Deprese a strach z miminka

Tinkalinka
možá si to pořádně partner neuvědomil, chlapům to déle trvá navíc pokud jste mimčo neplánovali. Uvidíš že jakmile půjde trošku vidět bříško tak se to změní. Když jsem oznámila svému partnerovi že čekám první dcerku tak mi řekl jo tak to budu muset chytat více ryb(je totiž nadšený rybář) a víc nic...... ted u druhého dítěte když jsem mu to řekla tak řekl jo to je fajn to mám radost přitom neodtrhnul oči od netu......
Podotýkám že je skvělý otec a dcerku zbožnuje
A že by na mě bral nějaké ohledy ta taky ne......až když jsem měla fakt velké břicho tak si to asi i uvědomil

No u nás to bylo tak že jsem nevěděla jestli vůbec budu moci otěhotnět, ale to by bylo na dlouhé povídání....ale každopádně jsem moc ráda a doufám že to dobře dopadne, přítel chtěl sice mimčo až tak za 2-3 roky ale reagoval potěšeně a že když to přijde dřív tak že to nevadí, ale asi to potřebuje trošku vstřebat....

Tinkalinka
přesně tak chce to čas, jak poroste bříško tak i on bude mít větší a větší radost

Děkuju holky za všechno co jste mi tady napsali, trochu mi to pomohlo. Snad to nějak zvládnem, mám dvě babičky tak snad mi pomůžou.

Ahojda, ráda bych řekla, že já jsem nikdy neměla ráda cizí děti..nic mi to neříkalo..drzí a usmrkaní zmeťouři..možná to bylo tím, že jsem se od mala musela starat intenzivně o mé mladší sourozence.
Děti jsem nechtěla, neplánovala a nakonec mi bylo řečeno, že je stejně mít nemůžu-potvrzeno 2 odborníky. Skončila jsem s antikoncepcí a ejhle, byla jsem těhotná
Šok. V těhotenství jsem se nejvíc bálo toho, že miminko nebudu mít ráda, že mě omrzí, jako třeba zvířata, které jsme měli..no takové prazvláštní úvahy..taky pocit, že já jsem ta poslední, která bude vědět co s takovým malým něčím..pardon mimčem dělat..
Kamarádky mi ukazovaly kočárky, miminka a já jen odpovídala, že to že jsem jsem těhotná neznamená, že mě to musí zajímat či dojímat..
Nakonec jsem ležela spoustu měsíců na udržování v nemocnici. Bylo mi 19 a narodila se mi předčasně holčička..Musím zcela upřímně říct, že mateřský cit se ve mě neprobudil okamžitě..nejdřív to byli takové smíšené pocity..tohle je opravdu moje..co když to nepřežije atd..Můj mateřský pud narůstal pomalu, ale jistě, všechny věci okolo jako je starost o miminko také, všechno šlo samo-automaticky a neměla jsem za zády nikoho kdo by mi radil, pomáhal..
Dceři je teď 8 a právě utírám nudli té dvouleté. Kdyby to šlo, měla bych jich třeba deset. Ano, děti jsou starost, ale i také neskutečné štěstí a o tom by mě asi nikdo nepřesvědčil, pokud bych neměla ty vlastní...Fakt je, že už koukám do kočárků, povídám si a jsem dojatá z dětí, které potkám někde venku..No jo..kdo by to byl řekl
A na závěr chci říct, že se mi dostalo i osobního ocenění, když mi nedávno řekla moje babička..že prý jsem nej maminka a že si mě za to hrozně váží, je fakt, že bych za ty kozičky položila život-okamžitě
Držím pěstičky a vážně NEBOJ, to půjde

Bufina
Je vidět, že jsi zodpovědná osoba, u mě to před 20 lety bylo naopak. Byla jsem natěšená, budeme mít miminko, to bude krásný. Rodina a kolegyně se mě stále ptali, jak budu zvládat praktické věci, jestli jsem na to připravená a já jsem pouštěla jejich řeči druhým uchem ven. Ale už večer po porodu jsem brečela, miminko se třikrát pokakalo, brečelo a nebylo k utišení, tak jsme brečeli oba. Vůbec poprvé jsem přebalovala malé dítě, šlo mi to pomalu, byla mu zima. A když jsem s ním přišla domů, zjistila jsem, že skoro nic neumím. První rok byl pro mě docela hořký.

