Ženy, které nechtějí mít děti

Já to mám úplně stejně. Myslela jsem si, že děti nikdy ani mít nebudu, nic mi to neříkalo. Pak jsem potkala v 26 letech manžela a přišlo to. Svýho syna nade všechno miluju, ale miluju i sebe. O druhým dítěti jsem nechtěla dlouho slyšet, ale příroda to tak zařídila, že mě to zase začíná pomalu chytat, po 4 letech od prvního porodu.
Každá máme právo volby, chápu každou ženu, která se rozhodně dítě nemít, stejně tak má každá ušmudlaná matka právo ťuťat na svoje dítě. Lidi by se měli především zaobírat sami sebou a neřešit okolí a jejich očekávání.
Mimochodem, o dítě jsem se vzorně starala od porodu, i když to byl nářez a měla jsem lehkou psychózu, ale ta šílená a všeobjímající láska přišla až tak kolem 2. narozenin.
Četla jsem kdysi krásný citát: Mateřská láska je ten pocit, který se v ženě rozvine, když její dítě spí a nemá teplotu.

Já mám děti ráda, samozřejmě přehnaný křik a umíněný pláč vytažený až z paty, mi je taky nepříjemný, ale svoje mít nechci/dnes už ani nemůžu. Prostě mám životní priority nastavené jinak, zvolila jsem si jinou cestu. A jsem spokojená, mám partnera, který to vnímá stejně, takže no problem.
Jediné, co mě fakt zaráží, je to, jak se okolí dost netaktně ptá-kdy budou děti, proč nebudou, jestli si to nerozmyslíme, je to poslání,budu litovat a stovky dalších frází-myslím si, že je to čistě moje věc, potažmo moje a mého partnera, do které nikomu nic není. Dnes máme možnost si vybrat, já naprosto plně respektuji to, že většina lidí děti má, chápu to a děti mám ráda, pohlídám je atd. jsem prostě taková hodná teta, ale pokud tohle všechno zvládnu respektovat já, nechápu, proč má okolí neustálou potřebu řešit moje rozhodnutí. Takže bych oboum nesmiřitelným táborům matky x nematky přála víc tolerance, hned by to bylo lepší

ahoj, tak mě je 21 a nedovedu si představit, že bych měla děti, za prvé si přijdu moc mladá a za druhé mi to nic neříká, i ta představa, že bych veškerý svůj čas věnovala jen dítěti a sobě ne. Stíhat práci, domácnost, dítě a sebe, si nedovedu moc dobře představit.
Jinak píšeš, že jsou ženské, které když mají děti, tak na sebe kašlou, taky to vídám, ale přece jen se najdou výjimky, co mají děti a sou skvěle upravený, mají čas a jsou spokojený. Asi záleží, jak si to všechno uděláš a rozvrhneš.
Dítě bych si nepořizovala, pokud v tom vidíš jen samý starosti a problémy a minimu času na sebe, protože pak se z tebe může stát ženská, co popisuješ, ale je to jenom můj názor.

A taky záleží na tom, jaké dítě se Ti narodí Někdo má kliku a dítě mu víceméně spí nebo jí a brzy prospí ic elou noc (třeba já jsem prý taková byla) a někomu se dítě furt budí a brečí a taková ženská pak opravdu nemívá čas na nic jiného.........Ale většinou se toto zlomí nejpozději po 3 letech mateřské, kdy ženské nastoupí zpátky do práce.....

Jinak já jsem to kolem 20 měla podobně, cizí děti mě iritovaly a nemohla jsem je vystát (možná i proto, že z celého širého příbuzenstva jsem nejstarší dítě a vždy jsem ty mladší dostávala na rodinných akcích na starosti). Pak se to ale začalo pozvolna měnit a největší změna přišla s mým novým partnerem - je mi 26 a už si dovedu představit, že s partnerem jednou děti mít budu, i když samozřejmně ne hned. A I díky tomu, že jsem měla o 6 let mladšího bratra tak vím, že dítě je nejen velké odříkání ale taky velká radost - zejména když byl malý a než přišel do puberty tak to bylo fakt úžasné. Je krásné vidět svět očima dítěte.....

