V kolika letech jste měly první dítě a svatbu

Tak u mě svatba ve 23 a dítě ve 33.

Tak to máme stejně. Ještě jsem nenarazila na hodné, slušné, vyhovující dítě....

Ahojík , je mi 21 let a s přítelem jsme už 4 roky. Svatbu sice neplánujeme, ale miminko jsme si chtěli pořídit až mi bude 25. Ale nějak to nevyšlo tak jsem v prvním ročníku na voš-ce neplánovaně otěhotněla. Miminko jsme si nechali a 7.3 jí budou 3 měsíce, někdy je to těžké, ale tohoto rozhodnutí nelitujeme a jsme velice šťastní že naší malou princeznu máme .

Já se vdávala v necelých 23 a dítě v necelých 28 ,ale už to bylo plánovaný.

TAk mě je 20 let a mám 3letého Dominika, dítko sme takhle brzo opravdu neplánovala, ale stalo se a už bych to nevrátila. Když mám jendou za rok jít se "vyblbnout" tak jdu, v tom malej není překážka jezdíme hodně po výletech, na dovči atd.. tak že já si to užívám takhle. Dodělávám si střední, tak že sme denně ve škole mezi "puberťákama" a přímně když slyším svoje vrstevnice, vyprávět o prochlastaném víkendu a s kolika klukama chrápali, tak mi to opravdu nechybí, nikdy sem taková nebyla tak že to semnou nic nedělá. Svatbu sem si přála, ale sem s přítelem 4 roky a každým dnem vidím že se ještě poznáváme, tak že se do toho ještě nehrneme, radši vyhodím peníze za krásnou dovolenou než za svatbu která nemusí vyjít

Zajímavé téma. Já ještě nejsem ani vdaná, ani nemám děti, ale přítel je o 8 let starší tak by už i docela chtěl... Mě je 21 a zatím nevím. Vdávat bych se chtěla snad jedině kvůli těm šatum .

Já jsem byla se svým manželem od svých 16 let.
Ve 20 jsme se vzali, měli postavený dům.
První plánové mimi bylo ve 22, druhé plánované mimi bylo 26 letech.
Dnes mi je 30 a nedovedu si představit život bez dětí a nebo ,že bych si je teprve teď pořídila..
Je fakt rozdíl v energii ve 22 nebo ve 30.
Ale každý to má jak chce.

Jo a taky děti mám ráda svoje, ostatní akceptuji, ale spíš vidím okolo pěkné smrady Jinak nejsem moc tip co by se rozklepal nad každým kočárkem.

Je mi 22, s přítelem jsme 3 roky, on je o 3 roky starší. V 19 jsem odešla z domu a s přítelem jsme se k sobě přistěhovali. On studoval a chodil do práce, já studovala a chodila do práce. Byt v podnájmu, který jsme si celý zařídili za své vlastní vydělané peníze, spoříme a šetříme na dům, chodíme ven s přáteli, cestujeme a zároveň budujeme kariéru. To vše jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem někoho, komu se budu moc svěřit, koho budu moci v nejtěžších chvílích podržet, komu se nebudu bát říct cokoli mě trápí, i když se to může týkat nás dvou. Milujeme se a chtěli bychom se do dvou let vzít, a pak do dalších dvou let si pořídit dítě. Vše se může změnit, to neříkám, ale z mé strany jsem pevně přesvědčena, že nikdy jsem si neužívala a teď si to teprve užívám. Nikdy mi nešlo o párty, nikdy mi nešlo o drahé dovolené u moře. Jediné co mi chybí, a příteli také je se sebrat a na týden se vzít někam daleko od lidí a tam si pořádně užít přírody, bez internetu, bez denních starostí, oba máme rádi klid. Jen chci ukázat autorce tohohle tématu, že ne každý chce svobodu, jak nejdéle to jde. Mě nikdy nikdo do ničeho takového nenutil a dá se říct, že v dětství jsem si právě moc svobody neužila a je paradox, že bych právě teď měla cítit chuť si to vše vynahradit, ale necítím. A kdybych se neohlížela na okolí, které má stejný názor jako autorka, tak už jsem vdaná. Manželstvím se nic nezmění, když ho moc lidi neřeší. Na děti nespěchám, ale taky jednou přijdou. Nejsem naivní, a vím, že se může cokoli stát, ale svět se neboří a když něco končí, tak vždy něco nového začíná... A tímhle by ses neměla zabývat milá Barušenko, protože jenom doopravdy vesele nabitý člověk si dokáže užívat i v 50 nebo v 60 letech, nehledě na to, jestli má závazky nebo ne

Zajímalo by mě, jak názor máte na svatbu v případě, kdy oba partneři jsou hned po škole a hledají si práci, nemají dostatečný příjem, hledají si práci..? z různých stran jsem slyšela, že je to nezodpovědné, svatba je drahá a když oba nemají stálý finanční příjem, tak jsou z toho jen problémy...
myslíte, že je lepší počkat, až si oba najdou stálé zaměstnání a až pak se vzít?