Ahoj, já doporučuju najít diskusi zaměřenou na děti. Já chodim už od těhotenství na diskusi na Modrém koníku, kde máme děti narozené ve stejném termínu ( měsíci ). Tam si předáváme rozumy, víc hlav víc ví a taky, když je nějakej problém, tak se navzájem podržíme. Nevim, jestli se to tu smí, ale hodim odkaz na ty stránky http://www.modrykonik.cz/ nebo nějaký jiný diskusní portál, je jich dost. Je to fakt moc fajn, doporučuju

to buffina - že vlastně pro mně teď vše skončilo a že vlastně život se mi obrátí miminkem úplně naruby.
to pansy 007 - no a taky mám někdy stavy, že si říkám, že tím skončila velká etapa mýho života ..... konec starání se v podstatě sama o sebe..
---
No holky, je to tak, ale to je další etapa života, kterou musí žena prožít, aby se posunula dál, od dítěte k dospělému (myslím psychologicky, jistě jste už dospělé).
Já jsem nikdy neměla žádné mateřské touhy, s dětmi jsem to neuměla a byly mi dost jedno. Pak jsem se vdala a mít dítě bylo logický krok dál. Během těhotenství jsem o tom ani moc neřemýšlela, ale o porodu jsem si prožila klasickou laktační psychózu, kdy na mě dolehlo vše, o čem píšete. "Jak dítě vychovám, když to neumím, že už to bude navždy, že už nemohu dítě někam vrátit, že jsem za něj zodovědná navždy atd... Ale pak to pominulo a za pár týdnů jsem začala fungovat, přestala jsem o tom přemýšlet a ak se dítě začalo smát, poznávat mě a muže a už jsem byla chycená navždy. Dnes jsou děti dospělé a myslím, že jsem byla dobrá máma.
Tak se ničeho nebojte, máme to v sobě od přírody někde nastavené a ono se to spustí, ani si nepovšimnete a budete ta nejlepší máma. A pochybnosti? ty k tomu patří, vždyť dítě nevychováváte nanečisto a nemáte žádné školení předem, tak člověk někdy neví, není si jistý.
Ale, jestli mohu předat jednu zkušenost, pokud si někdy nebudete jisté, jak se rozhodnout, věřte svému srdci a svému instinktu!

Bufina
Já to mám podobně. Hlavně mě v zimě navíc čeká stěhování do nového (50km od současného bydliště, kde nikoho neznám), takže mám pocit, že tam budu úplně sama. Já a dítě. Babičky bydlí jinde a mě děsí, kdybych potřebovala někam něco sama, co s ním. A to mám ještě půlroku před sebou. V kontrastu s tím mi teď všichni gratulují a jsou děsně happy, jen já na otázku, jestli jsem ráda, říkám Hmmm... Jsem, uvnitř ano, povedlo se rychle a zatím je vše OK, ale trochu mě děsí, co bude a že na vše budu sama.

Hm, tak toto jsem si zažila, sice jsem partnera měla, ale když bylo mimču půl roku, tak jsem sbalila fidlátka a odstěhovala se. Jsem též 50 km od rodičů, sranda to není, ale i tak jsem ráda, že prcka mám. A to mi taky všichni říkali, že si mě jako maminu neumí představit, přestože ke mně chodilo skoro každé dítě, které prošlo kolem a chtělo si se mnou hrát. Nikdy jsem ale u kočárků nežvatlala a ani mi netikaly biohodiny Takže holky, nebojte se, ono to nějak půjde samo.

Já partnera mám, jen s ním moc nepočítám - čekám, že bude furt v práci. Teď jsme v ní bývali pořád oba, tak to bylo OK a jenom já teď přesedlám na jiný životní styl.. Tak si říkám, co to udělá - depku z toho nemám, spíš si nad tím tak přemýšlím...

Já myslím, že veškeré těhotenské strachy a obavy jsou přirozené. Možná jsou dobrým tréningem, aby pak ta žena zjistila, že to není tak horké jak se bála, než sladce usínat na vavřínech a pak se sesypat. Taky patřím k těm, u kterých se mateřské pudy neprojevovaly...to spíš u mého muže za nás oba. I mateřská láska se neobjevila zničeho nic v den porodu...do syna jsem se zamilovávala postupně, jak jsme se spolu poznávali a naučili žít. Až pro mě přestal být anonymní miminko v břísku. První dva, tři měsíce to bylo krušnější, než jsme se poznali a zajeli si nějaký funkční systém, ale pak to bylo skvělé.

Mnojo, tak zkraje to bude náročný, já byla taky na vše sama a docela jsem z toho byla vyděšená, ale časem si najdeš nějaký svůj rytmus a nebudeš mít šok pokaždý, když ti bude dítě dvě hodiny ječet kvůli prdům

Můj muž si teda vzal dovolenou na ten začátek (zastoupila by ho i mamka, tychýně či kamarádka), já jsem si užívala nějakou poporodní depku...nic vážného, jen jsem furt brečela a byla zoufalá, no te\´d se tomu směju...díky tomu, že tam byl a pomáhal to nepřešlo v nic co by si zasloužilo odborníka, ale bez něj by mě kleplo, aspoň tenkrát jsem měla takový pocit...štěstí, že to nemívá každá. Je to asi jen o psychice, u druhého pak myslím nic podobného nebude. Budu si jistější v kramflecích.

No tak nebezpečí tu je, já taky měla peknou depku, rozbrečelo mě i vytírání podlahy No hrozný to sice bylo, ale naštěstí jen těch 6 týdnů, pak jsem se cítila už vnitřně silnější a stabilnější. Páč jsem se bála, že už se toho nezbavím a že budu fňukat do smrti.