Takže holky, klidně se může stat, že někoho potkáte, zestárnete a najednou si dítě představit dokážete a přijde Vám jeho pořízení jako naprosto přirozený vývoj života. Nebo se Vám jako mimoně stane nehoda a najednou zjistíte, že to není tak hrozné, naopak krásné a mateřský pud se probudí. Ale taky samozřejmě Vám toto přesvědčení může vydržet až do konce života a proč ne, ať si každý dělá co chce. Ale počítejte s tím, že si to musíte co nejdříve ujasnit s partnerem a že se může stat, že partner jednou třeba po dětech přece jen zatouží a nakonec odejde..........To se bohužel stává a chlapi mohou mít děti až do konce života, takže to riziko tu vždy bude......Jinak si pamatuji jednu uživatelku Omlazení, helenu, která děti opravdu nechtěla a dokonce se chtěla nechat dobrovolně sterilizovat, takže ženy s absence mateřského pudu skutečně existují.....A pak je dle mého množství žen, u kterých je tento pud slabší a probudí se až s narozením vlastního dítěte.....

P.S. Otázky okolí, kdy bude mít žena dítě pokládám za krajně nevhodné. Jednak do toho nikomu nic není a jednak zvlášť pokud se žena s partnerem snaží a nejde to, tak to může být pro ni velmi bolestivé téma........

Přijde mi docela přirozené, že se mat. pud rozvine plně až po narození dítěte /i když někdy asi ani to ne../. Sama jsem taky děti nijak neplánovala, i když jsem s nimi tak nějak počítala. Snažit jsme se začli před 30tkou spíš si vzpomněl manžel . Po narození se mi to otočilo, jsem fakt štastná, že je všechny mám a díky nim zažíváme nové věci. Cizí děti mě nezajímaly a nezajímají dodnes. Proto nemám skoro žádné kamarádky mezi matkami, brzy toho je na mě nějak moc a utíkám. Svoje si užívám, a taky si užívám když jsem výjimečně sama

Přítelův brácha má teď 9 měsíčního chlapečka a spolu se švagrovou říkají, že je to sice fajn, ale že by se u nich projevila nějaká horoucí láska, to teda ne. Nejsou z něj nijak extra odvaření, ale jsou za něj rádi.

a kolik let je zakladatelce? Já jsem na tom dost podobně, sice nemám vůči dětem úplnou averzi a ve skrytu duše cítím, že jednou (ha, to je mi už 27) by to dítě asi chtělo, protože nechci být pak na stáří sama, ale opravdu se mi do toho nechce a jen pomyšlení na dítě a těhotenství mě dost stresuje...připadám si totiž pořád strašně mladá, když kolem sebe vidím holky, co se vdávaj a přemýšlí o dětech, tak mě to prostě přijde jako něco hodně vzdálenýho, něco, co se mě absolutně netýká....nevim, jestli se to někdy změní, spíš se obávám, že to pak budu muset rozlousknout násilně a prostě nad tím nepřemýšlet a jít do děckaa čekat, že se mateřská láska probudí . Jinak já osobně mám ještě celkem panickou hrůzu z porodu, tak možná to v mém rozhodování hraje taky celkem roli..

Mně táhne na 23, ještě před dvěma lety jsem si vůbec nedovedla představit, že bych někdy chtěla nějaký dítě, přišlo mi to hrozně omezující a taky nejsem ten typ, co šišlá nad kočárky..Nicméně čím jsem starší, tím se mé priority kousek po kousku mění. Dnes bych si to dítě představit dokázala, za pár let. Mám kamarádky, co mají dítě už v tomhle věku a to si jen klepu na čelo ale v nějakých 28-30ti letech bych své vlastní dítě také chtěla Takže za mě, nikdy neříkej nikdy, priority se s věkem mění...

Jsem sama takovým případem. Táhne mi na 33 a ještě nikdy jsem nepocítila záchvěv touhy po dítěti. Neříkám, že s nimi neumím, mám je celkem ráda, na dvě hodinky jednou za čas mi nevadí zajít si za kamarádkou, která dítko má, poblbnout, pošvitořit, ale pak se ráda vrátím k sobě do klidu a vyhovuje mi to.

