Strach z mateřství

Reaguji na zuzsar:
Taky jsem to tak měla, myslím si, že bát se, je úplně normální, člověk se totiž vždy bojí všeho neznámého.Pak jsem se jednoho dne rozhodla, že to zkusíme a vyšlo to hned napoprvé, pak když jsem si dělala těhu test a vyšel pozitivně, tak mi zase v hlavě běželo, jak to všechno zvládnu atd.Každopádně pak jsem to dítě uviděla na UTZ a uslyšela jeho srdce a to už jsem věděla, že pro něj zvládnu všechno na světě.

Reaguji na zuzsar: Myslím si, že jsi jen opravdu hodně zodpovědná žena (a to myslím jako kompliment).Ty obavy jsou myslím dané věkem a rozumem, soudím podle sebe, první dítě jsem měla ve 23, byla to pohoda, nic moc jsem si nepřipouštěla (ať už nějaké zdr. či fin. komplikace), druhá dcera se mi narodila ve třiceti po dvou letech přemýšlení, jestli druhé dítě ano (to už jsem všechny možné problémy, které mohou nastat řešila až přespříliš).

Přesně tak, není co dodat.

U mě to bylo naopak, bála jsem se spíše napodruhé, kdy už jsem věděla, co to všechno obnáší.

Jednoduše-já jsem člověk, pro kterého by život bez dětí byl prázdný, takže nějakou tu "oběť" ve formě porodu ráda přežiju.

Reaguji na zuzsar: Tak vidím jako bych to psala Já - letos čerstvá 30 a tlak baby boomu ze všech stran. Jsi na to možná líp než Já, že tě, už dojímají děti a vše kolem. Já bych mnohem radši toho pejska než dítě Stále ještě nemám "ten pocit" nebo potřebu mít dítě. Nehledě na to, že uřvané a nevychované děti beru kolem sebe (všechny moje kamarádky nebo známí kolem 30, už dítě mají) jako smrady, na které nemám nervy a nezvládla bych je vychovávat. Viz. tvůj strach z mateřství, že bych to nezvládla.
Taky pořád čekám, kdy mě to chytne, že chci mít dítě - mám vůbec obavu jestli to přijde.......

Mě je 24 a strach mám trochu pořád (jsem už těhotná) ale ty obavy tam prostě trochu jsou. Je fakt, že jak to mimčo uvidíš na ultrazvuku a uslyšíš srdce, tak je to nádherný pocit a v tu chvíli je ti všechno jedno. A až se to narodí, tak to podle mě bude ještě silnější

Je mi 29 a začím mít strach. Z toho rozhodnutí dítě mít. A mám strach i z rozhodnutí dítě nemít..

nápodobně, ještě dva tři roky počkám, dám hlavě dovolenou, třeba to třeskne.. Já asi budu muset mít ditě OMYLEM, asi to rozhodnutí nikdy neudělám..

Reaguji na Raavenn: Jo, to si říkám taky, potřebovala bych aby neúčinkovala antikoncepce a otěhotněla náhodu. To, ale s mýma antik. kroužkama, které jsou fakt fest spolehlivé nehrozí.
Jenže to za nás nikdo nevyřeší, musíme se rozhodnout samy

Jděte do toho. Je to nádherný pocit, když to uvnitř roste
Samozřejmě pokud je zde někdo, kdo si je na 100% jistý, že děti nechce, tak ne

Nikde není žádný zákon na to, že každý musí mít děti, takže pohodička nech to plavat a užívej si života bez nich

Tak mě je 30 a mám stejný problém, nedokáži si to vůbec představit, přitom mám manžela, kterého miluju, jsme spolu už dlouho, ale nedokážu si představit mít děti, on se dokonce už bojí, aby to na mě vůbec někdy přišlo to mateřství nebo spíše pud.......spíše bych to vzala, kdyby mi také selhala antikoncepce, ale to rozhodnutí je prostě v nedohlednu....

A jakou používáte antikoncepci? Co zkusit přerušovanou soulož a nechat to osudu?

Vy dítě chcete, ale potřebujete otěhotnět "omylem". To je celá věda

Asi bych souhlasila s Patty. Já jsem se rozhodla, že chci mít dítě ve 23 letech a taky jsem ho měla. Byla jsem taky zodpovědná jako ty, nastudovala jsem spousty knih, ale všechno šlo vcelku hladce. Myslím, že by sis o tom měla promluvit s psycholožkou.

Hlavně ta třicítka strašně přiletěla, někdy mám pocit, že je mi pořád sedmnáct, že je ještě brzy.. Chtěla bych ještě deset let, ale to už je hazard.

Jak dlouho už to takhle máš?

Reaguji na Lauritta: moc děkuji za názory, to mi právě každý říká, že jsem zodpovědná a že nad tím moc přemýšlím. Taky si nedovedu představit děti nemít, život by byl postupně asi dost prázdný, porodu se bojím, ale to i zubaře… to určitě přežiju