Ženy, které nechtějí mít děti

Mám sestřenku, teď už jí je sice deset, ale i když byla menší (a dělá to i teď)nesnášela jsem, když mě pořád objímala a dávala pusinky na tvář. Prostě mě to otravuje a už od malička jsem byla taková i když se se mnou starší ségra chtěla tulit, byla jsem pro ni ta mladší, na kterou dává pozor a pořád na mě dělala ťuťu ňuňu a mě to bylo odporné. No prostě to nemám ráda doteď když se na mě deti lepí.

Já osobně děti nemám a je mi 27. Jsem prostě ten typ, který to, jak jste tu už psaly nějak "zatím" nemá v sobě. Prostě mi to ještě netiká
Otázka je jestli mi to tikat bude...
Jako modul rodiny mám v sobě otce, matku a dítě takže to beru tak, že by děti měly být. Věřím všemu a všem, které mají zkušenosti s dětmi vlastními, že je to nepopsatelná krása.
Určitě je, ale já si to prostě zatím nedovedu představit.
Obecně tomuto tématu ovšem jak už nastínila "dadabus" já poslední dobou cítím dost bojů a problémů mezi matkami a nematkami. A upřímně říkám, že každý extrém je špatný, ale těch nenormálně se chovajících vidím spíš u matek než nematek. Beru, že dítě je dar a krásná věc, ale z některých matek s dětmi mám pocit, že se domnívají, že jim "patří svět" prostor, místo, všechno..........ignorují ostatní. Měla jsem den,kdy jsem dopoledne byla v drogerii a paní mi tam kočárkem několikrát přejela nohu - ta samá.........já chápu, že je těžké s kočárkem nakupovat, ale ani slovo omluvy z drogerie jsem šla do restaurace, kde celou dobu co jsem obědvala příšerně řvalo malé dítě...celou dobu......odpoledne jsem pak šla na procházku se psem a mojí kamarádkou a sedly jsme si pak na zahrádku v restauraci a daly si pivko. Za chvíli přišla paní se skupinkou lidí a s dítětem, které ještě nechodilo, ale měla ho v náručí a přišla nám říct abych si to divoké zvíře hlídala, že ona je tam s dítětem.Neřekla to vůbec příjemně a už vůbec to nebyla slušná prosba, ale výhrůžka. Můj hafan byl v té době štěně a celou dobu ležela u mých nohou a ani se nehla. Dítě začalo po chvíli řvát...tak to říkám narovinu, že v tento den jsem když jsem přišla večer domů všechny děti nenáviděla)))

Chápu ženy, které nechtějí mít děti. Já sama mám 29, dítě bych si klidně "mohla"dovolit,mám báječnýho přítele,bydlení a hodiny mi zatím netikají.Myslím,že děti jednou chci,teda asi jedno,ale nevím,kdy to přijde... Nebaví mě ty keci typu "Ty už bys měla" a tak. Ale ženský jsou jak prdlý,některý nepochopí nic. Třeba moje sestra má jedno skoro tříletý dítě,chodí sním do jakéhosi kroužku pro malý a tam nikdo nemůže pochopit,že má jen jedno...Takže okolí se plete do všeho.Každýho jeho věc.

dadabus: Pěkně řečeno!

Je mi přes 30, hodiny netikají ani to nemají v plánu, asi digitálky ... Ale není to tím, že bych nějak nesnášela cizí děti ( to co opravdu nesnáším, je lidská omezenost všeho druhu a do té kategorie spadají i různé příhody s kočárky popsané výše, i "bojovnice" za celosvětovou bezdětnost ) , spíš si nevím ve spojitosti se mnou představit "to předtím", opravdu nejsem ten rodičovský typ a taky mám ráda své pohodlí, máme plno jiných aktivit, vysokou hypotéku a prostě "mě to ani nenapadlo", tak naco se do něčeho nutit !?
Já třeba tady tu zkušenost jako janek02 nemám, možná tím, že žiju ve větším městě, možná dobrým kolektivem v práci, ale ještě se mi osobně nestalo, že bych byla za "tu divnou" . Asi tak jako někdo má nové a malé auto, někdo má staré a velké auto a někdo nemá žádné auto - nikdo to neřeší.
Spíš mne udivuje, že v dnešní opravdu hodně nejisté době si lidé pořizují druhé, třetí dítě ... minule jsem někde ve stánku shlédla noviny s titulkem : "Přinese krize babyboom ?"

Pod to se podepisuju.

Ženy, to jsem šťastná, že v tom nejsem sama Já si umím maximálně představit, že bych byla hodná teta. Haha, zatím to zůstává v rovině teorie - přítelova sestra má tříleté dítě a já nejsem naprosto schopná s ním komunikovat, upřímně, ani o to nestojím, nevím co říká, nerozumím mu, nechci si hrát s hlučnýma hračkama...tak si pořád říkám, že třeba až bude větší. Mno a teď - když pominu porod a tyhle ostatní bio věci, které si nechci ani představovat - jak přežiju vedle dítěte prvních 5, 6 let života, než se s ním budu moc normálně bavit? Nepřežiju Protože tou dobou už mě stejně nebude mít rádo a nebude mít ke mně vztah, když ho budu permanentně uklízet do nějakých institucí.... a pak další roky - např. jak se dá dítě vychovat ke skromnosti, aby si vážilo věcí - nedávno jsem zahlídla reportáž kde se ptali asi 8 letých dětí co si přejou k Vánocům - mobil, playstation, hračku za 10 tisíc (přímo to tam to dítě řeklo - chci dinosaura na hraní za 10 tisíc, tak nějak) - jako kde to jsme?

