Je i Vaše dcera takřka na ,,zabití"!!!

ty zvíře

Já se strašně omlouvám, a nemíním teď tímto nijak se dotknout, ale byla u psycholožky stanovena nějaká diagnóza? Určila ona něco jako příčinu? Protože třeba nezdrženlivá psychopatie, (já doufám, že to tak není,) se léčit nedá. Hraniční porucha, no to ne, to neodpovídá,ale něco ti asi pověděla a doporučila. Dá se jejími radami řídit?

tak já vám nevím . . . podle mě už zamykání, sebrání věcí, jak radí Laky, moc nepomůže (a to s ní plně souhlasím) . . . Jde dle mého o to, jak bylo dítě vychováváno dřív, jaké má vštipené zásady . . . My jsme s bráchou taky byli vychovávání docela nekompromisně, facky taky občas padaly, když už nebylo zbytí - a byl to pro nás vždy takový ten "vrchol všeho", pokud padla facka, věděli jsme, že je opravdu zle, a to přitom naši s námi vycházeli především rozmluvou a domluvou. Chci tím prostě říct, že i když jsem byla vždy docela dost živé dítě, věděla jsem, kde jsou hranice a taky, že "čeho je moc, toho je příliš" - bylo jen na mě poznat, co ještě můžu a co už ne. Bylo to moje rozhodnutí. Pokud jsem dostala, věděla jsem proč, za co, a vzteklá jsem mohla být jen na sebe, ale jak to tak bývá, často jsem "obviňovala" rodiče, nenáviděla je, nadávala na ně (ale jen v duchu, nahlas nebo před někým bych si to nedovolila) . . . V pubertě to se mnou bylo k nevydržení, chudák naši, bylo to snad nejhorší období, ale rodiče se se mnou nemazlili. STejně jako Laky - co se řeklo jednou, to platilo - pokud jsem se podle toho neřídila, nastal trest. Boje to byly docela často dost drsné . . . Dnes jsem ráda za to, jak jsme to měli. Mám výborný vztah s našima, a dospěla jsem si k tomu sama, když bydlím a starám se o sebe sama, ale nebyla to jednoduchá a krátká cesta, abych k tomu došla.
Podle mě takhle problémová dcerka nemá vštípené určité zásady, proto je taková, jaká je - nebliká ji nikde pomyslná stopka - a ve spojitosti s pocitem ukřivděnosti a vyděděnosti ze společnosti (zranění), to dopadá tak, jak to dopadá. Obávám se, že má co dělat sama se sebou, že je to hlavně její boj - jak se přijmout - zbytek je jen omáčka, a zkoušení, co všechno si může dovolit, a co ne. Asi jí všechno docela dost vychází (zatím), a neuvědomuje si možná rizika, co se jí může přihodit a stát. To je to. Myslím, že bude problémová do doby, než jí potká nějaká tvrdá životní lekce zapříčiněná něčím zvenčí (tak, aby bylo jasné, že v tom její máma FAKT nemá prsty a nebude moct házet na ni všechen svůj ukřivděný pocit z nespravedlnoti světa), dřív ne, na to už je pozdě. Jen bych přála, aby si pak vše uvědomila a dospěla ve správném směru. Nic není ztraceno, rodiče mají s námi, dětmi, svatou trpělivost a odpustí i neodpustitelné. Jsem o tom přesvědčena. Je na každém, a na každého hrdosti, jestli si to uvědomí a co vše pro to udělá, či neudělá.

já dám zase jiný příklad...na mě byli rodiče velmi hodní a benevolentní vše mi dovolili v rámci možností-nikdy jsem toho nezneužila a veděla jsem kde jsou hranice,pouštěli mě s kamarádama skoro všude a věděli ,že zoho nezneužiju a,když se řeklo přijdeš ve 12 tak opravdu jsem byla ve 12doma.Myslím si ,že co člověk to originál a na každého platí něco jiného. způsoby Laky mohou vést k tomu,že z člověka opravdu vyroste velmi disciplínovaný člověk a nebo taky chudák bez názoru,který si opět najde takovou ženu (jako matku)bez které si nenamaže chleba.nechci nikoho soudit,protože každý je jiný a působí na nás spousty vlivů-škola,zážitky z dětsví,rodina ,partneři...a to vše si náš mozek pamatuje a ukládá,je dost možné že na tvou dceru mělo vliv spoustu takových vlivů,které se ted v pubertě projevují,myslím si ,že bez pomoci psychologa a jeho péče se tento vztah může velice ostře vyhrotit,každý sem píše svoje osvědčený rada,ale ty nemusí na tvou dceru vůbec platit.vyhledej odbornou pomoc a vůbec se za ni nemusíš stydět,každý někdy nemuže něco vyřešit sám a hlavně to neber JAKO SVÉ RODIČOVSKÉ SELHÁNÍ!PROTOŽE ZA TAKOVÉ VĚCO NIKDY NEMŮŽE ČLOVĚK SÁM ALE SPOUSTY VLIVŮ.

