Dokáže kamarádství přečkat různé životní etapy?

u mě zase mělo nízké sebevědomí kamarádky následky takové, že i já jsem si začala připadat méněcenná, ošklivá, hloupá, že si nikdy nenajdu kluka a je normální mít pořád depky ze sebe..to bylo v období puberty a vyhrabala jsem se z toho až celkem nedávno díky té kamarádce z gymplu...
je důležité i pro sebe se obklopovat pozitivními lidmi, protože na naší psychiku má okolí veliký vliv

Já mám to štěstí, že mám dvě nejlepší kamáradky už od školky. S oběma jsem chodila do školky a pak i do školy. Na střední jsem šla pouze s jednou. S tou jsem ze začátku střední měli menší krizi.. Nová škola noví lidi, tak jsme se nějak odcizili i když jsme byli ve stejné třídě, ale pak jsem se začali opět kamarádit A s tpu druhou nám to také vydrželo.. Ona šla sice na střední jinam a i těd jsme každá na jiné straně republiky, protože obě studujem. Děli nás 300 km.. ale stále něco plánujem spolu a píšem si. Vždy, když se nám něco stane ihned si to nápíšem A ona i planuje, že by šla za mnou do toho mého města, kde já studuji ... no uvidím, jestli mi to s těma "mejma" holkama vydrží i přes tu vejšku

Já své nej přátele znám tak 18 let, prostě od školky/první třídy a doufám, že to vydrží.Zatím musím říct, že většina z nás studuje a bydlíme blízko, snad se časem nějak moc neodcizíme, až přijdou děti apod.

Některá má přátelství vydržela již mnoho etap, některá ani jednu. Mám třeba nejlepšího kamaráda už od základky, za nic bych ho nevyměnila. Pak mám několik skvělých kamarádek od gymplu a z výšky, se kterýma se pravidelně vídám. Všem z nás se mění životy a vždycky je hrozně fajn se potkat, popovídat si a tak.
A pak mám taky 2 přátelství, která nevydržela a dokonce neskončila v dobrém. Každopádně jsem moc ráda, že skončila, protože jsem se pak díky tomu posunula o dost dál a začala se víc stýkat s lidma, kteří mi duševně něco dávají a nepotřebují pomlouvat a ponižovat, aby si pohladili své ego. Jinak jsem třeba na základce měla nejlepší kamarádku, přátelily jsme se ještě na gymplu, ale někdy ve druháku to opadlo - každá jsme měla jiné zájmy, já začala trávit víc času s jinou kamarádkou a tak nějak se to rozplynulo. Ale vždycky, když se s touhle "bývalou kamarádkou" potkáme, tak z toho mám radost a mám vždycky dobrej pocit, když se jí něco podaří.

Já mám nejlepší kamarádku 9 let. 4 roky v jedné lavici na ZŠ, 4 roky v jedné lavici na SŠ. Zažily jsme spolu spoustu těžkých chvil, když já prožívala první lásku, ona řešila bratra - feťáka, když ona se rozcházela s přítelem mě se rozváděli rodiče ..... A vždy jsme si byly oporou..... Málokdy jsme byly ve stejné životní etapě. Teď už se nevídáme tak často. Cca 1x týdně. Někdy jednou za 3 týdny, ale přesto je naše přátelství hodně silné a já si ho strašně vážím. Je to moje spřízněná duše. Miluji ji a celou její rodinu. Hrozně si našeho přátelství vážím a doufám, že nám vydrží. ..... Musím říct, že se žádnou další kámoškou nemám tak pevný trvalý vztah.....

Mám kamarádku už přes deset let. Známe se ještě ze společnýho sportu který jsme dělaly na základce a pak nás svedl dohromady do jedné třídy na sportovní škole. Každá jsme rozdílná. Ona je pařmenka, já sice mám taky ráda společnost, ale spíš takové to klidné posezeníčko. Já měla vždy vážné vztahy a dokázala se zamilovat, kdežto ona velice těžko a měla vždy jen něco krátkodobého. Ona miluje šílené barvy a já jsem spíš elegantnější. Každá máme i jiny vkus na chlapy i co se věku týče, ale stejně jsme dokázaly všechny tyhle věci oddělit a zůstaly vždy kamarádkami. Ani nevím jak se nám to podařilo. Možná je to tím že jsme spolu od dob malých holek.... Myslím, že je to o tom přijmout toho člověka takovýho jaký je. Něco jako ve vztahu s mužem - i když má hooooodně chyb, stejně ho milujete. Tak je to i s kamarádkou, když přijmete její osobnost takovou jaká je, bude pro vás něco jako vaše sestra. Bude vás štvát, bude nepoučitelná, ale stejně jí budete mít rádi.

