Úcta a chování k rodičům

jo, tak to je logický....tyhle babičky mají jiné hodnoty....můj otec si s rodiči dokonce vykal, to bylo úplně něco jiného než dneska

Já to beru tak, že děti mají sice mít respekt a úctu k rodičům ale nějaké hranice by měly být i naopak. Je to jako každý jiný vztah dle mého ... aneb "chovej se k ostatním tak jak chceš aby se chovali k tobě".
Obhajovat své názory je správné (pokud jsou pravdivé) ale vše se dá říct s klidnou hlavou a rozumně.
Ale mě se to povídá můj vztah rodič-dítě je ukázkovým příkladem toho jak to právě nemá být

Já myslím, že to má každá rodina nastavený jinak a hodně záleží na povahách.
Třeba já s taťkou máme roztžky jako běžnou záležitost, máme v tomhle naprosto stejnou povahu a oba si stojíme za svým (někdy si říkám že to možná přeháním, přece jen to je rodič, ale zase mě naši vždycky brali jako sobě rovnou), ale vždycky oba dva po chvilce vychladneme a je to zase v pohodě.
S mamkou se občas taky chytnem, ale ne tolik - ona nemá hádavou povahu a tak se spíš vždycky rovnou dohodneme; když už ne, tak je ale taky po chvilce čistej vzduch

Každý jsem vychován jinak, ale každej by měl být vychován tak, aby respektoval toho druhého a chtěl dospět k nějakému společnému řešení.

Myslím si, že i když to jsou moje rodiče. Tak si ke mně nemůžou cokoliv dovolit, jsem taky člověk. Já se většinou nehádám, ať si je mamka nas***á jak chce. Dělám, že tato situace neni a hotovo. Lidé se musí respektovat. Tak jak respektuju já je, tak oni musí mě.

Samozřejmě každej ujede, chová se nepřiměřeně. Ale jsme lidé a děláme chyby. Omluvíme se a vysvětlíme. Od toho máme mozek a jazyk. Né vždy je samozřejmě s někým domluva.

A v tvé situace, bych si z těch co se na tebe sesypali nic nedělala. Za taťkou bych zašla, že jsem na něho nechtěla tak vystartovat, ale že se stalo. A nějak si promluvit.

Reaguji na Lalka01:

respekt a úcta k rodičům je dle mého povinnost , ovšem tobě je 20 let tudíž máš nárok na svůj život ,názor a obhajobu za svůj styl života.. Nepíšeš zda bydlíš s rodiči pod jednou střechou nebo jsi již soběstačná a realizuješ se jinde. Pokud je to tak , že stále bydlíš s rodiči v jejich domě , budeš muset respektovat jejich názory a pravidla dokud se neosamostatníš a nepůjdeš svou vlastní cestou.

Až budeš sama jednou rodič pochopíš proč.....

No já mám tohle doma skoro každý týden,ale nikdo (babičky,ani tetičky) mě pak nenapadá jak se to chovám, maximálně spíš mamka,ale u nás sotcem to je oboustranné chování. On mě vychoval tak že mě nebil nikdy, pořád se choval spíš jako kamarád .. a já začla v pubertě být drzá a už se to vezlo, pubertu jsme nějakým způsobem přežili,ale i dnes on do mě rýpe ..(ze srandy většinou) miluju jeho humor,ale někdy mě to uráží už nebo mi to vadí když nemám náladu na srandičky, a musim teda říct,že já mu někdy dělám to samé,prostě my se dokážeme tak vyprovokovat, a právě někdy už ani jeden z nás neví kde jsou hranice. Mamka většinou zařve at už toho necháme, nebo at ji dáme pokoj,tak se uklidnime ale za chvili je to samé No jak říkám, někdy mě to štve, právě třeba před návštěvou i když to si tolik netroufne a někdy mi to nevadí .. Podle mě je tohle snad pro mě i pro něj lepší než kdyby on byl nějaký pedant nebo tak ..

Každý to má v rodině jinak. Dřív jsem za zvýšení hlasu nebo prosazení svýho názoru chytla nějakou tu facku až jsem jednou vypěnila a naplnou pusu řekla že vnucovat někomu svůj názor přes facky je ubohý a víckrát se to neopakovalo teď už mlátíme dveřma. Jinak s těma tetička je to všude stejný. Vždycky slyším nevděčná, rozmazlená, drzá, sobecká a závěrem takhle se dáma nechová..

To znám, on si z nás může dělat srandu, i někdy dost drsnou, že už občas doma ani nikdo netuší, jestli to mylsí vážně anebo to je sranda, ale v okamžiku, kdy si někdo vystřelí z něj, tak je hned nejhorší na světě a je všechno špatně. Naštěstí máma se nás zastává a už několikrát se kvůli tátově rýpání do nás pěkně pohádali.

