Vztah na prvním místě

Sang, vždyť to se přece nedá oddělit - miluješ partnera proto, že je úžasný člověk, je to tvůj přítel, protože má jedinečnou osobnost.
Já to tak vnímám - kdybych si nemyslela, že partner je opravdu skvělý člověk, na kterém si vážím mnoha věcí včetně inteligence, povahových vlastností, životního postoje, žebříčku hodnos, čestnosti, smyslu pro humor atd., nemohla bych jej respektovat a už vůbec ne upřímně milovat. A tím, že je takový, jaký je, je nejen mým partnerem a milencem, ale opravdovým přítelem.
No a mám velké štěstí, že on má náš vztah "na prvním místě" také - všechny důležitější záležitosti automaticky řešíme s ohledem na druhého. Což neznamená, že popíráme sami sebe, jen se snažíme o řešení co nejlépe sednoucí oběma.

Komentář netřeba, moc Vám to přeji.

Nádhera! Musíte mít krásný vztah, to se dnes už jen tak nevidí....mnoho šťastných let přeji! Vždy, když si čtu tvé příspěvky o vás, jen se rozplývám, je to nádhera, moc bych si přála takový vztah jaký máš!

Vím, o čem mluvíš a není to vůbec nic příjemného ani záviděníhodného, právě naopak. Přála bych si, abych byla já ten na "druhém břehu". Vztah dvou lidí musí být rovnocenný, když se podíváš na svého partnera, měla bys v něm vidět sama sebe, což znamená že pokud ty dáváš přednost vztahu před vším a všeho by ses kvůli němu vzdala, měla bys v něm vidět to samé. Pokud to tak není, tak se to nezmění. Já začínám přemýšlet o tom proč se mnou vlastně partner je a proto se chci od něho vzdálit... chci odjet pryč na půl roku a uvidím, zda mě bude vyhledávat nebo ne, jestli mu budu chybět, jestli mu za to stojím... Když jsou ty hodnoty obou jinde, myslím si, že ten jeden, pro kterého to znamená víc, bude vždy trpět, protože ten druhý se nezmění a bude nám svým způsobem pořád nějak utíkat a vzdalovat se.

Reaguji na Red_fire: Ne, ne, není to to samé, jen se mi to složitě vyjadřuje. Někdo to tu prakticky psal už nahoře - jestli jde o konkrétní vztah s Josefem, který bude stěžejní, nebo jestli prostě jde o vztah, ať už tam po Josefovi bude Adam, Pepa, Honza..prostě vždy by vztah a rodina byla první. Jestli jsou nastavené v životě priority vztah a tam hledám někoho, kdo zapadne nebo vztah je někde vzádu a když potkám důležitého člověka, tak se zařadí po bok (nikoliv před ně) nejdůležitějších lidí mého života a byl by pro mne stejně významný i kdybych ho potkala jako kamaráda, bratra aj. Nebude pro mě prostě důležitý, protože to je přítel. Což možná Ty nemáš, což je dobře, ale hodně lidí, co pozoruji to tak má. Je víceméně jedno, kdo je jejich přítel, prostě se na něj upnou, protože vztah je přece na prvnim místě, kdokoliv s kym zrovna spim taky a pár dnů po rozchodu to zas bude někdo jinej, ale vždycky jsou zaměření jen na vztah, ať je tam kdokoliv a cokoliv, protože..no protože netuší, co jiného by dělali.

Reaguji na Sang:

Asi vím, jak to myslíš......"žít pro vztah, vztahem" = zákonitě problém, protože na ten jsou dva a očekávat, že se v jeho náplni naprosto shodnou, je už od samého začátku nereálné. Vycházím z toho, že partner zapadne do mnou vyrobené formičky. V zásadě je jedno, kdo to je, hlavně aby Pepa, Jarda, Carda z té formičky nepřetékal.

Oproti tomu " žít ve vztahu" = počítám s tím, že ten druhý bude jiný. Jak ve svých postojích, názorech, tak pocitech a vnímání...tam je možnost volby, určitá svoboda pro oba dva.