A když nemá kamarádka ráda vašeho přítele, kterého vy milujete?

Reaguji na JitkaC2: tak jako kamarátky by asi měla přítele tolerovat. Moje kamarádka nesnášela mýho ex,ale během mého vztahu o něm neřekla jediný křivý slovo. Vždycky jenom a tobě nevadí že dělá to a to? prostě se snažila mě přimět přemýšlet nad tím co dělám já a jak se ke mě chová on.... až když jsme se rozešli tak mi všechno hezky od plic řekla

pardon *kamarádka

Já jsem ze základky měla 4 nejlepší kamarádky, byly jsme super parta... přestupem na střední školu se od nás jedna úplně odcizila, našla si jiné přátele a my ji nevídáme.. a ted, když jsme všechny na VŠ, tak se odcizila další kamarádka, která se odstěhovala za prací a vídáme se s ní tak jednou za půl roku...takže jsme zbyly tři... a poslední dobou už jsme jenom dvě, protože ta třetí už má také jiné zájmy. S tou jedinou, která mi ze ZŠ zbyla, se vídáme celkem často. Na střední škole jsem si taky našla partu kamarádek, jenže loni jsem odmaturovala a bum - od té doby jsem je už neviděla. Chvíli jsme si sice ještě psaly a plánovaly, kdy a kde se sejdeme, ale nikdy se to neuskutečnilo. To mě na nich hrozně mrzí, já se vždycky snažila to přátelství udržet, psala jsem jim, zvala je na pokec ale postupem času, když mě pořád každý odmítá kvůli různým důvodům, mě přestane bavit dolejzat.. Teď s tou kamarádkou ze zš, máme taky partu, se kterou se občas sejdeme...ale ti jsou jen spíš známí, než kamarádi..no poslední dobou mi přijde že pravého kamaráda nemám žádného. Ale naštěstí mám svého přítele!

Tak na něj třeba žárlí?
Podle toho, co píšeš, není problém v jiné životní etapě, ale v úplně jiném pohledu na život. Evidentně Ty jsi ta "úspěšnější" a jí to nevyhovuje, ale přece by se ona měla snažit přiblížit Tobě než naopak...Takovéhle chování (1 si neustále stěžuje a tu 2. rychle odbyde, když má problém) mi přijde normální u nějaké kamarádky, se kterou se bavím povrchněji, ne u nejlepší kamarádky.
Ale funguje to i obráceně - třeba máš hodně společných věcí s někým, s kým sis dřív nerozumněla.

Kamarádky vydržej... já bych se toho nebála. Taky jsem se s nima párkrát spálila. Ale vždycky se v životě vyskytne někdo takovej. Bez nich prostě člověk být nemůže. Mám kamarádku už od školky - někdy se vidíme dvakrát za týden (už jsme vdané, mám děti a hromadu povinností), někdy jednou za měsíc. Ale když se navštívíme - to je jak u maminky A zas jiný kámošky jsou na pařbu, jiný na kolo. Možná je to lepší, než-li mít jednu jedinou, na kterou 100%ně spoléháš a pak bum... Jo a týká se to i kamarádů - super kámoš je spolužák ze základky a naše kamarádství přežilo všechny jeho ženský (včetně manželky) i moje problémy.

Měla jsem dvě kamarádky už ze školky, i když jsme každá šla na jinou SŠ, tak stejně kamarádství přetrvalo. Teď je jedna vdaná, druhá je na VŠ jinde a když se sejdeme, tak je to jako předtím - ovšem s rozdílem témat, která probíráme.

S kamarádkou další, se kterou jsem byla i na SŠ, jsme se dlouho neviděly, ale věřím tomu, že kdyby byla příležitost, tak pokecáme stejně jako předtím.

Takže za mě ano, může přetrvat (byť se s nimi vidím tak jednou za dva měsíce). Jen ty chvíle jsou už dost vzácné, tak možná o to víc si je člověk užije.

Nebo naopak přátelství vydrží déle, protože se nevídáme tolik a nestihneme si lézt na nervy...

Tohle je pravda, je to společné téma, něco, čemu ten, kdo to zažil/zažívá, rozumí a chápe to...