Strach ze smrti

Jelikož si myslím, že po smrti něco je, tak se ani smrti nebojím. Dospěla sem k tomu tedy věkem a taky i tím, že jsem si přečetla něco o duchovnu - jak tu byl doporučen R. Moody. Jednou to prostě přijde, ať chceš, či ne. Něco končí a něco jiného začíná. Tím, že se tím budeš trápit, tak tohle se opravdu nezmění. Smrt je totiž jediná událost, která je na světě spravedlivá - zemře každý. (Vím, že umírají i děti, u kterých to spravedlivé není, či dobří lidé, kteří jsou světu prospěšní. Spíš to myslím tak, že jsou lidé s.vině, kteří si třeba díky penězům, koupí cokoli, i pravdu, ale i ti smrti neujdou... Doufám, že jsem dostatečně vysvětlila, jak to myslím s tou spravedlností. Je to mířené proti haj.zlíkům, kteří mezi námi žiji a dělají jiným zle.)

Reaguji na tyweee: já právě nevím co bude a toho se bojím....chápu tvoji spravedlnost a souhlasím je to sice spravedlivé ale stejně svým způsobem nefér

tak třeba to máš ten strach jen teď a za chvíli to přejde. Doporučuju již zmiňovaného Moodyho...je snad i na netu---na plovárně s Raymondem Moodym.

Reaguji na nepenthe: u nás v knihovně je jeho kniha...ale, jo je to asi totálně střelené, ale bojím se i o tom číst a dovědět se co bude....bojím se toho strachu :/

Reaguji na Monoušek: za života to bohužel nezjistíš, co po smrti je. Jediní lidé, co prožiji klinickou smrt, tak můžou sem tam něco říct, co zažili

Reaguji na tyweee: já vím...snad mě to přejde....

Taky jsem se bála přesně všeho,co si psala,bála jsem se,že mi zemře i pes(stejně zemře), no ale co jiného, než pochopit ten cyklus života ti zbývá?
Já taky četla tady ty knížky a věřím v to, že smrtí nic nekončí, je fatk,že mi brutálně pomohly v tom se vzchopit a neřešit věci, které ani vyřešit nejdou... ale taky spíš mnohem více respektuji a uvědomuji si tu sinusoidu života, prostě věčnost a konec v okamžiku startu... něco končí,něco začíná nebo taky naopak něco začíná a něco končí...
Rozumíte některá,co chci říct? Tak to je a když to pochopíš nebo spíš když tomu porozumíš,tak se ti hodně uleví... Já už tyhle stavy nemívám a troufám si říct, že už je mít nebudu... Smrt je v dnešní společnosti tabu, a proto se jí bojíme. Ale smrt tu je stejně tak jako narození. Podle mě je úplně zbytečné se jí bát,protože si tím strachem "poničíš" tu stezku života jenom proto,že se bojíš,co bude po životě...

Reaguji na annallee: napsala si to krásně docela rozumím...je to prostě o tom si na to zvyknout...mi to nikdy nepřišlo nějak zvláštní, až teď na "staré kolena" mě to chytlo....zkusím přečíst nějakou tu knížku...snad to pomůže jinak s tím psem, já mám doma 4 hady, z čehož samičku teď po kladení....a nedávno jsem měla pocit že je mrtvá....strašně mě vyděsila...ale nakonec bohudík zatím nebyla...doufám že si to moje zvířátka nechají až na čas kdy se se smrtí vyrovnám (vím že mluvím asi z cesty...ale prostě...mluvím no

Reaguji na Monoušek:
Právěže zvířata jsou úplně nejlepší. Zemřou v tu nejlepší chvíli a to až dodělají to, co mají. Zkrátka ukončí svoji cestu, protože udělaly, co měly.
Já obecně na všechny možný dotazy a obavy doporučuju - se se situací smířit. Je to to nejúčinější,nejlehčí a nejsmysluplnější, co můžeš udělat. Přijmout to tak,jak to je a zbytečně neplýtvat energií na snaze bránit se tomu, odolat, překroutit to,obelhat, prodloužit co nejdýl apod.
Knížka ti možná otevře oči... já se ale duševně vždy hrozně zklidním...najednou to do sebe všechno pasuje. Nejvíc mám tyhlety stavy,když si čtu Hovory s bohem od Walsche... Zkrátka mi není nějak dobře...otevřu si knížku na jakýkoliv straně a za chvilku mi je fajn... Cítím,že to je tak,jak je to tam napsané,jenom na to někdy zapomenu a zbytečně se bojím... Ale sem člověěěěěk,no né?

Reaguji na annallee: to je krásně napsáno snažím se smířit, ale zatím to jde ztuha...nedávno jsem si to nepřipouštěla....jsem trochu víc hrotič, takže když už sem si to připustila tak pořádně...ale i díky tomu, jak mi tu píšete rady tak se prostě tak nějak uklidňuju....knížku zkusím, snad se neleknu obsahu :/ doufám že spíš pomůže....občas mi tyhle stavy kazí den a náladu ač vím že naprosto zbytečně...je to věc která existuje a je...tečka

tohle je tedy trochu od tématu, protože Ty se bojíš smrti obecně.. Můj táta se bál, že zemře - že po sobě ženu s malýma dětma, měl tenhle stav cca 3 roky - věděl zkrátka, že zemře. Jednou měl vážnou nehodu, kterou přežil, za 2 roky měl další, kterou bohužel nepřežil. Je zvláštní, že to tušil...

Každopádně je to o nečem trochu jiném než je tvá obava. Já bych Ti spíš poradila, abys tyhle myšlenky zaháněla a silou vůle se držela toho, že tvoji blízcí tu budou ještě dlouho - živí a zdraví...

Já si nemyslím, že je to tušení, podle mě si to člověk vsugeruje a ono se to pak bohužel vyplní, věřím na "zhmotnění" myšlenek.

Nikdy jsem smrt neřešila-bylo to něco vzdáleného, něco co se mě vlastně netýká.....Potom jsem před pár lety prošla nemocí, a ta vidina smrti byla velmi reálná-přemýšlela jsem o tom co bude, proč to tak bude-tyhle myšlenky se velmi špatně popisují-každopádně mi pomohla léčba, a tím pádem se oddálila i smrt, když to tak řeknu, nebo nějaké definitivní řešení, ale díky svým, nebudu říkat zkušenostem, ale prožitkům, se na spoustu věcí dívám jinak-díky své nemoci(která se může kdykoliv vrátit) si užívám každého dne, žiji ho naplno, a žiji ho tak, abych nikdy nelitovala.A smrti se nebojím-nevím jestli bude něco po smrti-ale každopádně chci žít tak, aby tady po mně něco zůstalo, abych tady nechala odkaz-to mě naplňuje a proto se smrti nebojím. Nevím teda, jestli ti moje zkušenost k něčemu bude, ale opravdu se nebojím-nevím ani proč-zřejmě to beru velmi racionálně-prostě jako koloběh života.

vím, že to příjde ....jednou,ale abych se tím stresovala tak to fakt ne. Užívám si každý den a snažím se dělat všechno proto,abych nezemřela nějak extrémně brzo.

Reaguji na Mia13: ježiši kriste to musel být hrozný pocit pro tvého tátu...zatím se snažím držet toho že je mám a dlouho budu mít ale nějak to nepomáhá...