Strach z mateřství

Reaguji na lucie.black: žádnou antikoncepci právě nemám, je to jen na příteli, který čeká, až mu to "dovolím", ale to je právě to... nejlepší by bylo, kdyby "to" prostě udělal a hotovo, jenže ten je ještě zodpovědnější než já, takže to bez mého svolení neudělá...

Reaguji na liz: psycholožka už mě právě taky napadla.. má s tím někdo zkušenost? Pomohla někomu?

Reaguji na Raavenn: souhlasím s tou třicítkou, která přišla až příliš rychle.. Odjela jsem ve 24 do zahraničí, po 6 letech se vrátila a najednou místo puberťáků všude svatby, domy, děti... S tím jsem se vyrovnávala opravdu veeeelmi těžko, nemohla jsem pochopit, kam ten čas tak rychle utekl a že teď už každý řeší takové "dospělácké" věci...

Přidávám se do klubu. Je mi 30, zázemí by bylo, přítel báječný, tedy žádná objektivní překážka. Nikdy mě nebraly kočárky, panenky, miminka...až cca poslední rok pochovat si voňavýho malýho človíčka "něco" vzbouzí, ale žádná velká touha a pudy.
Je to sice posun od odtažitosti, ale jestli to půjde takovýmhle tempem, porodím si vlastní vnouče
Matko přírodo ať mi začnou tikat biologický hodiny

Ahoj, mě je taky 32 a ty tvé pocity znám, nebo hodně podobné, mě osobně psycholožka hodně pomohla - tím ale neříkám, že je to samospasitelné. spíš si to člověk asi musí tak nějak urovnat v sobě. U mě to bylo tak, že jsem se hodně bála tak nějak "podprahově" a i díky tomu si myslím, že jsem měla nějaké gynekol. komplikace. Hodně mi pomohlo uvědomit si, čeho všeho se vlastně bojím, a ty věci, které jdou, zkusit odstranit - u mě třeba to byl strach, že budu na vše sama, nebudu zvládat domácí práce současně s miminkem a tak. Takže jsem o tom hodně mluvila s manželem, aby o těch mých obavách věděl, aby věděl, že je to kritické místo a nějak se k tomu v případě problému postavil. Te´d jsem v 6.m. a snad je zatím vše v pohodě, tím neříkám, že jsem úplně bez obav, ale tak nějak to celkem v pohodě zvládám a ty rozhovory s manželem hodně pomohly, mám pocit, že mi víc rozumí a prostě vše jde docela dobře Tobě držím palce, ať se ten strach brzy zmírní, je to fakt nepříjemné, ale určo to bude dobré.

když jsem čekala druhé mimi,tak má sestra skoro přišla u porodu o miminko ( prý ho půl hodiny resuscitovali) a sestřenka den předtím u porodu o mimi přišla . . . říkala jsem si, že jestli mě to dobře dopadne tak to bude zázrak. ještě se mi každou noc hlavou honilo, jak sestře císařem vytáhli mrtvého Honzíka a jaké štěstí, že nakonec naskočil byla při vědomí, když jí říkali, ať si nedělá naděje a tak . . . říkala, že už to nemíní nikdy zažít - a teď má Honzík 8 měsíců a ona by chtěla být zas těhotná a to měla fakt po porodu panickou hrůzu . . .

Reaguji na Liliane: u nás je to právě tak, že všechna větší rozhodnutí jsou na mě. Jsme s přítelem stejně staří, vím, že bude skvělý otec, můžu se na něj ve všem spolehnout, ale co se týče dětí, to je mu zkrátka jedno. Samozřejmě se s celým mateřstvím pojí různé nejistoty, ale v tom se snažím nešťourat, protože bych na tom byla ještě hůř.. Zkrátka představa, že mi po porodu dají to křehoulinké stvořeníčko do rukou mě děsí. I u dětí kamarádek jsem nemotorná, vracím je ihned při prvním fňuknutí...