Mně je bližší druhá možnost, Nattalka jede tu první. A mmch - chtít po mě partner, abych se kvůli vztahu všeho vzdala, tak bych o jeho lásce začala mít pochybnosti. Když mám někoho ráda, tak ho snad nebudu chtít připravit o to, co je pro něj důležité.

Reaguji na Johannka:

Reaguji na Johannka:
Jj, taky v tom vidím rozdíl. A taky 1. případ jsou většinou lidi, kteří jdou ze vztahu do vztahu a nejsou rádi sami a těm 2. zas tak nevadí být bez partnera - už to tu i někdo psal.

Partner je pro mě po nejbližší rodině nejdůležitější člověk, ale taky chvíli trvalo, než se tam dopracoval - nebylo to po měsíci a asi ani po roce, co jsme byli spolu. Takže asi nemám vztahy na 1. místě - tam je moje spokojenost.

Spíš bych řekla, že máš radši jeho než sebe - a to nemusí znamenat, že on tě nemiluje tolik, jako ty jeho.

To úplně nechápu, jak se to pozná. Většinou se člověk nemusí kvůli vztahu vzdávat věcí jako sportu, práce. Když maj mít 2 lidi skvělý vztah, tak není podmínka, aby se kvůli tomu rozkrájeli nebo nějak zvláš't obětovali.
Když si představím, že by přítel žil hlavně naším vztahem, tak nevím, jestli by pro mě byl zajímavý.

tohle je nejvíc kritizovaná vlastnost žen..Nikdy by neměly být děti na prvním místě a partner až za nimi...Potom žena zasvětí svuj zivot dětem a vztah se rozpadá, protože přece jen ten muž chce nějakou lásku náklonnost...vidět stále tu snahu o něj, že se pro něj upravuješ,fintíš a nejsi JEN nějaká mamina od dětí..Ale každopádně co člověk, to názor..já souhlasím s tímto...

...Prostě mám partnera na prvním místě..spolu s rodiči,bratrem apod. Nemám svislý žebříček hodnot..mám prostě svůj žebřík, kde na jedné tyčce stojí třeba 5 lidí..a až budu mít děti, tak je opět postavím na tu pomyslnou tyčku, spolu se vším ostatním důležitým....nepřesunu nikoho níž..

Ale já po něm nic takového vůbec nechci On po mě taky nechtěl, abych byla tak upnutá na ten vztah, ale jsem už prostě taková, že se vzdám kvůli vztahu čehokoliv... A on je prostě jiný, takový, že pro něj vztah neznamená všechno a tohle já neovlivním, ale určitě mu v tom nebráním, aby dělal věci, které jsou pro něj důležité, jen mě to mrzí třeba z toho důvodu, že vidím, že on by pro mě neudělal věci, které já pro něj ano, protože jsou mu přednější i jiné věci. Asi se to těžko chápe když jsme v tomto každá jiná.

Tak to máš pravdu! Ale nedokážu s tím nic dělat i když vím že se obětuju pro jiné, udělala bych pro něho vše, ale přitom nehledím na své vlastní štěstí. Uvědomuju si to, ale nevím, zda se to dá změnit, protože jsem byla vždycky taková. Vím, že mě to může zničit, ale neumím být tak "sobecká" nebo jak bych to řekla a udělat něco, co vím, že se jemu nelíbí...což vlastně není nic, on sám mě do té ciziny posílá jak kdyby mu to bylo jedno, ale já bych byla ta, která by odjížděla s těžkým srdcem a těžko se loučila. Snad mě přijde, že mu na mě ani nezáleží, když to takhle řekne.

To nemusí, ale dává do toho veškerý čas a vztah jde už na druhou kolej, není přednější nebo tak důležitý. Myslela jsem tím třeba to, že kdyby se příteli naskytla možnost odjet na dva roky za dobrou prací, udělá to i s tím vědomím, že bychom spolu nebyli a nezáleží mu tak na tom vztahu jako na práci. Zní to pro vás jistě nelogicky, ale já jakož ta druhá bych s tímto vědomím a riskem ztráty vztahu neodjela.