líp bych to nenapsala

Ježišinky, já když to čtu, tak je mi z toho špatně !! Je mi 15let a nikdy bych si toto k mámě nedovolila !! Už jen z toho důvodu, že jsem také neměla lahké dětství, byla jsem pěkné kvítko už od školky, ve škole pár poznámek, ale nic víc !! Ve 12 se rodiče začali rozvádět, strašné psycho, mlátili se, podváděli, ničili majetek, táta mámu sledovat, mě obvinovat a tak to šlo 2 roky ... Chytla jsem se mamky a brala ji za svatou, jelikož dokázala 15let žít s táty mámou, která byla příšerná ježibaba!! Ale ted mě mrzí, že mi máma říká, že jsem straašná a naznačuje mi, že mě vykopne na kolej jen co vystuduji ! Říká mi, že nic nedělám a pořád se flákám! Musím uznat, že mám také moc ráda modu, přítele mám stálého 2 roky a kamrádky od školky ... Ale mrzí mě, že u nás je vše v pohodě ( i s jejím přítelem či jeho dětmi) a pomáhám jim dělat na novém baráčku, žehlím, peru, myji nádobí, uklízím a stále jsou hrozná !! Tady to mě moc mrzí, ještě když vím co jsme zažily. ALe když si to vezmu tak, tak se tvé dceři ani nedivím, že žárlí na osatní nebo hledá přátelé jinde než doma, přeci jen má na to věk !! ALe zase nevím, mě by se takový život nelíbil ... Nesnáším kuřáky,drogy, fetáky apodobně ! Nikdy vživotě jsem si nedala do pusy cigaretu a ani to nekdy nehodlám udělat, ba drogy !! Určitě záleží na tom, kde dítě vyrůstá, co se mu v mládí dá a povolí ... Ale né vždy je vina na rodičích, určitě to nemáš lehké, ale zkus se obrnit a ignorovat ji!! Mě by mamka chyběla, tak budeme doufat, že i tvá dcera to zkousne a příjde si pro radu či milá slůvka od mamky ... DRŽÍME PALCE !!

to je mazec...já ve 13 ani pořádně nevěděla, jak takový kluk vypadá.. No časy se mění..

Jsme z dvojčat a musím říct, stejná výchova značné rozdíly v povahách a v životě, má druhá půlka sobec, lenoch,lhář na šikmé ploše, já samostatná, dobře vydělávající a spokojená.Sama jsem si ušetřila na byt, nové auto,mé dvojče samé dluhy ve velkém.Ne vše je o výchově, věřím na geny.

Mně je teda "už" 20let, ale taky sem píšu jako dcera. I když názorem se přidám spíš k matkám
Myslím si, že pokud má někdo doma nezvladatelné dítě, tak prostě "musí" aplikovat něco ve stylu Laky. Já bych asi udělala totéž.
Ač jsem vždy měla rodiče benevolentní (samozřejmě taky jsem nesměla vše co se mi zachtělo) a nijak tvrdou výchovu jsem nezažila, nikdy bych si takové věci nedovolila (nadávat jim, nedej bože utíkat z domu). Prostě pokud nemáte zrovna rodiče, kteří vás zanedbávají, tak rodiče jsou rodiče, každý by k nim měl mít určitý respekt a vážit si jich. Vždyť oni se starají apod. Kde bychom asi bez jejich pěči byli? Aha?
A dávat dítěti peníze za domácí práce? Je snad bežné doma pomáhat. Já taky musím. jasně, někdy se mě nechce, remcám, ale je to normální. Chtěla bych vidět je, až budou mít vlastní děti jestli budou zastávat názor "nedělej nic, udělám všechno za tebe".
Názory slečen co tady píšou o svých rodičích mi přijdou strašný.

