Smrt maminky

Už jí nic nebolí a může na tebe pořád dohlížet je s tebou ve tvých vzpomínkách a tam zůstane navždy.. je mi moc líto tebe i dcery, ale musíte to zvládnout, netrápit se výčitkami, nemohl to přece nikdo vědět předem. časem to bude dobré, taky jsem si to prožila, ted se snaž vzpomenout spíše na hezké zážitky.

Tak tohle mě úplně dojalo, nádherně napsané

Mně maminka umřela před necelými třemi týdny, a kromě podpory táty, manžela a kamarádek mi moc pomohla kniha Život po životě od R.A.Moodyho zmíněná výše. Maminku mi nevrátí ani nevynahradí nikdo a nic, ale tahle kniha mi aspoň dodala mi naději...

Reaguji na Jezinkabezinka: Upřimnou soustrast

To je mi moc líto.. Mně umřela maminka nečekaně před 2 lety, tehdy mi bylo 21, jí 57. Nebyla nemocná, přišlo to jak z blesk z čistého nebe. Dodneška jsem se s tím samozřejmě nevyrovnala a vyčítala jsem si, že jsem na ni byla kdy hnusná.. Ale výčitky časem slábnou a člověk pak vzpomíná na to dobré. Já studuju VŠ a tehdy, když umřela, jsem měla zrovna zkouškové a úplně jsem se do toho ponořila, skoro jsem nespala a pořád jsem něco dělala. Mám pocit, že jsem jakoby přeskočila určitou fázi vyrovnání se s tou ztrátou a to asi není dobře a dnes cítím jisté následky. Proto ti radím vybrečet se, truchlit, ale na druhou stranu se snažit zaměstnat a hlavně prosím nezačínej s pitím! Já týden po mamčině smrti byla prakticky pořád opilá, do toho jsem brala Neurol, ale to fakt není ta správná cesta. Jinak určitě doporučuju knížku, co už tady holky doporučovaly. Já osobně na tyhle věci mezi nebem a zemí dost věřím a nemyslím si, že by smrtí všechno končilo.. Maminka mi o sobě dává pořád vědět, a nejen mně, i tátovi a sestřenici, se kterou si byly blízké jako sestry. Ale to je na delší povídání.. Moje maminka umřela ve středu a já si dodnes pamatuju, že tu noc z úterý na středu, než zemřela, se mi o ní zdálo. A pak mě navštěvovala ve snech ještě několik měsíců poté, vždycky v noci z úterý na středu - možná budu znít jako blázen, ale já si nemyslím, že to je náhoda Pořád na mě dává pozor.. Snažím se tím utěšovat, protože se tak nějak nedokážu vyrovnat s představou, že moje maminka nebude na mojí svatbě, neuvidí moje děti atd. Byla to moje nejlepší kamarádka, svěřovala jsem se jí se vším a teď mi někdo takový moc chybí.
No asi ti ten můj text moc nepomohl.. Přeju ti hodně sil a kdyby sis chtěla popovídat, klidně mi pošli zprávu. Drž se!

Už je to skoro 4 roky, co umřela moje máma. Je to fakt zvláštní zažít odchod z tohoto světa osobou, která je tak blízká. Člověk pak mentálně pokulhává, jsou věci na kterých si vzpomenu, že bych se ráda ji zeptala, ale už nemůžu. Měli jsme dost komplikovaný vztah, ale hluboce jsem ji milovala. Také jí bylo ani ne 60 let. Truchlení je normální a může trvat velmi dlouho. Drž se, a ať ti hřejou vzpomínky na příjemné chvilky s ní.

Drž se. Mě vždycky přítel říká/říkal Buď silná i za ni. Moje maminka zemřela ve 34letech je to necelých 5 let. Strašně mi chybí Mě bylo 14. Holka v pubertě... nevím jak Vy, ale já se v té době s rodiči moc nebavila.Myslela jsem, že ji moje tehdejší "hlouposti" nezajímají a proto jsem raději mlčela, nebo se s ní bavila jen všeobecně. Teď toho lituji, ale nejde to vrátit.

Jj, taky si vyčítám, že jsem se jí víc nevěnovala, že jsem s ní víc nemluvila, kolikrát jsem jí poslouchala jen na půl ucha, když mi nyprávěla, jaký třeba měla den, na spoustu věcí jsem se jí nikdy nezeptala (tenkrát mě to nezajímalo nebo jsem si myslela, že na to máme velou věčnost, zato teď mě každou chvíli napadne něco, co bych se jí strašně chtěla zeptat jak bylo, jak prožívala, jaký by měla na to či ono názor), ale měla jsem to štěstí, že nezemřela náhle neočekávaně, zemřela měsíc po stanovení diagnozy pokročilé rakoviny, takže jsme věděly, že už asi moc času nemáme, a když jsem se jí v jejích posledních dnech omlouvala, že jsem na ní byla často protivná, hnusná, že jsem jí odsekávala a hádala se s ní, tak se na mě usmála, pohladila mně po vlasech a řekla, že to je přece normální, a že by bylo divný, kdyby jsme se neškorpily. Takže je to tak, jak psala už Bugsbunny výše, to jsme prostě celý my a ony nás milovaly a věděly, že je milujeme i přes naše kyselý ksichty a odsekávání.

Už dlouho si pročítám tuto diskuzi a moc mi pomáhají řádky, které tady píšete.
Před dvěma lety mi zemřel otec a také jsem se s tím ještě úplně nevyrovnala.
Snažím se myslet na to hezké, co jsme spolu prožili a nic si nevyčítat.
Po jeho smrti jsem si stáhla všechnu bolest na sebe a vyčítala si mnoho věcí, které jsem mohla udělat líp. Nehádat se, více naslouchat, neodsekávat, nebýt protivná.
A hlavně jsem si vyčítala, že jsem mu nikdy neřekla, jak ho mám ráda a že si ho vážím.
Ale přes to všechno si myslím, že věděl, jak ho miluji a on si o mně určitě nemyslel nic špatného. Velmi jsme si rozuměli a moc se mi po něm stýská. Ale život už je bohužel takový a my to musíme zvládnout.