Strach ze smrti

Podívej se na tohle, snad ti to trošku pomůže:
http://www.youtube.com/watch?v=UV1mvMUojzg&feature =related

Reaguji na Monoušek: Začni se zabývat svým duchovním růstem a během toho pochopíš, o čem smrt je, a přestane tě to děsit.

Jak....duchovním růstem?

Reaguji na Monoušek: Zkus třeba chodit na řízené meditace, na jógu...Prostě se zabývej podstatou svého bytí.

toho jsem se jeden čas taky hodně bála, ale pak mě to přešlo, možná máš období, kdy to začínáš moc prožívat a řešit.

Já to beru tak, že na něco umřít prostě musím.Buď to bude dneska, zítra, za rok, za 20 let. Co já vím. Ale spíš se bojím, že zestárnu a nic tu mojí osobě nezůstane a nebudu spokojená se svým životem, co jsem udělala.

Reaguji na skarma007: je to možné, než jsem si našla přítele a děda šel do důchodu tak jsem to prostě neřešila..bylo mi jasné že to tak je a konec...až teď to je na mě nějak moc...za jak dlouho tě to období přešlo prosímtě?
Reaguji na pomeranc: já to tak nějak chápu...že to je nutnost, ale nechci....

Taky doporučuju prostudovat jakoukoli duchovní nauku. Přečti si pro začátek např. něco o reinkarnaci nebo knihy Raymonda Moodyho. Já věřím (vím ), že smrtí nic nekončí, zemře jen tělo, ale duše je nesmrtelná. Já upřímně řečeno strach ze smrti nechápu , myslím si naopak, že po smrti je to mnohem zajímavější než tady na Zemi , jako návrat domů, a co se týče zemřelých blízkých lidí, nikdy jsem nebyla smutná, že odešli, protože vím, že pořád jsou a je jim dobře . Smutek ze smrti blízkých je podle mně jen sobectví, když víš, že smrt není nic hrozného - ale to je jen můj radikální osobní názor .
Snad to nezní moc šíleně, co jsem napsala .

Reaguji na Yvonna: trošku šíleně to zní kdybych to uměla brát jako ty tak si pískám...ale prostě nechci přijít o blízké, je to možná sobecké, ale já je miluju a chcu aby vše zůstalo tak jak je teď.....

Reaguji na Monoušek:
tak asi pár týdnů ani ne, ale když jsem chodila s přítele a byla jsem s ním asi rok, tak jsem se hrozně bála a řešila, že se mu něco stane, navíc je o 8 let starší než já, tak sem furt řešila, že umře dřív než já a přemýšlela jsem nad tím od rána. Ale pak to samovolně přestalo.

Reaguji na Monoušek:
Myslím, že strachem ze smrti si projde každý. I ten, který to má nějak duchovně vyřešené.
Ať už věří v reinkarnaci, nebo v Ježíše Krista a vzkříšení.
Na každého to jednou za čas dolehne, protože doopravdy nevíme, co nás čeká.
Největší strach je z nepoznaného...

Reaguji na skarma007: já právě ty stavy mám od chvíle kdy jsem s ním...bude to pět měsíců...doufám že to taky přejde....
Reaguji na True: přesně....z toho že nevím co bude...je to asi ulítlé, ale prostě i reinkarnace se bojím...že se proměním v nějakou namyšlenou blondýnu....v nějaký hmyz....nevím co bude až zavřu oči....ale doufám že to přejde...

Bojíš se své vlastní smrti nebo i smrti druhých? Bojíš se, že ti druzí umřou a neuvidí už nic ze světa, nebo tě trápí to, že ty už je nikdy neuvidíš? Já moc nebrečím, když někdo umře, opláču, že mi bude chybět, ale myslím, že je to sobecké. Pokud ten člověk umřel, ale užil si svého života, byl spokojený tak nebrečím. Já se smrti začala bát po tom, co mi v 5. třídě umřela babička a strašně jsem se tehdy bála smrti. Nestala se u tebe nějaká taková situace? Nebojíš se toho, že bys ztratila svého přítele, rodinu?

Reaguji na nepenthe: spíš celkově smrti, ve zprávách teď je pořád jak někdo umírá, malý děti a tak...bojím se toho co bude...bojím se že umřou a nic už nebude takové jaké bylo...v poslední době mi nikdo z blízkých neumřel, ale dědečkovi je už 60 a občas má "ve vtipu" narážky o smrti a mě to tak nějak zasahuje...já oplakala jen babičku asi 7 let zpátky....v poslední době, bohudík, nikoho...bojím se ztráty rodiny....strašlivým způsobem...vím, že potom jim bude líp, a že jsem sobec ale je to tak...