Není tak, že skoro každá rodina má nějakou tu černou ovci?Že nikdo nemůže říct, že ta jeho rodina je jak ze žurnálu?Myslím i vzdálenější, sestřenice,bratranci atd.Že i kdyby se rodiče rozkrájeli, tak nic nezmůžou?

Ráda bych přispěla z pohledu dcery a zmiňované černé ovce rodiny.
Mojí mámu nadevše miluji. Vážím si jí, připravila mi krásné dětství, dala mi možnost studovat, vedla mě k mnoha všestranným aktivitám, jezdila jsem na tábory, k moři pod stan, vlastně si opravdu nevybavím ani jednu ošklivou vzpomínku za mých prvních 10-11 let.
A byla to taky ona, kdo mi podal pomocnou ruku.
Ač jsem byla asi rok mimo realitu a byla jsem jednoduše na přesdržkuj, přestože to nikdo nevěděl, ona je má motivace, proč s tím seknout.
Já jenom říkám - nikdy neříkej nikdy!
Může se to stát každému dítěti. Myslím si, že je důležitější mít vztah na takové úrovni, aby se to dítě pak nebálo říct o pomoc. A ono to ani nemusí být dítě.
Nečetla jsem celou diskuzi, jenom pár příspěvků.
Tímhle jsem chtěla jenom naznačit,že z mé zkušenosti není nic černobílé. A že minulost ovlivnit nemůžeme, tak je blbost nad ní přemýšlet a v něčem se obviňovat.

Nečetla sem t tu celý, ale... není to až tak dávno co jsem byla vě věku tvé dcery. Naši se v té době rozváděli Každý si našel jinýho partnera, doma sem měla najednou cizího chlapa. Němeli jsme moc peněz a to jsem byla zvyklá na hodně slušněj standart. jak myslíš, že to dopadlo?
Našla jsem si brigádu a od 15ti si vše kupuju sama - vždy sem byla perfektně oblíkaná, upravená a lidi kolem mě mají neustálý pocit, že ty věci co mám si přece nemůžu dovolit sama, jo, dovolila. Nikdy sem nepila, cigarety se mi hnusí, drogy ani nemluvě. Mám nejlepší maminku na světě, odchod mého taťky skvěle zlepšil naše vztahy. Partněři obou mých rodičů jsou moc fajn a máme super vztahy, jsou na mě pyšní za to jaká jsem, jak jsem celou situaci ze všech těch dospělých zvládla "nejlíp", že nepřišel v krizovém věku nějaký vzdor za nespravedlnost světa, že jsem hlavně chtěla ať jsou rodiče šťastní.

Tvoje holka je prostě rozmazlený fracek co má všeho plnou p**el. Dostávat peníze za pomoc v domácnosti?? Co to jako má být? To je snad v jejím věku automatika. V jejím věku po hospodách? Ani omylem když se chová jak se chová. Já mohla vždycky všude, ale proč? protože sem chodial domu střízlivá, včas a nikdy nebyl žádný problém, Vážila jsem si toho koholik volnosti mi mamka dává oproti mým vrtevníkům. Zakázané ovoce chutná nejlíp. Já neměla nikdy nic zakázené, proto jsem neměla chuť něco tajně zkoušet.. Tohle je ale asi i o inteligenci toho dítěte, bohužel.

A určitě problém nebude jednostranný, tudíž u tvé dcery. Je tam problém s tím jak tě vnímá jako člověka, jako matku a to je asi bohužel už tvoje chyba... že si myslí, že ji nemáš ráda o tom taky svědčí.

Tomu že skoro v 17 chodí po hospodách bych se nedivila, ono něco zakázat takovému "dítěti" zase není tak jednoduché, znám to z vlastní zkušenosti. Když se mi mamka snažila něco zakázat stejně jsem to udělala, její příkazy mě nezajímali, potom to máma vzdala, mohla jsem si dělat co jsem chtěla, taky jsem pila po nocích v barech i když mi nebylo 18, kouřila, občas si dala i trávu. Ale domů jsem přišla vždycky sama, nikdy jsem nepřišla domů v doprovodu policistů nebo tak podobně. Vím že jsem dělala věci ne moc vhodné pro 16ti leté dítě, ale myslím že se nemám za co stydět, každý si prostě hledá zábavu někde jinde. Já jsem si prostě vyzkoušela skoro všechno možné, a nestydím se za to. To že jsem neutíkala z domu nebo nebrala těžké drogy je moje vůle, kdybych to chtěla udělat tak to udělám a žádne zákazy mi v tom nezabrání, takže asi tak
Mimochodem ted je mi 25 studuji doktorát a s mámou mám krásný vztah.

