Záchvatové přejídání

Záchvatovým přejídáním jsem trpěla, ale poslední měsíce se snažím přede všemi propagovat zdravý životní styl a opravdu jej dodržuji, dost mi to prospělo, každý den cvičím, pěkně jsem i zhubla, měla jsem ze sebe skvělý pocit, věřila jsem v sebe, ale co se dnes nestalo, opět jsem se zklamala....už delší dobu jsem smutná z toho, že na mě přítel nemá čas, nechce ho se mnou trávit, sice spolu bydlíme, ale je neustále s kamarády nebo provozuje jeho milion plus jedna sportovních aktivit ale já zřejmě mezi jeho koníčky už nepatřím, chodí do bytu vlastně jen přespat a to navíc až tak kolem jedné ráno...když se zmíním že mi je smutno a že se trápím, že mi je líto, že se mnou taky netráví čas, naštve se, co to zase řeším za blbosti.....no a dneska to ve mě vybouchlo....když odešel na svůj obvyklý box, začala jsem brečet a nevím proč, ale napadlo mě proč si zase neobalit nervy sladkým...řekla jsem si, dobře, jednu vafli si pro dnešek povolím....nakonec z toho byl balíček vaflí, k tomu 200g kakaové marlenky a navrch ještě nějaký alkohol....je mi ze sebe tak špatně....je to tu zas, bojím se, že to tak budu mít celý život, jdu z extrému do extrému, buď si plánuju jídelníček den dopředu, abych jedla co nejvyváženěji, vyhýbám se nezdravým věcem atd. anebo se úplně přežeru jak to prase, házím do sebe páté přes deváté....pravda, chci zhubnout, být taková ta křehká holka (jsem malinká a nelíbí se mi jak jsem oplácaná), ale nezvládám se, neumím jíst s rozumem...když jsem v pohodě a snažím se jíst zdravě, nemůžu si prostě povolit ani čtvereček čokolády....vím, že když si ten čtvereček dopřeju, neumím zůstat u čtverečku, ale vybílím celou spíž...nevím jak si se sebou poradit, přítel i mí rodiče ví, že v jídle chodím z extrému do extrému, ale jen mi to vyčítají...já si se sebou nevím rady...

Reaguji na bau_bau:

Mám to prakticky stejně a zrovna teď přemýšlím, jak dál. Co změnit, abych se z toho dostala. Teď jsem to měsíc zvládala v pohodě a najednou se zase něco zlomilo...přejedla jsem se v neděli a dneska znova Jinak jím opravdu zdravě, říkám si, že si klidně můžu něco dovolit a hřešit, ale když už mám naplánovaný jídelníček a jím zdravě, tak si to nechci kazit. No a pak si dám kousek něčeho a už se nemůžu zastavit Tak teď nevím, jestli pokračovat v zdravém jezení nebo to úplně překopat, či to řešit nějak jinak? Nevím prostě. Loni jsem měla prakticky stejný problém, akorát se to stupňovalo a bylo to čím dál tím horší. Pak jsem se z toho jakžtakž vykopala, teď to zase začíná a já se toho bojím a nevím, co dělat. Prostě jím chvíli ukázkově, zhubnu, pak se začnu přejídat a zase všechno přiberu. Pořád dokola. Nevím, jak z toho kruhu ven Nejhorší na tom ale je, že i když se nesnažím hubnout a jím "normálně", tak se přejídám - a to ještě víc.

Reaguji na moniiik: vidím že nejsem sama, taky se dost dlouho nepřejím a držím se a hubnu...ale pak to přijde a já se nemůžu zastavit a přejídám se pak jsem z toho smutná, tak jdu zvracet, asi mě odsoudíte ale já nechci to co jsem pracně nabrala zas přibrat...možná že to mám z toho že jím dost dietně a hodně věcí si odpírám, ale já i když jím "normálně" a nesnažím se zhubnout tak se přejídám, no pak nevím kde je problém, asi v psychice, doporučuju uvařit si horký čaj, kafe, žvýkačky, a držet se dál od ledničky, a místo toho si dát třeba horkou vanu nebo si jít rychle zacvičit když mám chut se přejíst...

nápodobně, mám docela strach co bude až zhubnu na svou vysněnou váhu...

Nic proti, ale ty "kalorie", které sníž jen tak lehce nevyzvracíš... Možná jen minimun, ale ne úplně všechno... Ten žaludek pracuje a ty šťávy z toho jídla jsou kalorie, to hmotné je pár kalorií...

Holky, když ono tohle všechno není ani tak moc o jídle, jako spíše o našem vztahu k sobě samým.
Kolik si čeho dopřejem a jakou za to budeme cítit vinu.
Jedu v tom taky, už dlouho, a čím dál víc si uvědomuji, že je to v hlavě, ne v žaludku.

Já taky a o to je to horší!

Svatá pravda, vše máme, jen v hlavě.