Nevím, čím to je, asi mi něco zapomněli nainstalovat

Reaguji na Star_Guitar: jako bych to psala já...

jen mi je 25let a pracuju jako speciální pedagog v MŠ a nervy mi z dětí tečou minimálně 10x denně, o to víc v sobě hledám důvody proč si to dítě jednou budu chtít pořídit, až mě to děsí

Neznám nikoho z okolí..ale jsem to konkrétně já Paradox je, že chci být učitelka a studuji to.. Ale větší děti mi nevadí..a když nebudou moje, tak mi taky nevadí..ale ty menší nesnesu, nevidím na nich nic roztomilého, nevím co s nimi dělat s těmi většími co už mluví absolutně nevím co si povídat, jak se s nimi hrát, nerozumím jim..Nelíbí se mi myšlenka být těhotná ani rodit..takže možná si nějaké adoptuji aby to už nebylo mimino nebo já nevím..Smutné na tom ale je, že ne že bych neměla nikdy mateřské cítění..ono to odešlo..dřív jsem plánovala děti brzy..teď bych je nechtěla. Možná to přijde za deset let, možná nikdy. Osobně bych se obešla bez dětí, pokud by byl můj partner stejného názoru...

Reaguji na Peg: ano, také mám pocit, že dřív to ve mě žilo mnohem intenzivněji, teď na to celé pohlížím racionálně, vnímám případy mých těhotných kamarádek a upřímně mi jich je líto...a jelikož nechci dopadnout stejně, touha po založení rodiny (výhradně 1 dítěte) se rychle rozplývá, přičtu k tomu práci a její psychické prožívání, tlaky okolí, že již máme čas, né-li, že není již pozdě......tak představa dítěte mě najednou vážně děsí...ačkoli v mém věku a situaci se dítě už "sluší! mít...

Děkuji všem.
Trochu se mi ulevilo,že to tak nemám jen já... Ne kvůli okolí,ale kvůli sobě.
Přesně tak to zatím cítím - chci mít svůj čas jen pro sebe a nemuset se dělit s někým jíným. (Partner,rodina,zvířata-to je něco jiného...Ode všech může člověk odjet,když chce..Ale od děcka by se,dle toho,co vidím,odjíždělo hůř..)
Partner na mě netlačí,mu by to nevadilo,ale respektuje mě. Mně je něco přes dvacet,mu skoro třicet,takže na to každý koukáme jinak.
Prostě jsem zatím až moc velký sobec na to,abych se o cokoliv dělila s potomkem. Nebyla bych šťastná já,ono,partner.
Ano,mám právo zvolit si,zda to budu mít,nebo ne. Což je paráda.)
Neříkám,že mě to za pár let nechytne,znám pár takových,co se děcka bály jako čert kříže a najednou bum a jakoby to byl někdo jiný...

Reaguji na jaruha: neber si o tak Sama jsem po dětech nikdy neprahla, vozit cizí kočárky mě vůbec nenapadlo....pak jsem neplánovaně otěhotněla, přivezla si mimčo z porodnice, dala ho do koše a říkala si - bože, co já s tebou budu dělat
Až jeho růstem, vývojem - a hlavně společnými zážitky - jsem pochopila a došlo mi jaké je to mít svoje dítě úžasné. Neporovnatelné s dětmi cizími
Takže nakonec jsem moc ráda že dítě mám a nemusela jsem nic plánovat, rozhodovat se...asi bych se pro něj nerozhodla...ona nám ta antikoncepce moc velkou volnost a svobodu v celkovém měřítku nepřináší...pouze přenáší zodpovědnost z mužů na nás.

Asi tak... Dřív prostě ženská otěhotněla a nějak se s tím vypořádala, dneska už se to otěhotnění musí plánovat (minimálně vysazením HA) a to může dost žen stresovat, protože s emusí rozhodovat, zda se na dítě cítí nebo ne....Přitom třeba kdyby náhodou otěhotněly, tak by se ten mateřský pud v pohodě dostavil.......

Já mám výhodu v tom, že jsem měla o 6 let mladšího bratra, takže jsem viděla, že malé dítě je i přínos, nikoli jen omezení........Když byl bráška malej, tak to bylo fakt super