Neustálá potřeba dokazování úcty a lásky

Ahoj, tyjo vážně jsem měla pocit jak když to celý čtu o sobě, do puntíku! Zažívám to samý.. třeba mi přítel napíše hezkou zprávu, v břiše motýlci.. za hodinu si jí přečtu znova a už na ní něco hledám. Nebo mi řekne jak mě miluje, odejde a druhej den už mam pocit že je něco špatně.. Takže já ti asi těžko poradim,jen že v tom nejsi sama.. Asi by to chtělo víc si užívat vlastního života. Taky se občas odpoutat a užívat si třeba s kámoškama nebo tak. Když takhle někam vyrazim tak se cejtim hned trochu líp, volnějš, než když koukám na mobil, jestli se už "konečně" ozve.

Reaguji na Bejbiss: Vyrážím často, ale nejde o to, zda jsme s přáteli, jde o ten pocit

Reaguji na JitkaC2: Chápu, ale zas když jsi s kámoškama tak nemáš takovou potřebu na to myslet, ne? Nevim, u mě to tak třeba je. Ale jak řikám, já ti těžko poradim když jsem to samý.. Musim se naučit myslet víc pozitivně, tohle mi ničí jinak krásný dny tak jinak zatim bezstarostný užívání života.

Jo tak jsem na tom trošku podobně. Teda nejsem na něj protivná, ani mu nic nevyčítám, ale když jsem bez něj, tak mám divnej pocit, pořád držím telefon v ruce jestli se už neozve a bla bla bla, někdy mě to fakt štve, že jsem taková. Ale není to až hrozný, prostě občas mě to popadne a jsem z toho nějaká špatná

Psycholožka Ti neporadila, co s tím?
Předpokládám, že právě pro to "co s tím" jsi ji navtěvovala.

Reaguji na True:
To mě taky zarazilo.

Podle toho, co píšeš, tak si nejsi moc jistá sama sebou. Jestli nemáš sama k sobě bezvýhradnou úctu, tak to nemůžeš chtít po někom jiném. I kdyby byl úplně zlatý, tak Ti žádný člověk nemůže nahradit vztah, který bys měla mít sama k sobě. Jestli chceš, aby Ti někdo projevoval úctu a lásku, tak mu k tomu v 1. řadě musíš dát prostor, jestli ho budeš "uhánět" a vyžadovat to po něm aktivně, bde to mít opačné účinky. Takže mu zkus být vzácnější, aby vůbec mohl uvědomit, že mu chybíš.
K tomu Tvému strachu, zkus si představit, jak by bylo absurdní, kdyby sis představovala, jak si zlomíš nohu pokaždé, když někam jdeš - může se to stát, ale tím, že na to budeš myslet to spíš přivoláš. Ty děláš vlastně to samé. Zkus se nějak naučit, že jakmile začneš pochybovat, tak si to uvědomíš a přinutíš se myslet na něco hezkého.
Jestli jsi odmalička neměla žádný vzor spokojeného vztahu muže se ženou, tak je to pro Tebe asi těžší, ale jestli máš nějakou šťastně zadanou kamarádku, tak si s ní můžeš o jejím vztahu povídat. Třeba bude i ráda, protože vztahy rozebírají na veřejnosti hlavně lidi, co spokojení nejsou.

Reaguji na True: Nechodím tam dlouho a první, co se řeší je příčina toho problému, poté se až pracuje na tom, jak to změnit jen mě to samotnou dost překvapilo

Bejbiss

...odejde a druhej den už mam pocit že je něco špatně...

Straccaa
...když jsem bez něj, tak mám divnej pocit, pořád držím telefon v ruce jestli se už neozve a bla bla bla...

Mám to podobně. Pokud jsem s ním, jsem nejšťastnější na světě. Ale třeba druhej den mě napadají takový ty myšlenky, proč se neozývá... apod. Asi si nevěřím, nevím. Ale dovedu to dobře skrývat, nejsem taková, že bych ho okamžitě začla stíhat, psalal, volala. To si radši sednu na ruce a telefon dám někam hodně stranou. A on se ozve...a už jsem zas v klidu. A tak dokola. Na druhou stranu, když jsem měla kluka, který chtěl být se mnou pořád, psal mi, volal neustále, tak mě po nějakém čase přestal zajímat... A teď, ten současný tohle nedělá - mimochodem typický Vodnář - a já z toho šílím.

Jako bych psala sama o sobě...u mě je to nejspíš tím, že jsem vyrůstala bez otce, vychovaná jen matkou a jejím tehdejším přítelem (který byl neskutečně fajn), nakonec matka zůstala sama a nemohla si nikoho najít, to má za následek dusno co je doma, nervozita, hádky atd. atd. s přítelem jsem 5 let, neprošli jsme žádnou velkou krizí, hádky samozřejmě jsou, ale vesměs jsou to banality které se vyjasní, ale jde mi spíš o to co píšete, já mám neustále pocit že ho ztratím, že jsem nepotřebná, mockrát jsem mu to řekla, že potřebuju ,,víc lásky,, jeden čas sem měla pocit že ,,to,, snad pochopil, začala jsem u něj spávat denně, takřka spolu bydlíme a tak je to dodnes, nestěžuju si, ale i tak když vím, že jdu do práce a večer ho uvidím,všechno bude fajn, tak i tak mám ten divný pocit že je ,,něco,, špatně, mě třeba stačí když ráno odcházím a řekne mi jen v polospánku ahoj, přitom vím, že spí a nemůžu čekat, že si tam bude semnou hodinu povídat, já to chápu, ale i tak mě při cestě do práce napadají myšlenky tipu že mě nemiluje jinak by uděl to a to...přitom když jedu za ním,tak mám neskutečně dobrou náladu a pocit jak je všechno fajn a nechápu ty myšlenky co mě napadají když jsem sama...prostě to mám v hlavě - mám prostě strach že mě opustí,že někde na něj čeká nějaká lepší a hlavně mám strach z té bolesti kterou by mě to způsobilo- a už jsem vzdala snahu mu to nějak vysvětlit,naznačit, snažím se užívat každý den s ním a být pro něj dokonalou přítelkyní co ho vyslechne,obejme, zajde s ním na pivko nebo s ním bude jen tak mlčet a hladit ho a světe div se z větší části to funguje...tak hodně štěstí holky