Já se vdávala ve dvaceti po třech letech společnýho bydlení. Dva roky na to se nám plánovaně narodila první dcera. Teď jí budou 3 roky a narodí se nám druhá. Náš byt jsme koupili loni. Stavíme domeček za Prahou. Pro někoho možná nuda, já jsem spokojená. Každej jsme jinej, ale myslím si, že pokud holka narazí na toho správnýho chlapa a dosáhnou spolu nějakýho zázemí, tak většinou už moc dlouho nevydrží vzdorovat rodině. Aspoň to tak sleduju i ve svým okolí.

Reaguji na Miccy: Krásně jsi to podala. Já se rozhodla nebýt tak osobní, ale naprosto s tebou souhlasím. Ať ti tvoje plány vyjdou.

No já na to mám takové dva názory..
1) Když máš dítě jako mladá jsi dříve zodpovědná nejen za sebe, ale i za druhé a máš to rychle odbyté. Jsi mladá matka a můžeš tomu dítěti přenechat kus sama sebe s tím, že to dítě nebude od tebe věkově mimo a jak je dítě větší máš zase více času na sebe. Tohle cítím jako výhodu například u mojí mamky. Má moderní názory a je nad věcí. Moje babička měla mámu v 15ti a je to taky hodně znát na jejich myšlenkách. Když se kouknu na její život byla to dřina rodit skoro každý rok dítě, ale co jsem slyšela a potom zažila, tak si ten život uměla hodně užít. Co jsem měla spolužáky na škole, kteří měli rodiče starší ve věku prarodičů, tak se jim všechno zakazovalo a dokonce je rodiče odřízli od okolních dětí, ale to je všechno zavádějící. Moje sestřenice má 6leté dítě. Dříve se tahala s podivnou satanistickou partou a všichni zní byli neštastní. Najednou v 17ti oznámila, že je těhotná. Pro všechny šok, ale ona se od té doby obrátila a k lepšímu. Je super a hlavně je super jako máma. Sice je to těžký makat a starat se o malého, ale umí to moc dobře a sama říká, že by to dítě a přítele za nic nevyměnila ani za ty párty a lidi co znala dříve. Něco na tom bude, že 18 je třeba ještě brzo, ale když to tak někdo cítí proč ne.
2) Dneska si každý užívá hihi srandičky do 30ti a ve 30ti najednou člověk zjistí, že neumí žít s jinou osobou nebo se mu nedaří najít toho správného partnera či nemůžou najít partnera, který má také zájem o dítě. U chlapa je to skoro jedno, kdy bude mít své první dítě. Ale ženská? Nechci to říct nějak špatně, ale ženská, které je přes těch 35 je pro některé na odpis. Co já vidím okolo sebe, tak každý chlap si hledá ženskou v rozmezí od 20-27 let. Také je to sporné, ale myslím si, že na tom něco je. I doktoři říkají, že ženské tělo je nejvíce připraveno na dítě kolem toho 25ho roku. A jak se tady psalo o těch problémech po 30ce, tak to také vidím u svého okolí. Problémy s otěhotněním či s porodem, potraty apod. U lidí, které já znám kolem těch 35ti let vidím kariéru nic moc i když někomu šéfujou, samotu, stesk, slzy a nekonečně se měnící partnery. Některým chlapům příjde starší ženská bez dětí a přítele dokonce divná, že ten zájem někdy ani neprojeví. Jsou i chlapi, kteří nechtějí starší partnerku už s dítětem. Chtějí vlastní rodinu, tak hledají i u nižšího věku.
Když se dívám na sebe sama říkám si , kdy k tomu dojdu já a jestli vůbec. Přítele momentálně nemám ani nevím jestli ho momentálně potřebuju. Děti mi nevadí, ale nic mi to neříká. Vidim dítě v kočárku. Moje kamarádky se mohou ušišlat a se mnou to nic nedělá. Hodně cestuju po světě a poznávám nová místa a lidi a i když jsem toho možná viděla a zažila víc než někteří jiní stejně nemám pocit toho štěstí, že už toho mám dost a možná i víc než lidé ostatní vůbec v mém věku. Kdyby mi doktor řekl, že jsem těhotná asi bych si to nechala, protože jsem proti potratům, ale nevím jestli bych z toho byla štastná jestli by mě změnilo to těhotenství a samotné narození toho dítěte. Hlavně se bojím toho, že zůstanu s dítětem sama jako moje máma, protože u dětí z rozvedených rodin to tak bývá. Nikdo si neumí představit jak moc rozvod rodičů může zanechat stopy. To možná odbočuju, ale tohle jsou moje pocity. 95% mých spolužaček, kamarádek mají děti a mají po svatbě. Na třídním srazu jsem byla asi prozatím naposledy, protože nevím o čem si s nima mám povídat. Děti mi nic neříkají. Vysílám na ně energii, že je rozbrečím i když se na ně usměju Když jsem s dítětem mé sestřenice dokážu si s ním v pohodě hrát, zajít na hřiště nebo do zoo či do kina, ale to už je větší dítě, které mluví takže je s ním docela sranda a je to součást rodiny, ale ostatní děti mě moc neberou. Řekla bych, že né každý člověk také touží po tom mít děti a né každá matka umí být 100% mámou a toho se třeba bojim já. Kdyby to přišlo, tak vůbec nevim jestli bych měla tu radost a měla to dítě ráda jak si zaslouží. Ale to mluvim o něčem co zrovna neprožívám.
Každopádně důležité je mít pro dítě tátu a pro sebe partnera a možná pak to něco člověk ucítí a chce to. My máme v rodině pár samorostů a bojim se jestli jsem to nezdědila )) Ještě pořád mám plány poznávat, ale taky se bojim toho, že něco promeškám a zjistim, že jsem udělala špatně. Jenže člověk se pořád nějak rozhoduje podle toho jak to zrovna cítí a chce a to je jen správně. Tím, že existuje antikoncepce se toho hodně změnilo ve společnosti a je jen otázkou jaké následky to na nás všechny bude mít.
Takže z toho všechno plyne, že ještě nevím co chci, nemám chlapa a ještě si chci něco užít jako single a jak to dopadne to se uvidí každopádně oba modely mám v okolí a pořád je sleduju