No konečně to někdo řekl. Už se tu 5 stránek držím za hlavu a nechápu, co si tu někteří tím svým "plácáním se po ramenou" dokazují. To co funguje na vaše dítě, nemusí fungovat na jiné. A proč? Protože všechny děti nejsou stejné, v mozku se jim dějí věci o kterých nemáme ani tuchy a ať se vám to líbí nebo ne, často je za tím nějaká diagnóza. Dítě, které se takhle chová od malička má být v péči psychiatra a možná i pod nějakou medikací. Pokud má opravdu nějakou poruchu, nelze ho "léčit" fackama a zamykáním doma.

A ještě by mě zajímalo, jak vy, které praktikujete již u svých malých dětí výchovu "škoda každé rány, která padla vedle" budete řešit situace vzdoru třeba u 17ti letého potomka a na veřejnosti. Když si od mala vynucujete poslušnost fackama, jak donutíte dítě ke spolupráci až bude větší, třeba když mu venku před lidma řeknete aby něco udělalo, nebo nedělalo a ono odmítne. Budete ho fackovat před lidmi? Téměř dospělého člověka? Opravdu se tak ztrapníte?
Pak se ale místo po ramenou poplácejte po vlastní hubě, protože jako rodiče jste selhali.

Pokud si neumíte autoritu udržovat jinak než silou, nemáte se za co chválit. To umí každý, ale funguje to jen do určité doby.
Na vlastní oči jsem viděla, jak se matka snažila donutit svého dospívajícího syna před jeho kamarády aby šel domů-ihned, ten nechtěl. Máti mu jednu vrazila, lépe řečeno chtěla, ale synek jí chytil za zápěstí, strhnul jí ruku dolů, a řekl: "Tak to by stačilo!"
Chtěly byste být v ten moment v její kůži? Je jasné, že autorita je nadobro v háji. Pokud kdy jaká byla, protože je jen otázkou času, kdy fackovanému potomkovi dojde trpělivost.

Reaguji na prskafka: Gratulujem, konečne tu niekto napadol tie "socialistické fackovacie a pod." spôsoby výchovy.
Filomena> je mi ľúto Teba aj Tvojej dcéry, ale skutočne Ti neodporúčam riešiť to zákazmi, zamkýnaním a podobne. Určite nie v 17 rokoch, to už nie je také decko ako si rodičia ešte stále myslia a ak už teraz má pocit že ju nemáš rada, tým jej to len potvrdíš a ak doslova utečie z domu, podľa mňa Váš vzťah skončil úplne. Ak by Ti to nebolo ľúto, tak kľudne, ale taký pocit z Teba nemám. Aj keď si to už skúšala, skús sa s ňou vážne porozprávať a fakt jej dať najavo, že Ti na nej veľmi záleží a chceš jej byť oporou, kamarátkou.. atď. - niekto tu navrhoval dovolenku, čo je určite dobrý nápad. Ak uvidí, že Ti na nej skutočne záleží, určite Ti bude rada pomáhať aj sama. Len na to treba čas a robiť to možno pomaly a postupne a možno nečakať zázrak zo dňa na deň, no hlavne nech nemá pocit že rodič je len terorista..
Ale určite nemožno formu výchovy zovšeobecňovať, každý človek je iný. Môžem sa opýtať, aké je Tvoja dcéra znamenie? Napr. ja aj priateľ sme škorpióni, ale on je taký nejaký submisívny, mňa autoritatívna výchova privádza do šialenstva a vedie len k nenávisti, kdežto on ju príjma celkom pokorne.
čo sa týka toho, že Tvoja dcéra sa len "fláka" a vyspáva do 12 - pokiaľ v škole nie sú problémy, tak by som to ako až taký problém nevidela, skôr v tom že Ti nechce pomáhať. Ale veď mladosť máme len jednu
Nerozumiem celkom tým príspevkom, kde už ľudia robia z Tvojej dcéry takmer drogovo závislú... nie som nejakým fanúšikom trávy ale na tom, že si ju párkrat dá, by som nič hrozné nevidela, ak si školské povinnosti plní. A to pitie alkoholu od18 presne už vôbec nie..