holky tohle tak trochu znám... zraněná duše to je to nejhorší... jediné co mě osobně pomohlo bylo dopátrání se příčiny (přišla jsem na to sama) a pak jsem už jen na sobě makala a makala... to znamená -zvyšovat sebevědomí, nedělat z komára velblouda, nerozebírat, nepitvat, chválit se!, mít se ráda, nepodceňovat se, mít pozitivní myšlenky, protože to, co si v hlavě přemýláme (např. on se mnou stejně nezůstane, nebo, za čas mi bude lhát, zraní mě) tak to se opravdu stane!! vlastní zkušenost...
osobně bych vyzkoušela spíš reiki, shamballu, kineziologii, eft atd. jsou to super věci na odstranění emočních bloků...
ten kdo nemá peníze, nebo je to pro něj drahé, tak tomu bych doporučila hooponopono ... říká se 5 vět stále dokola, sice to trvá déle, ale taky to jde..
určitě bych příteli vysvětlila, že máš paniku, že tě opustí, protože jsi to jako malá zažila, nebo prostě bych mu popsala ten problém, který to u tebe spouští... jen si uvědom, že tohle je makání na sobě na hodně dlouho! tím tě samozřejmě nechci strašit, ale je to tak...

holky ještě mě napadlo tohle, když si čtu vaše příspěvky...
neberte to špatně, ale nejste moc citově závislé na těch vašich přítelích?
podle mě byste se měly naučit žít spokojený život i s myšlenkou, že byste mohly být samy... prostě štěstí = život s partnerem - to je podle mě špatně...
někde jsem četla, že spoustě holek něco chybí, samy neví co (takový ten pocit prázdnoty v duši) a myslí si, že když najdou partnera, tak on jim tu mezeru vyplní a povede se jim lépe... což je kravina... naučte se být šťastné jen samy se sebou, partner je jen takový bonus navíc...

Taky to mám podobné

My ženský máme tendence k tomu, že ten náš chlap je středobodem našeho vesmíru a jen díky němu se země točí. Protože jsme šťastné, jen když okolo něj se to všechno točí a navíc to děláme hrozně rády. Holky, měla jsem to tak 10 let a pak jsem si hrábla na dno, když odešel, že mě nemiluje. A najednou ten středobod byl pryč a já zjistila, že jsem asi někde za ta léta ztratila sebe sama a svoji hrdost. A že je to vlastně moje vina, že neumím bejt šťastná. Taky mě nepomáhalo jít za kamarádkama, být častěji někde bez něj. byla jsme na něm úplně citově závislá a on na mě, líbilo se nám to, myslela jsem si, že tohle je láska. A asi by i byla, kdyby najednou neskončila a já si najednou neuvědomila, že to, že tím, že mě opustil, si vzal i kousek mě.
My ženský to tak máme, tomu chlapovi, kterýho milujeme, se holt dáme úplně celý a hrozně rády, jenže vážně nesmíme zapomínat na sebe. Že jsme skvělý i nehledě na to, jestli napíše nebo ne... I já to tak mám a taky s tím bojuju, ale musíme se naučit bejt taky trošku sobečci. Ono totiž když je ženská spokojená a šťastná sama se sebou,t ak to na ní pozná i chlap...

Když to tak čtu, tak mi to taky připomíná moje pocity..
My jsme teda nikdy neměli nějakou delší krizi, vždycky jsme to docela rychle vyřešili a naprostou většinou se pohádáme kvůli blbostem. Vidíme se spolu každý den, trávíme vlastně veškerý volný čas spolu a já si vůbec nedokážu představit být bez něj..
Posledního půl roku jsem pořád měla pocit, že jeho city ochladly, že už se mě třeba tolik nedotýká, že už ten vztah nevidí jako středobod vesmíru a dávala jsem mu to asi moc ostře najevo, byla jsem hádavá, nenechala jsem si nic líbit a říkala jsem si, že když kolem sebe budu kopat a dávat mu najevo jak je na mě "zlej", tak že si to uvědomí a změní se..
Byla jsem neskutečně naivní, přemýšlela jsem o svých pocitech, zapomněla jsem na ty jeho..
Teď jsem ve fázi, kdy se to všechno snažím napravit, neustále se divím, že on to všechno se mnou vydržel a že mě už dávno neopustil..
Snažím se být dokonalá, dívám se na něj úplně jinak, nic mu nevyčítám, nehádám se o každou domácí práci-prostě jí udělám a on třeba udělá něco jinýho...Prostě snažím se přemýšlet o tom, co on na to bude říkat a jak by asi on chtěl, abych se teď chovala..
Je to zatím krátká doba, ale snad je to na dobré cestě znovu získat jeho respekt a dá se říct i lásku, kterou jsem svým chováním trochu podusila..