Dítě nemám, ale rodiči jsem byla vychovávána poměrně přísně. Do 18ti let jsem byla někde večer (max. do půlnoci) venku tolikrát, že bych to na prstech dvou ruk spočítala a to ještě pod kontrolou rodičů - kde jsem, s kým přesně jsem a vždy mi hrozily kontroly. Rodiče měli kontakty na rodiče dětí, co jsem byla s nimi. Poprvé přes noc jsem byla po 18. narozeninách na silvestra. Pokud bych přišla domů později nebo utekla, stihl by mne určitě fyzický trest (bita jsem nebyla, ale v případě nouze máma pro facku nešla daleko, ale stalo se to párkrát). Neexistovalo nestarat se o svůj pokoj (to mi máma dala i facku), nepomáhat v domácnosti. Také jsem dostávala od rodičů hoodně dlouhé proslovy, to bych kolikrát i za tu facku byla raději.
Teď s odstupem času (více jak deset let) DĚKUJI rodičům a jsem jim vděčná za jejich výchovu a NIC bych neměnila.

no nevím,ted už to tak možná je ale není to tím že bych myslela na sebe,zda si to myslela takhle.Je fakt že už chci mít klid,dělá mi ze života peklo.Není to tak každý den ale většinou ano,tak co jiného bych si mohla přát.Trpět jí to třeba do 25 let,to bych nevydržela.

já se jí už tolikrát snažila věřit a ona mě pokaždé zklamala,vždycky to byly jen slibykolikrát to mám ještě zkoušet?Má ze mě blázny,těží a využívá mé důvěry.Já jí podám prst a ona mi urve celou ruku.Laky to nemyslí zle,kdybych měla takhle pevné nervy,nedošlo by to s mou dcerou tak daleko.Takže nevím,přemýšlím nad tím každý den jak to změnit a nevím zda k tomu správnému kroku dojde,není to jednoduché,to mi věřte