Strach ze smrti

Reaguji na Monoušek:
mě taky někdy napadne, že co bude pak? někdy nad tím přemýšlím, ale určitě ne stále. Je ti 20, tak se radši nestresuj podobnýma myšlenkama a užívej si život, máš ho celej před sebou a čeká tě určitě mnoho hezkých chvil. Mysli pozitivně.
Jednoduše jednou to přijde, naštěstí nevíme kdy, bylo by to asi zvláštní vědět.

Reaguji na Monoušek:

podobné témata už tu jsou.Budu se zase opakovat , ale zrození a smrt je přirozený koloběh života a nikdo ho nezmění, proč se zabývat něčím co neovlivníš . Nepřemýšlej nad tím kdy jak apod. Není třeba se stresovat tím , že ten či onen odešel brzo a neměl či , že je to nespravedlivé. Každý odejde v době , kdy se jeho osud naplní někdo dřív někdo dýl vždycky to má nějaký smysl. Pokud tě to tak frustruje , přečti si pár knížek třeba od Moodyho život po životě atd , třeba ti to pomůže se na smrt dívat i z jiného úhlu.

Reaguji na Kathlyn: já mám právě problém že v poslední době to je docela často co o tom uvažuju...myslím pozitivně když jsem s miláčkem budu se prostě muset víc snažit potlačit takové myšlenky
Reaguji na mikkýsek: já vím že je to přirozený koloběh ale i tak mě děsí....a přemýšlí to za mě tak nějak samo....zrovna život po životě mám rezervovaný v knihovně a brzo si ho půjčím tak snad mi to pomůže

Reaguji na Monoušek: Fakt si zkusit přečist nějakou knihu, co tu holky psali. Je fakt, že přemýšlíš nad něčím, co prostě nejde zvrátit, akorát si z toho děláš zbytečně nervy - ten, kdo se narodí, musí zemřít

Reaguji na tyweee: já vím...psala jsem své neuroložce, jestli by mi zase nedala doporučení k psycholožce.....předloni mě tam skoro dotlačila, ale opravdu mi to pomohlo...tak když nepomůžou knížky tak zase doktor pro duši

Ahoj, je mi 21 a mám úplně stejné pocity - jsem ráda, že nejsem sama. Jsem zdravá, mám všechny blízké, a přesto mi připadá, že jsem strašně stará, že už mě nic nečeká, že rychle zestárnu a umřu, strašně (až přehnaně) se bojím nástrah venku (zloději, vrazi, rychle jedoucí auta, přejezdy, ...), kolikrát když kolem mě jde někdo divný, úplně mě přepadne panika a mám sklony utíkat...Prostě se strašně bojím smrti. Připadám si nenormální...Nikdo jiný v mém věku to neřeší. Mám přítele, studuji VŠ...Prostě žádný důvod pro tyhle obavy, a přesto je mám pořád.

strach ze smrti nemám, ale z umírání, bezmoci, bojím se staří natolik, že se ho ani nechci dožít

Reaguji na Mííša: ou, popsala si přesně to co prožívám, taky si připadám strašně stará, vcelku nic se mi neděje, mám skvělého přítele, zdravou rodinu, ale prostě to nějak v hlavě je zaseklé....zkouším teď číst knížku Pohled do Slunce, která je zaměřená na překonávání strachu ze smrti, a doufám, že mi pomůže.....

Snaž se užívat života, přijít na jiné myšlenky, dostat se ze svých myšlenek psaním, kreslením, tancem... Zajdi si na lekce jógy nebo tai chi - skvěle zlepšují myšlení, uklidňují... Nebo na řízenou meditaci (hlavně pečlivě vybírej, když ji někdo řídí špatně, může ti to spíš uškodit).
Uvědom si, že smrt je něco, čemu se nemůžeš vyhnout, ale nemusíš se jí každý den děsit. Zkus si představit, že to co je po smrti se odvíjí podle toho, jak žiješ - tak se snaž žít co nejlépe

Reaguji na KathrynK: krásně napsáno, děkuju za rady

Já doporučuji zjistit si co jsi byla v minulém životě. Tento extrémní strach si můžeš odněkud přinést. Znám takové případy. Dále také můžeš být duše nová a neznáš smrt a bojíš se jít. Hodně by ti to pomohlo myslím. Pokud to ale není extrémní, je to asi normální. Taktéž doporučuji se zabývat duchovními věcmi a mělo by to polevit.

Já jen koukám, čemu všemu dnes lidé věří.

No ono někdy ani nejde tak o to čemu věříš, ale když to pomůže? Nikdo nemůže dokázat, že to tak opravdu je nebo není. Ale viděla jsem a zažila mnoho případů, kdy toto odblokování a odhalení změnilo životy lidí. Ale chápu, že tomu někdo nevěří a nebere to.

Ahoj všem,musím říct,že posldeních 14 dní trpím stejnými pocity jako Monoušek.Bojím se stárnutí a hlavně jsem už párkrát dostala panický záchvat ze smrti jako takové.Je mi 30 a jsem zdravá,mám krásné děti a o 10let staršího manžela.Už od našeho seznámení se v podstatě připravuji na to,že jednou zemře možná dříve než já.Ale tyto poslední dny se naprosto smrti děsím.Hlavně ten pocit,že prostě jednou nebudu..věc kterou si nedokážu představit.Musím říct,že se mi z toho dělá špatně od žaludku.Hlavně když si uvědomím,že zemřou jednou i moje děti ,že i ty jednou budou staré.Vidím to tak na cvokařku,protože z toho co tu píšete mě prozatím nic neuklidňuje.Faktem je, že jsem dříve trpěla panickou úzkostí a díky dlouhodobému stresu který teď mám, tuhle záležitost ze smrtí prostě nějak nezvládám.Nic méně mě přece jen pohladilo na duši,že jsou mezi námi lidé,kteří se s tím smířili a berou to jak to je.To mě do jisté míry těší a budu pracovat na tom,abych i já došla k tomuto poznání.jediné co mi to trochu zhoršuje je,že moje dcera ve svých 5ti letech smrt pořád řeší a pořád opakuje,že nechce zemřím.Při svých úzkostech se zmůžu akorát na to,že půjde do nebíčka,kde jsou všichni hodní lidé,ale nevím jestli je to správné.Dceru totiž docela vzala smrt Havla.Byli jsme zapálit svíčku a pak jsme jí o něm něco povikládali a ona ho pak řešila celý týden.I dnes když trhá kytičky,tak pro něj.Říkám si jestli jsme něco s manželem neudělali špatně.Aby se pak smrti neděsila jako já teď.Jinak knížky vyzkouším díky za typ.

Reaguji na LenisB: ahojky, poradila bych ti abys možná i s dcerkou zašla k psychologovi ten by to malé i tobě vysvětlil nebo se o tom pořádně s někým vypovídat, mě osobně několikahodinový pokec s kamarádkou pomohl neskutečně....a neboj, lidí, kteří se bojí smrti je plno...jen někteří asi nemají odvahu to začít, narozdíl od nás řešt, pokud by sis někdy chtěla popovídat tak klidně napiš na icq 230423080