Strach ze ztráty partnera

Dřív jsem to měla stejně jako ty... Dá se říct necelé dva roky... Koncem srpna budu s přítelem 3 roky a už jsem z toho ,,vyléčená´´...
Když chtěl jít dříve o víkendu s klukama ven, tak jsem byla hrozně nervózní a bála se, že si najde jinou... Ale to stejně nezměníš, tak proč se stresovat tím, co by kdyby.... Ne?

Také jsem žila jen partnerem a tak... Hodně se toho změnilo, až jsem měla po škole... Nejhorší to bylo, když jsem byla na pomaturitním studiu... To jsem bývala od 12hodin doma a mohla si v hlavě vymýšlet teorie, co asi dělá, když není se mnou... Teď pracuji a nemám čas na takové věci... Hrozně mě to ubíjelo a byla jsem z toho doslova vyšťavená... Teď je vše ok.. a sama nechápu, jak jsem některé věci viděla... Ale taky na začátku vztahu mi bylo 18 let, teď je mi 21 ... věkem se to také možná změní nebo délkou vzahu...

Reaguji na Yummy.me:

Přesně tak, máš úplnou pravdu.... Dřív jsem se bez partnera ani nehla, teď tedy také nechodím ven bez něj...Ale zajdu si sama do města apod... A nebo mu řeknu, jdi ven s klukama... A to se dějí pak věci, najednou se v něm probudí větší zájem a máš jej v kapse

Adka: Máš pravdu! Ale jak už tu někdo psal, každý je jiný a charakter jen těžko změníš... tobě můžem jenom závidět, že to máš tak jak to máš a přítel není tím tvým "pupkem světa"..
Consuela Banana Hammock: Ale nikdo tady přeci neříkal, že přítel ví, co mě trápí...určitě mu to vykládat nebudu, bylo by mi jasné, že tohle by asi dlouho nevydržel nějaké kontrolování...ani mu nevyvolávám, nepíšu, kde je, nic...právě naopak....Vždycky mi píše první on a s tím, že už ho nechci, kašlu na něj apod. To ale neznamená, že na to nečekám...

to bylo na slečnu zakladetelku

Já jezdím jednou za čas na víkend za sestrou do Prahy, prolezeme obchody, večer různé kluby, zapaříme a v neděli jedu domů. Manžel tenhle druh zábavy nemá rád, takže radši doma hlídá dětičky a večer si hoví u televize. Vždycky se na manžela hrozně těsím a pak se na sebe vrháme jako by jsme se měsíc neviděli
Příští týden ho zase já pro změnu vysílám na Moravu do sklípku, skoro jsem ho donutila, aby si udělal pár dní volno a jel, protože vím, že už o tom dlouho mluvil, že by s kamarády jeli..
Holky, chce to občas, nemůžete si toho druhého úplně připoutat, není to otrok, když mu dáte prostor, nebude se cítit jako v pasti a nebude mít důvod Vás opouštět.
Pokud jde o nevěru, tak tohle vážně není důvod, aby partner zahnul. Skoro si myslím, že tady funguje spíš efekt "psa puštěného ze řetězu". Když ho budete omezovat a nutit ho, aby byl pořád s Vámi, tak až se jednou utrhne, tak se vším všudy

Myslím, že se na tobě podepsalo špatné dětství a dospívání. Máš hodně podkopané sebevědomí a to ti nějaký nákup s kamarádkou nespraví. Asi by sis opravdu měla s někým promluvit a pořádně všechno rozebrat. Můj kamarád chodí k psychologovi, dostal doporučení od své obvodní a nic za to neplatí. Podle toho co popisuješ máš hezký vztah, ale tímto ho totálně zadusíš. Tvůj problém asi nevyřeší čtení knížek, ikdyž každá informace ti něco přinese. Držím palce ať všechno dobře zvládneš.

Ahoj, tak to máme úplně stejný problém. Můj přítel je první chlap, na kterém mi opravdu záleží a nechci ho ztratit. Jsme spolu rok a půl, a já mám pořád hrozný strach, že mě opustí. Přesně - když jde někam s kamarády, úplně si představuji, jak mu určitě říkají, ať mě opustí. Stejně tak mě mrzí, že s nimi se vždycky směje tak radostně, jako se mnou nikdy. Vždycky úplně trnu hrůzou, že se vrátí od nich, a rozejde se se mnou. Bojím se i když je v práci trochu dýl a neozve se, taky ho hned naháním. Nechci být stíhačka, ale nemůžu si pomoct, vážně se o něj bojím. Takže to opravdu dopadá tak, že mnohdy sedím u mobilu a čekám, stejně jako ty, s pláčem a rozklepanýma rukama, až se ozve. Příliš kamarádů také nemám, většinou dávám přednost jemu před nimi. Připadá mi nespravedlivé, že se ženy musí pořád takhle trápit a stresovat, a chlapi to mají "na háku" a vůbec je takové věci nevzrušují. Bohužel zjišťuji, že čím víc se o něj bojím, tím víc ho ujišťuji o své lásce a o svých obavách, a právě tím ho i odrazuji. Ale nevím co mám dělat...

