Úcta, láska k partnerovi, nebo touha a šimrání v podbříšku k novému?

No 'správné' je asi to první :-@ ale co já bych dala za to šimrání,to je tak krásne. Teď,jak to píšu si uvědomuji,jak jsem strašně nešťastná už je to rok,co jsem téměř bez sexu,nemám žádný pohlazení,vyjádření lásky,žádné vzrušení (ale tohle jde snad , ikdyž máte i dlouhodobý vztah s úctou) ale strašně mi chybí ta prvotní zamilovanost,to je něco tak krásného,jak je člověk šťastný,jak si užívá i třeba jízdu autem
Další věc je,že mám dceru (no dobře,prý si do 2let děti nic nepamatují) a nedokážu si představit,že bych každý týden,měsíc,rok..měnila 'tatínka' .. Možná by to brala jako samozřejmost a pak praktikovala také (ale třeba by pak byla naprosto svobodná a šťastná a možná taky ne a nechápala by to. (já když byla malá,tak jsem to tak podobně měla,ale mamka mi to vždy skvěle vysvětlila
Ale myslím,že lidé se příliš bojí názoru ostatních a taky spoustu žen je asi šťastných,že mají doma to 'své' , kam se můžou vracet..

To šimrání je touha a je to něco krásného je to zamilovanost,ale pokud je doma partner zodpovědný,úžasný a pracovitý tak bych neměnila za tu chvilkovou zamilovanost,ale je to i o věku a o dětech no prostě souhrn všeho a na každém jak se rozhodne.

Rozmumem si to dokážeme vysvětlit každá... jenže ve chvíli, kdy vás v podbřišku šimrá v tu nejnevhodnější chvíli z někoho úplně jiného, než je váš dlouholetý skvělý partner, o rozumu to v tu chvíli není, ten se hledá těžko... Díkybohu jsme to ustála a jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, ale bylo hroznš těžký odolat, hrozně...

Mám stejnou zkušenost. Před rokem jsem volila, jestli určitý stereotyp doma nebo touha jinde. Naštěstí jsem utekla v pravý čas. Uvědomila jsem si, že to co mám v příteli u toho druhýho určitě nenajdu. Myslim si, že přítel tušil, že se něco děje, ptz jsem nesnesla, aby se mě dotýkal, aby na mě vůbec mluvil, pořád jsem si s "někym" psala... Ale nakonec jsme to naštěstí ustáli...

přesně tak, nejhorší je,že tady to šimrání vždy skončí a pak najít člověka, se kterým se krásně žije, ikdyž už to šimrání tam není, je asi hodně těžké, bohužel,ale vždy,když mě začne k někomu "šimrat" tak si připomenu,že to skončí a mám doma skvělýho chlapa a nestojí si to pokazit pro tu chvilku. Ono i s tím partnerem,kdy je vztah už delší,tak to šimrání jde někdy zase obnovit, aspon na chvíli ale ty začátky jsou opravdu nádherný a myslím,že bychom je mohly prožívát klidně celý život,ale v takovém stavu té počáteční zamilovanosti děláme,holky, někdy opravdu hlouposti,jelikož to šimrání omezuje mozkovou aktivitu

já mám jiný názor, pokud vztah fungujena 100%, tak by asi nemělo přijít to šimrání k někomu jinému, pokud je vztah založen jen na té sociální jistotě, pak stojí za to se zamyslet, neco jiného je, když jsou děti, něco jiného je, když je pár bezdětný, život žijeme jen jednou a stojí za to si ho prožít se všemi kroky a rozhodnutími, které uděláme, ať dobré nebo špatné

Tija
podobnou zkušenost má moje kamarádka. Ted,když se o tom zpětně bavíme,tak říká, jak mohla být tak hloupá a slepá a málem přišla o člověka, se kterým je nějakých 9 let... ono to poblouznění počáteční je sakra potfora, člověk nevidí, co by měl

A co když začne šimrat v podbřišku v přítomnosti nějaké jiné vašeho partnera? Přejete mu to z celého srdce, protože je to přece něco tak krásného, myslíte si, že by si měl hlavně užívat života a na vás se neohlížet a máte pro to pochopení? Nebo je to podle vás zrádce a sobec? Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali oni tobě- někdy to jde ztuha, ale snažím se tím řídit.

asi jsem jediná, kdo to vidí jinak, ještě jednou píšu, pokud s někým žiju, koho miuju, nenapadne mě, dívat se po jiných a hledat tam to šimrání, pokud ve vztahu něco skřípe, pak to asi pocítím
každý v tom vztahu miluje jinak, ano asi by se mi nelíbilo, kdyby se partner zamiloval do jiné a chtěl mě pro ní opustit, jenže to je život, to je vývoj a to jsou vztahy, nikde není psané, že tak, jak je to dneska, to musí být i zítra, ano, já bych mu to popřála, protože pokud se vedle mě necítí dobře a to dobře našel jinde, tak ať tam jde, ani já ani partner přeci nejsme otroky toho druhého
bolí to, ale je to život,

Přesně tak Ono si chce říkat, že to šimrání v podbřišku jednou skončí s každym a začnou se řešit obyčejný věci jako co bude dneska k večeři a jestli náhodou nechybí toaletní papír, než jakou polohu vyzkoušíte dneska...

Rozhodně jediná nejsi, taky si myslím, že by to tak mělo být. A já měla nejspíš to štěstí, že to šimrání cítím s partnerem pořád, ale to je asi dané tím, že se mnou není tak často jako to bývá v jiných rodinách.
No ale co dělat, když už k tomu dojde? Co když nehledáš, ale prostě se to stane, najednou to šimrání cítíš? Doma máš někoho kdo dosud byl bezva, ale najednou... Tak to asi Friduča myslela.

předpokládám,, že nejde jenom o sex, ale i o zamilování a o to, že chci život zkustit s někým jiným, osobně bych koukala ne sebe, a pokud bych si myslela, že ten chlap se mnou chce taky plánovat další život, šla bych do toho /tedy neřeším jen sex a zamilování - řeším to, jestli bych s tím člověkem chtěla žít/

ta sociální jistota, vážím si ho, mám ho ráda, zajistí mě, ale stačí mi to? raději prožiju intenzivně jeden rok s bláznivým zamilováním a s veškerými jeho následky, než si budu užívat svých sociálních výhod - jiné je to u ženy na MD, nebo té, která není finančně zajištěná - /dítěti je 15, zajištěná jsem, tak chci život prožít, ne být ve vztahu, kde se mám jen dobře/

Přesně tak. Ono to nemusí být tak, že někoho uvidíš a hned mu propadneš. Může to být kolega z práce, kamarád kamarádky, kdokoliv. Uvidíš ho jednou, dvakrát a nic a napotřetí si uvědomíš, že je ti s nim vlastně dobře a že podvědomě vyhledáváš jeho společnost. A zatimco přítel je kliďas a má rád svůj klid, ten druhej je temperamentní, živej a má rád společnost. Holt něco úplně jinýho, než co máš doma. A to je někdy lákavý...