Já si myslí, že i přes to, že bydlím s rodiči a oni mě živí, tak mám právo na svůj vlastní názor. Podle mě, když rodiče nebudou vnímat názory dítěte, tak se z některých slabších dětí stanou zakřiknutí jedinci, kteří nebudou schopní si svůj názor prosadit nebo ho vůbec vyslovit ani později.

No, na jednu stranu máš pravdu ale přece jen bych řekla, že mají trochu navrch, jsi na nich závislá, oni ti dobrovolně dávají peníze (pokud je ti nad 18let), podporují tě, vyhradili ti pokoj tak to asi nebude rovnocenné ... dle mého.
Moje máti mi to jednou odůvodnila tím, že u mě proseděla snad tisíc nocí když jsem byla nemocná, k smrti se bála když se mi něco stalo nebo se jí neozvala, bála se co ze mě vyroste, milionkrát mi vyměnila plínku a utřela špinavý (řekla to jinak ) zadek a že si budeme rovny až já udělám to samé pro ní
Možná sobecké ale i tak to má hlavu a patu.

spíme se ségrou na palandě v ložnici, kde má celá rodina skříně s oblečením, takže soukromí 0. Chápu jak to bylo myšleno, ale stejně tak si nemyslím, že jen proto, že mě živí, tak bych měla jenom slepě poslouchat jak ovce, bez toho, abych se ohradila, když se mii něco nelíbí/nehodí.

PS: jenom kdybych já nebo ségra doma naznačily, že se chceme odstěhovat, tak by bylo doma peklo...

Sama sice děti ještě nemám a nejsem zastáncem příliš liberální výchovy, ale myslím si, že argument "dokud tě živíme, budeš dělat, co ti řekneme a běda, jak se ozveš" mi přijde dost přehnaný..pokud se ke mně chovají děti s úctou, považuju je za partnery, kterým můžu dát spoustu rad a ponaučení do života a přitom si můžeme být blízcí. To vše bez zbytečných hádek. Je to o vzájemném respektu (teď nemám na mysli období puberty, kdy je třeba zasáhnout v pravý čas..) a ne o autoritě, zákazech, příkazech a bezvýhrané oddanosti. Takhle to vidím já, vím, že tak to funguje v mnoha rodinách a takhle bych jednou chtěla vychovávat své děti i já..V té naší se bohužel stále prosazuje kult otce, šéfa rodiny a všeho možného, proti kterému běda když dítko zvedne hlas..což mi prostě nepřijde fér.

Moje máma je docela dost velký generál a otec si v její nepřítomnosti snažil vynahrazovat, že je podpantoflák. Takže u nás doma to nebylo o vyjadřování vlastního názoru, ale o snaze mé matky o absolutní kontrolu nade mnou, ostatní ségry žily tehdy už jinde. Každý můj názor byl špatný, všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Všechno to před cca 3 lety vygradovalo do megakonfliktu, kdy jsem se dozvěděla, že jsem nevděčný spratek (v 25 letech) a pak dávka pořádnýho citovýho vydírání. Asi 8 měsíců jsme spolu nepromluvili, já se bavila jen se ségrami. Dneska to je v pohodě, ale musím si NEUSTÁLE hlídat své hranice, které jsme si tehdy stanovili.

Tak v pubertě když jsem bydlela s tátou když on zvýšil na mě tak já taky ale nenadávala jsem mu sprostě nebo tak mám z něj docela respekt, jen jsem se obhajovala a prosazovala si svůj názor dokud mi teda nevrazil to jsem pak sklapla a šla do pokoje... matku kdybych nedej bože ještě někdy v životě potkala tak jí asi řeknu od plic všechno co si o ní myslím a dokáže mě jen myšlenka na ní vytočit tak že asi i facky by lítaly.. tuhle jsem zrovna říkala babičce, že je matka pí*a a ta mě pěkně seřvala, že to at před ní neříkám tak už vím o čem se s babičkou už radši nebavit přece jen bude se své dcery zastávat ikdyž bude týrat třeba 10 děcek

To se mi stává u mámy musí mít prostě za každou cenu poslední slovo a vždycky pravdu, takže jakýkoliv odpor hned bere jako útok na svojí osobu.. Občas mi přijde, že schválně takový hádky vyvolává..já se držím, ale úplně jí vidím v obličeji ten úšklebek, kdy čeká až vypěním..takovým lidem se říká upíři..jsem z ní pak vždycky totálně vyšťavená.