Ahoj holky, jsem na tom úplně stejně jako vy... Jsem ted 3. den u přítelových rodičů a nedělám nic jiného, než že jen žeru a žeru jako dobytek. Nemám vůbec problém s pohybem, sport miluju. Ale jakmile se změní něco v mém zaběhnutém plánu, je to konec. I tři dny se dokážu přejídat, tajím o, tajně si chodím do spíže pro čokoládu, krájím si nenápadně buchtu... Je mi ze sebe na blití... Vím, že je to vše v hlavě a že se toho asi člověk nadobro nezbaví. Tyhle stavy jsem totiž měla už v 15, tedy před 10 lety a v podstatě celý život jsem jen myslela na jídlo. Ted se to vrátilo v posledním roce v plné razanci... Naprosto nevím, co s tím... Rady mi nepomohly, při tom záchvatu jsem úplně mimo, úplně jako bez hlavy...

Jak jste na tom vy, co jste tady začaly psát do vlákna? Jak se to s vámi vyvíjí?

dnes, 19:41:28 - Připojeno během spojování:
Jak skončit s mým záchvatovitým přejídáním se?

Ahoj holky,

moc prosím o radu některé z vás, které se s tím podařilo skoncovat. Přejídám se - pořád, každý den... přejídám se tak, že je mi strašně špatně a chce se mi až zvracet. NEZVRACÍM, nejsem bulimička. Nedá se to zastavit, ovládat.. zajídám jakoukoli špatnou myšlenku.. už nevím jak dál.... nepište mi, abych šla k psychologovi, protože vím, že tam nikdy nepůjdu, jen prosím některou z vás, která si tím taky prošla a je z toho už venku o radu. Je to moje celoživotní prokletí.

Reaguji na emoke.s: Procházím tím taky. Téměř každý den. K psychologovi jsem chodila rok a půl a zabralo to jen dočasně. Teď zkouším meditace, ale zatím se taky žádný zázrak neděje

Reaguji na emoke.s: a víš, proč to děláš? zřejmě to má hlubší kořeny v psychice, hodně o tom píše Doreen Virtue v knize Zbavte se svých kil bolesti, vyšlo i u nás.
Mám tu knihu přečtenou, minulý týden sem na téma závislost na jídle dělala přednášku a zahrnula do toho i zmínku o ní.

Já s eobávám, že bez psychologa to nepůjde Potřebuješ si to urovnat v hlavě a s tím Ti nejlépe pomůže právě psycholog......

Jinak já pro změnu zajídám stres - většinou sladkým nebo slaným. prostě když jsem ve stresu a navíc se třeba citím mizerně, mám pocit selhání tak ty negativní pocity prostě zajídám Chodím od ledna k psycholožce s trochu jiným problémem a doufám, že se postupně povede vyřešit i tenhle problém.....

jinak to je přesně ono, o čem píše Doreen Virtue, je to útěk od pocitů, respektive těch pocitů, které by nám mohly připomenout, že se něco děje nebo že se něco stalo, co bysme měli řešit, místo toho na to ale jídlem chceme zapomenout, a i zapomeneme, je to prostředek, který nás uspává psychicky, tzn. nemusíme nic řešit, z toho vzniká závislost na jídle a dá se léčit, ale chce to psychologa který se zabývá poruchou příjmu potravy a její příčinou, težko říct, jestli se u nás na to někdo specializuje.

Ahoj holky, není tu některá, která by byla ochotná se mnou komunikovat třeba přes mail a řešit přejídání a jeho důvody, případně hubnutí? Byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo se z toho vyhrabat...

Všechny zdraví, není to tak dlouho co jsem si uvědomila,že trpím záchvatovým přejídáním. Už jako malá jsem byla baculatá,ale nikdy jsem to tolik neřešila,ale jakmile přišla puberta začala jsem s dietami a pak jsem se vždy vyjedla zpět. Potom jsem znova začala a trpěla jsem anorexii asi 2 roky. Potom jsem začala zase jíst a vyjedla jsem se při výšce 160 cm na 85 kg. No děs a hrůza.Asi před rokem jsem se odhodlala a začala jsem jíst pravidelně co 2-3 hodinky po malých porcích po pár shozených kilogramech jsem si všimla,že jakmile se dostanu k jídlu,které není zdravé začnu jíst a nedokážu přestat. Jsem jak omámená nebo jako by jsem byla v transu, během chvíle dokážu sníst vše a je mi jedno zda jsem plná k prasknutí. Jakmile to spustí jsem schopná letět do obchodu a koupit v amoku vše co vidím a můžu snít.Dokážu se i naštvat na někoho,když mi jen z jídla ujídá. Už nevím jak dál,už dlouho toho vidím,že dělá moje matka.Je mi to odporné a nechápu jak to může dělat. I matka a moje babička byly extrémně obézní. Když jsem tento záchvat chytla dneska,tak jsem nad hromadou sladkostí a uzeniny začala brečet,že mám problém. Prosím o radu. Děkuji moc Eva