Reaguji na Mííša:

Byla jsem na tom podobně a jak už psal někdo výše, nakonec se ode mě utrhl se vším všudy..

Reaguji na KlaraPla:
Tos mě moc nepotěšila. Myslíš, že je nějaká šance, pokud se máme rádi, že to tak nedopadne? Nebo myslíš, že to tak musí dopadnout vždycky?

Reaguji na Mííša:

Tak určitě to tak nemusí dopadnout vždycky, ale nesmí tě mít tak strašně jistou a nesmíš mu dávat tak hrozně najevo, jak ho miluješ a jak bys byla bez něho ztracená. Nežij pro něj, ale pro sebe.

Reaguji na KlaraPla:
Děkuju, trochu jsi mě povzbudila. Pokusím se to nějak udělat, bude to těžký, ale jestli nás to zachrání, tak to udělám. Jenom zatím nemám představu jak...Ale díky, vážně jsi mi pomohla.

Nic nemusíš, děláš jen to, co chceš I někteří muži žárlí, chtějí partnerku vlastnit atd. - prostě se chovají jako ty.

A čeho se bojíš? Že ho srazí auto? Co budeš dělat až budeš mít dítě? Bojíš se pouze o sebe, abys nezůstala sama. Nesmíš být na sebe taková citlivka a překonat se. Pokud ho opravdu máš ráda, jak tvrdíš - uděláš pro něj to, že ho nebudeš kontrolovat telefonem, jako malého fracka (nakkonec - tobě to pomůže nejvíc). Víš, zkus třeba nebýt doma a nečekat na něj.

A co by se stalo kdybys ho ztratila, hm? Umřela bys? Vzpamatuj se, kdyby ti umřelo dítě nebo se narodilo postižené, nebo si skončila na vozíku - to jsou opravdové tragédie a ne že tě opustí chlap!

Podle mě je toto chování zapříčiněné nejen nízkým sebevědomím, ale i sobectvím a majetnickým přístupem. Člověka chceš vlastnit, mít ho jen pro sebe, žárlíš na to, když se směje s kamarády, hlídáš ho, když není s tebou....To je hrozný přístup, změnit ho můžeš pouze ty sama, stačí chtít (a když to sama nedokážeš, existují psychologové, knihy apod.). Ale holt se budeš muset překonat a přestat být majetická. Začít myslet na svůj život a naučit se mít ráda. A taky ještě jedna věc - kdo má hodně práce, nemá na toto čas a to říkám z vlastní zkušenosti!

Podobným problémem jsem si taky prošla a dneska si uvědomuji, jak jsem druhého dusila a hlavně chtěla jsem, aby mi pomohl on (aby se choval, tak jak já potřebuju - a mě pak nebylo smutno, špatně), sváděla jsem to na dětství a špatné zkušenosti, vymlouvala jsem se...Ale dokud si neuvědomíš, že je to pouze tvůj problém, dětství bylo a už ho nezměníš (navíc špatné zážitky má skoro každý a nemusí kvůli tomu druhého omezovat) a nezačneš na tom pracovat, stane se z tebe stíhačka

Ale víš Přestat s tím. Jenomže se ti nechce. Musela bys přestat "šmírovat" partnera, kontrolovat ho, čekat na něj, myslet na něj od rána do večera atd. - a to nechceš. Jiné řešení, ale není. Pomoct ti mohou aktivity, kámošky, práce, brigáda apod., ale to už je popsáno v předchozích rekacích od holek.

Asi to tak bude...V každém případě děkuju moc za radu. Mamka mi říká něco hodně podobného, a jak tak čtu, tak klíč k vylepšení našeho vztahu spočívá v tom, abych ho přestala hlídat...Já bych docela brala, aby se jednou musel bát on sám, kde vězím, že nejsem v pravidelnou dobu na příjmu. Holky, díky za radu, pokusím se to tak začít dělat, myslet hlavně na sebe a až potom na něj - bude to těžké, ale jestli to vychází vám, tak to snad asi funguje Díky!

Reaguji na Mííša: Přečti si knížku Proč muži milují potvory. Mohla by Ti trochu pomoct.

To vůbec není pravda. Nemůžeš to takto zobecnit. Ano, jsou ženy, jejichž život se točí pouze kolem mužů a žádný jiný smysl života nemají. A taky jsou muži, kteří se upnou jen na tu jednu. Ale ne všichni. Ten problém je jen v Tvé mysli. Pokud jsi na chlapa takto uvázaná, tak je vysoce pravděpodobné, že o něj jednou přijdeš, abys díky prožité zkušenosti pochopila, že nemůžeš svůj život obětovat někomu druhému, že svůj život máš nejdřív věnovat sama sobě a jít po své vlastní cestě. A to, jestli se tou cestou k Tobě někdo připojí, je už takový bonus navíc