já si myslím, že je to každýho věc....pokud si žena uvědomuje, že nemá mateřský pudy a děti nemá ráda, je dobře, že si to uvědomuje a že k tomu tak zodpovědně přistupuje, než aby děti na třeba nátlak rodiny, všech zámých, kamarádek měla a pak se k dítěti neuměla chovat, dítě neměla ráda, chovala se k němu hnusně atd. tak si myslím , že je fajn, že to už ta ženská takhle cítí a nejde do toho....spoustu chlapů taky děti vůbec nechce, takže když si takového najde, tak i tak spolu můžou prožít pěkný život.....je to jen jejich rozhodnutí....(ikdyž já osobně děti miluju a moc je chci, je to můj smysl života).....každej člověk, každá žena je jiná, takže ať si žijí život po svým no ne?

Holky možná to přehodnotíte za 5, 10let. Já osobně jsem též děti nechtěla, moje babička se chytala za hlavu když jsem říkala no tak kolem 35let možná. Milovala jsem zábavu, divadla, kina, cestování, kamarády, chtěla jsem ještě studovat. Pak jsem šla za prací do Prahy, stala se finančně nezávislá a bylo to super. Vyřizovala jsem si že půjdu do Německa atd... No a nakonec jsem poznala manžela ( který měl paradoxně odjet do Kanady ) Měli jsme spolu krásné období bez dítěte, kdy jsme si užívali plnými doušky výlety, penízky, kulturu, takovou tu bezstarostnost. Děti jsem milovala od jakživa ale sama jsem je nechtěla, necítila jsem se na to.
No a rok se s rokem sešel a najednou jsem nechápala sama sebe, pokukovala jsem po kočárcích, ráda si oňuchňávala miminka a tak se jsem se zeptala manži zda-li to cítí také jako já. Nakonec jsme si oba uvědomili že volnost je krásná, ale nám ten malý tvoreček prostě už začíná chybět
Nemohu říct že bych s naší malou něco ztratila, ba naopak. Cestujeme s ní, výlety děláme s ní, byly jsme u moře, když potřebujeme babí s dědou pohlídají a my jdeme se pobavit. Opravdu se s dcerkou nenudím s dítkem to ani nejde a jsem moc spokojená. Byla jsem teď na srazu spolužaček, bylo to super ale popravdě nejkrásněji mi bylo když mě doma večer mezi dveřma vítal manžel, pejsek a v posteli ležel ten největší poklad co mám - mé dítě.
Každá žena to cítí jinak. A pokud prostě necítíte mateřský pud, že toužíte po miminku tak to nedělejte. Jinak budete nešťastná vy i to malé, protože to z vás bude cítit.

Je to každého věc zda chce dítě či nikoliv. Někdo nemůže mít dítě ze zdravotních důvodů. Někdo prostě si chce užívat svobody a necítí se na dítě. Někoho děsí třeba i samotný porod tak taky proto nechce. Nebo prostě nenajde může se kterým by tu touhu po dítěti cítila i to se stává. Já to pocítila nedávno a poprvé ,jenže taky vím ten muž nikdy nebude100% můj je totiž zadaný .Ach jo.Ale i tak to prostě chodí.

Já znám hlášku, že sex je zábava pro chudé, takže asi proto

Dadabus to napsala krásně.
K TOMU NENÍ CO DODAT.

Jen bych se chtěla zeptat těch, co tu zmiňovaly, že absolutně na děti nebyly, a pak najednou je to chytlo... To fakt samo se to obrátilo o 180°?
Neumím si to představit. To jsou hormony, nebo jak se to stane?

Je mi jedno jestli žena chce mít děti nebo nechce, je to její volba, respektuji to. 1000x lepší nemít než se o dítě špatně starat nebo ho odložit. Já děti chci.

Mně by jen zajímalo, jestli třeba ženy, které děti nechtěly, toho pak v pozdějším věku nelitovaly.

Třeba kolem 25ti let si připadají mladé, chtějí si užívat a dítě pro ně nějaké omezení. Ale co třeba v 40ti? Nelitují toho potom? Že nemají úplnou rodinu, nemá jim kdo pomoci a všichni kolem mají velké rodiny, vnoučata a oni jsou vlastně samy...

Já se do dětí také moc nehrnu, je to určitě obrovská starost a zodpovědnost. Ale zase si myslím, že bych toho právě v budoucnu mohla litovat a už by to nešlo vzít zpátky. Jo jasně, člověk může mít dítě třeba i těch 40ti, ale přeci jen to asi není nejlepší.

Dadabus
opravdu pěkné, výstižné, citlivé

Venuše
No nevím jak to popsat, najednou tu byl muž u kterého jsem cítila že je to ON se kterým chci být celý život. A pak sama přišla touha po miminku, po tom mít své dítko v náručí. Asi to bylo tím že vše tak nádherně zapadalo, vycházelo. Společný byt, svatba a k tomu naplnění nám už chybělo jen to dítko. Jájinka nám vnesla do života radost.
To obrovské štěstí, velký strach o dítě a ohromnou něžnou lásku ženská pocítí až když ten uzlíček má. Ale jak už jsem psala zcela chápu a neodsuzuji ženy které děti nechtějí