Reaguji na zuzsar: A nešlo by se s ním domluvit, ať tak trochu "rozhodne" on? Jak říkáš, tak oba v podstatě chcete, a když tebe to rozhodnutí (jako říct "te´d to zkusíme) tíží, tak by to mohl vzít víc do rukou on... jde vlastně jen o to formální rozhodnutí, ne? Vnitřně už oba chcete, jestli to dobře chápu...
No a co bude po porodu neřeším, nějak spoléhám na přírodu a na instinkty, že se to u mě nějak nastartuje a budu si vědět rady... budu mít kolem sebe sestry v nemocnici a pak kamarádky a mamku, tak případně taky poradí... te´d kdybych měla třeba vzít do ruky miminko, tak to prostě taky neumím, vůbec nevím jak Ale dala jsem si zásadu, že dopředu nic řešit nebudu, protože to stejně nemá význam, něco se teoreticky učit... tak se snažím si důvěřovat a raději se v tom neš´tourám, přesně jak píšeš.

Já myslím, že strach z mateřství je úplně normální strach z neznámého, tedy alespoň u zodpovědných lidí (přijde mi mnohem lepší o tom přemýšlet a trochu se bát než do toho vlítnout, protože je to přece normální a děti má každý). Předpokládám, že u většiny matek nakonec touha překonala obavy. Něco jiného ovšem je, když tu někdo píše, že touhu po dítěti ani necítí, děti mu nic neříkají, ale myslí si, že by je měl mít protože se to od něj očekává, když už má vhodný věk, zázemí, partnera.. to je blbost. Není ničí povinnost mít dítě, protože je to v určitém věku "prostě normální". Samozřejmě, že sem nejspíš napíše dost žen, které budou tvrdit, že mateřství je to nejlepší, každá by do toho měla jít, atd... ale logicky.. ty, které mají jiné zkušenosti by sem přece nepsaly, protože přiznat, že mateřství nemusí být jaksi to nejlepší se v dnešní době moc nenosí a byly by okamžitě odsouzeny. Často tu píšete, že ani moc nechcete, spíš byste potřebovaly, aby vám selhala antikoncepce.. no není tohle hloupost? Mít dítě s tím, že ho sice ani moc nechci, ale až ho uvidím tak ho přeci musím začít milovat - a co když ne? Je to dítě, nemůžete to jen tak vyzkoušet, zjistit, že se potřebné pudy a pocity nějak nedostavily a pak ho zas vrátit. Pokud někdo skutečně necítí touhu po dítěti a je k tomu jen tlačen příbuznými a okolnostmi, tak by si ho podle mě neměl pořizovat jen proto, že by později možná mohl litovat.. osobně bych to nechala být, nikdo tady nenapsal tak vysoký věk, že by bylo nutné okamžité rozhodování.. pokud to přijde tak to přijde. A pokud ne? Šťastně žít jde přece i bez dětí.

Reaguji na kivus: a teď má Honzík 8 měsíců a ona by chtěla být zas těhotná

to je právě to, že každá matka, kterou znám, je tak strááášně šťastná, že to mimi má, určitě to tak taky budu mít, ale ten strach je prostě silnější než odvaha se rozhodnout a udělat to..

Reaguji na Liliane: A nešlo by se s ním domluvit, ať tak trochu "rozhodne" on?

přítel tohle rozhodnutí za nás za oba bohužel neudělá, protože on by bez dítka žil klidně nejmíň dalších 5 let.. Kdyby se to stalo, tak se tomu bránit nebude, ale zkrátka to neřeší. Je to opravdu na mě. Jak jsi psala, že jsi odstranila všechny možné překážky, pak tvůj strach opravdu natolik odpadl, že jsi si řekla "teď"? U mě je to takový blok. Můžu být týden přesvědčená, že ano, ale jakmile je možnost "jít na věc", tak prostě ne.. Nejvíc mě štve, že věci, se kterými jsem si kdy hodně lámala hlavu, jsem nakonec nechala tak a ony se pak samy tak hladce vyřešily, jenže tohle už trvá pomalu rok..