ale zase ber to tak, kdo říká že musíte mít velkou svatbu, pozvat přes 70 lidí a mít ty nejdražší šaty? Můžete se vzít taky jen se svědky a pozvat rodiče, sice je to fakt divná svatba ale někomu se to líbí.. Kdy je totiž dneska člověk zajištěný? Většina lidí si bere hypotéku na bydlení, ve 40 nejlépe ji splatí a to by sis teda měla pořizovat děti a vdávat se až potom

Reaguji na EleanorWoods:
to je sloh Napsala jsi jednu věc, která mě osobně připadá opravdu hodně zajímavá a pravdivá a proto taky reaguju - že dítěti přenecháš kus sebe. Ale mě osobně to přijde i jako důvod proč nemít dítě co nejdřív to jde. Pokud má člověk předat kus sebe, měl by být taky už celá a hotová osobnost, něco zažít a mít hodnoty a zkušenosti k předávání. Mě je 21 a nepřipadám si jako dítě, ale ani jako hotový člověk. Musím toho ještě spoustu poznat a zažít sama.. vlastně spíš jen ve dvou s přítelem než sama (po neustálém střídání parnterů jsem netoužila ani v 15, takže pochybuju, že to budu praktikovat v 35 ). A pak počítám, že ta touha po dítěti třeba i přijde.. no a když ne, svět se nezboří, život bude krásný pořád. Mimochodem máma mě měla dost brzo, a věř mi, vyjímečný vztah to nezaručí. Z pohledu dítěte bych se daleko raději narodila 35leté matce, která už má vše v životě srovnané než třeba 18ti leté holce co nezná význam slova antikoncepce.
A k bodu dva, chlapa pro kterého je žena nad 35 na odpis bych nechtěla ani teď ani nikdy jindy, takový je na odpis pro mě. S tím věkem bych to nebrala tak striktně, třeba podle antropologie v podstatě v 25 teprv začíná úplná fyzická dospělost.. kdyby byl 35 let nevhodný věk pro dítě, byla by menopauza v 35. Vztah k dětem mám zrovna asi takový jako ty, jen se nějak nebojím, že něco promeškám a nejsem single. Beru to tak, že co se má stát, to se stane..