Existuje opravdová a upřímná láska?

Existuje.. s mým přítelem jsme byli ze začátku jen kamarádi a já s ním ani za nic nechtěla chodit, i přes to jsem ale jednou ukazovala našim jeho fotku a vyklouzlo mi z pusy: "To bude můj přítel" a najednou jsem věděla, že musí být.. Mým přítelem je už 6.let..Přitažlivost byla silnější než rozum..bylo mi tehdy 16.. Překonali jsme toho tolik, že si troufám tvrdit, že by to překonal málokdo a chceme spolu žít a překonat všechno..

Pravda je, že jak ta silná láska dokáže být nádherná, tak dokáže být i pěkně krutá a bolestivá, ale to holt k tomu asi patří..

Maika

Máš pravdu, že dlouho se takhle žít nedá, ale znám případy, kdy ten jediný člověk znamenal celý život. Kdy jeden okamžik změnil všechno co se dá a lidi se z toho už nikdy nevzpamatovali.
A jestli jde o důležitost věcí z naší strany ? no určitě, jistým dílem, ale můžu Ti říct, že by mě předtím nikdy nenapadlo, co se během tak krátké doby může stát. Vždycky jsem měla určité priority, ale v tom momentě kdy se to stane jde všechno stranou .. všechno .. těžko o tom mluvit .. ale ačkoli se to zdá šílené, tak bych pro lásku všechno zahodila, obětovala a žila jen přítomností.

Třeba mám kamarádku, kterou potkalo něco podobného, ale protože má vztah už 4 roky, dala přednost rozumu - tedy zůstat se svým partnerem, protože je mezi nimi spíš víc než láska pevné pouto a přátelství. Obdivuju ji za to, ale já bych se takhle nikdy nerozhodla, stoprocentně.

lauritkalo
Čím je to dokázáno? Tvou zkušeností? Doktor Šmolka v nadsázce mluví o tom, že zamilovanému by nemělo být dovoleno dělat závažná rozhodnutí, protože jeho stav mysli není úplně v normě Je to nádherný stav, o tom žádná, ale proč hned mluvit o osudu. Promiň, jestli jsem to z tvého úvodního (mimochodem krásného) příspěvku nepostřehla.

lauritkalo
A ještě jsem se tě chtěla zeptat. Kdyby tvoji rodiče do tvých dvaceti let pětkrát (třikrát, dvakrát, desetkrát,... )změnili partnera, myslíš, že by to bylo v pořádku? Nepoznamenalo by tě to? Měla jsem ve svém třicetiletém životě třikrát pocit, že mi toho Pravého přihrál sám osud. Zažívala jsem stavy podobné tomu, o kterém píšeš. Stává se to. Je přirozené, že po čase zamilovanost vyprchá a začneme si podvědomě vzrušení hledat jinde. Ale pálit mosty? Nevím...

Těžko říct, jestli opravdu silná láska, která potká člověka jen jednou max. dvakrát za život je osudová, snad je, v tom případě jsem potkala svou osudovou lásku přítel je o 16 let starší, jsme spolu přes 5 let a okolí se diví, že jsme pořád tak strašně zamilovaní, kamarádky mi říkají, jak je možný že i po takové době, mě přítel pořád pusinkuje, objímá, jak je na něm vidět, jak mě miluje, ale nám to přijde naprosto normální. Vím, že je to chlap, se kterým chci zůstat..

lauritkalo

Stává se docela často, že jediný okamžik změní všechno, nebývá to jenom ve vztazích. A někdy se to děje docela potichu, člověk si ani nevšimne, že je najednou na jiné koleji

Mně to nepřipadá tak úplně šílené, že bys byla ochotná pro lásku obětovat skoro všechno. A že bys chtěla žít přítomností (s ním). Jsi hodně zamilovaná
Ale to s tou nemocí mi připadá - no, že jsi zoufalá až moc ... Jak odloučení snáší Pan B. tušíš?

a není právě tohle důvod proč to bylo tak krásné a nevšední? Také jsem si nedávno prošla "zakázaným vztahem".. bylo to nádherný, hluboký, strašně citový, o chemii ani nemluvim . Troufám si říct, že to byla Láska s velkým L a že jsme se opravdu milovali, ale.. Nebylo to tak silný jen proto, že jsme věděli, že spolu nemůžeme být? Totiž, kdybysme spolu začali klasicky chodit, to kouzlo by vyprchalo a nevšední a vzácné by se stalo všedním. Vím, že to tak je dřív nebo později vždycky, ale když se vztah ukončí v té nejžhavější fázi a nestihneme dojít ke klidnějšímu soužití, zůstanou nám vzpomínky a pocity z toho nejhlubšího pocitu zamilovanosti.

BlackCoffee

Na to neumím odpovědět, bohužel, prostě to vím, mám to v sobě, jak píše Nabokov a jeho Humbert v Lolitě - ,,Jed byl v ráně a ta rána se nehojila."
Dneska už na ty průzkumy od odborníků nejsem, prostě po těchto zkušenostech, tomu nemůžu věřit. A jak říkáš že ve stavu zamilovanosti by se nemělo rozhodovat, tak kdyby se to stalo včera nebo před měsícem, řeknu si, dobře, tohle přejde, ale protože to je 8 měsíců a uvnitř to cítím, právě jako by se stalo včera, nemůžu pochybnostem v hlavě zabránit.
Ještě jsi se ptala na rodiče, právě že jsem to zažila, poznamenalo mě to v tom, že nechci mít děti. To už je jiná otázka, třeba se to změní, nevím, jsem moc mladá na to takhle uvažovat. Ale že by mě změna partnerů od rodičů poznamenala, ne, vždycky jsem byla individualita a silná povaha, takže jednoznačně ne.

chanellina
mě ty pocity nejhlubšího zamilovaní neopustili ani po třech letech... :-/

Maika

No tou nemocí jsem si prošla zhruba kolem května a června, takže tohle je už díky bohu pasé, ale jestli víš jak Mono vzniká, tak je možnost, že při velkém vyčerpání a stresu, kdy pokud člověk ten gen nemoci v sobě má a za normálních okolností by se u něj neprojevil, prostě onemocní. A Mono je vlastně nemoc hlavně mladých lidí. Já si tenkrát poležela v nemocnici na kapačkách, protože mi to zasáhlo i játra, takže vím o čem mluvím.

No naposledy jsem s ním mluvila v květnu. Jednou v noci, kolem dvanácté, kdy jsem už jsem spala začal zvonit telefon. A když jsem na displayi viděla jeho číslo, úplně mi zledovatěly ruce a byla jsem mimo. Nakonec jsem mu to zvedla a mluvily jsme spolu až do 3 !! hodin do rána. Vzpomínám si, na to jeho zoufalství v hlase. Jenže potom přišla jedna zásadní zpráva a oba jsme usoudili, že tohle nemůžeme.
Takže od té doby nic, ale píšu si s jeho kamarádem, teď jsem ho delší dobu osobně neviděla, ptz je z druhého konce republiky ale o vánocích tam jedu, tak ho ženskými zbraněmi, tak aby si myslel, že mi to vlastně řekl nejdřív on, zeptám to já umím

chanellina

A nenapadlo Tě někdy, co kdyby to neskončilo? jak můžeš předem vědět, že když to skončilo v tom nejlepším, časem by z toho nemohlo vzniknout něco daleko silnějšího.

Já věřím tomu, že pro každého člověk na světě existuje jeden člověk. Ti ostatní jen tiší touhu co nám po něm zbyla.

RubyCairo

Podle smutného smajlíka vidím, že to asi nebude dobře co ?