Reaguji na Loki: Já myslím, že strach z mateřství je úplně normální strach z neznámého, tedy alespoň u zodpovědných lidí (přijde mi mnohem lepší o tom přemýšlet a trochu se bát než do toho vlítnout, protože je to přece normální a děti má každý).

V mém životě právě šlo všechno mnohem snázeji, když jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Ve 24 jsem si zamilovaná bez přemýšlení koupila letenku a jela do zahraničí (už tehdy s mým nynějším přítelem). 6 let tam bylo střídavě skvělých i opravdové peklo a všechno jsem to zvládla. Já si tedy osobně myslím, že matky, které otěhotněly bez velkého přemýšlení, to měly o dost jednodušší. Přílišné přemýšlení vše jen komplikuje, ale já si v případě mateřství prostě nemůžu pomoct. Vím, že 32/3 není TÁÁK pozdě, ale... Ženy, které děti nechtějí naprosto chápu, je to jejich volba. Nám s přítelem ale přijde zvláštní být v 50 pořád jen sami dva (možná se psem ) Zkrátka potřebuji nějaký kopanec do zadku, abych už řekla "teď"

Reaguji na zuzsar:
S tím zahraničím je to skvělé - v takových případech je asi opravdu nejlepší moc o tom nepřemýšlet, protože jinak by se člověk samým přemýšlením připravil o životní zkušenost.. ale jde o to, že v tomhle případě kdyby někdo zjistil, že život v zahraničí není nic pro něj, tak se může vrátit, zatímco mateřství je nevratné.. Matky, které otěhotněly bez přemýšlení to měly možná jednodušší, ale asi jen ony samy vědí jak by volily, kdyby měly víc možností přemýšlet (vzhledem k množství týraných dětí skutečně nevěřím tomu, že každá matka začne milovat své dítě jen co ho uvidí). To ale asi nebude váš případ.. těžko říct.. nenapadá mě, co by mohlo sloužit jako ten kopanec, asi by to chtělo pořádný rozhovor s přítelem, třeba on sám nakonec překvapí.. jo a mimochodem, lidé co měli děti brzo, nejspíše budou v 50 sami dva nebo jen se psem - jejich děti už nejspíš zakládají vlastní rodiny.

Jejich děti zakládají rodiny, ale zavolají si, navštíví se. A potom rodí vnoučata a jsou rádi, když jim pohlídají od pátku do neděle nebo týden aby si mohli mladí vyrazit na dovču a tak.
Ne, nejsou sami.

Reaguji na tronela:
V případě, že by neměli děti, tak by zas dost možná měli pevnější vztah, víc přátel.. myslím, že nikdo nemusí být sám.

Mohla bys mi vysvětlit, jak by mohli mít pevnější vztah než když spolu mají děti a jejich vnoučata? A víc přátel? Víš kolik přátel nabereš, když máš děti? A pak nabaluješ další, jako každý jiný.
Je mi jedno, kdo bude mít děti a kdo ne, ale bludy kázat není třeba.

Reaguji na tronela:
No myslím, že případy rozvodů po odchodu dětí nejsou tak neobvyklé, mateřství je hezká věc, ale myslím, že lidi mají sklony zapomínat, že o vztah je třeba stále pečovat i když je tu dítě.. a to že se žena mateřstvím vzdálí od starých přátel, taky nebude vyjímečné.. Nechci kázat bludy, jenom nechci vidět svět tak černobíle (lidi co mají děti budou vždycky šťastnější, méně osamělí, atd atd než ti bezdětní). Je jasné, že tu bude spoustu lidí, kteří se mnou budou nesouhlasit, ale zakladatelku zajímaly různé pohledy na věc v docela vážném životním rozhodnutí.. tak se snažím přidat i trochu jiný náhled na věc než "mít děti je to nejlepší".