Reaguji na Lauritta: Reaguji na Nattalka: Děkuji

Rozumím. V tom případě mě napadá, že holka, která se bláznivě zamiluje a upne neřeší a hlavně si neuvědomuje, že není zamilovaná do něj jako člověka, ale do své představy krásného vztahu - a takové tady potom zakládají témata "partner si mě nevšímá" a podobně. Takže objektivně v tom rozdíl je, pro zúčastněné ale ne...

Reaguji na Nattalka: Natalko, musím říct, že jsem asi cítila totéž. Naštěstí byl partner rozumný a hodný a nijak toho nezneužíval, přišlo mu to milé. Ale nevím, jak bych dopadla, mít nějakého hajzlíka...

Já třeba i kvůli partnerovi nechtěla na Erasmus. V prvé řadě samozřejmě vím, že tu potřebu nemám a nijak mě to na půl roku pryč netáhne - kdybych byla sama, možná bych i jela ("co doma"), ale takto ne. Na druhé straně kdybych chtěla, jela bych třeba na kratší čas a nějak bychom to vymysleli.
A s tou prací, jak uvádíš, je to smutné, bohužel v dnešní době to tak má mnoho lidí - "vztahy se stejně rozpadají, tak co bych se omezoval/a". (Což upřímně nechápu třeba u toho Erasmu, kamarádi se nejdřív povýšeně chvástají, že jejich vztah to zvládne a když se měsíc po návratu rozejdou, protože se odcizili, strašně se diví a naříkají... ale to už je off-topic)

Chápu, vždycky je ale spousta možností jak odjet spolu popř. mít chvíli vztah na dálku (i když 2 roky je trochu moc).
Ale koukla jsem do tvého tématu o příteli na VŠ a vůbec se nedivím, že ti to vadí. Jestli ve 20 objevil "život", tak by mě asi nebavilo čekat, až se vyřádí. A jestli po 3 letech řekl, že bude radši bydlet s kamarády, tak to fakt asi moc vážně nebere
Zas je rozdíl mezi tím, jestli někdo není vztahu úplně oddaný a mezi tím, jestli na toho druhého hazí bobek. Až jednou budeš s někým, kdo se chová jako dospělý člověk, tak ti bude určitě líp.

Já jsem odjela a náš vztah to přežil - a znám i víc lidí. Nevydrží to většinou krátkodobé vztahy, nebo když spolu byli třeba od 16 a předtím si dostatečně "neužili".
Přítel teď možná odjede někam, kam mě se moc nechce, takže bych si teď strašně vyčítala, kdybych tenkrát zůstala doma.

Souhlasím s celým tvým příspěvkem, napsala si to rozumně a u Nattalky mě napadlo totéž...

Nechtěla jsem, aby z mého příspěvku vyznělo, že to tak být nemůže, i já znám případy, kdy to dobře dopadlo - jen člověk musí počítat s tím, že vztah nemusí odloučení zvládnout.
(Ale ještě jednou dodávám, že mně se opravdu nikam na půl roku nechce...)

Reaguji na Nattalka: Naprosto s tebou souhlasím, mám to uplně stejně! Pod ten dlouhá text se podepisuji.

Mě přítel řekl, že mám to nejzlatější srdce a jsem pro něj ideál ale on pro mě není, že to ví. Často to ted řešíme, vidíme, že se oba máme moc rádi tak proč se rozcházet ale defakto spolu nemuzeme být, každý chce a očekává něco jiného.

Vztah jako takový nemám na prvním místě.Na prvním místě mám rodinu, kam můj muž neoddělitelně patří. Bohužel jsem se přesvědčila, že chlapi přicházejí a odcházejí, kdežto děti ( rodiče, sourozenci..) zůstávají. Na svého ex-manžela si ani nevzpomenu, kdežto syna, kterého spolu máme, miluju pořád stejně. Na úplně prvním místě jsem Já, protože Já musím být v pohodě a ready pro moje nejbližší. Svého muže miluju, ale nevisím na něm, nechávám ho dýchat a náš vztah je nejlepší, co jsem kdy měla.

Na druhou stranu člověk míní, osud mění, tak snad se nám podaří mít takový postoj, jaký bysme chtěly.