Strach z reakce přítele na smrt jeho dědy

Jeho máti Ti to opravdu neulehčuje, jak vidím . No ... co říct. Nechci být drsná, ale když se hrůzou ze sna budíš Ty a ne Tvůj přítel, tak to je ještě ten lepší případ. Asi si to přítel neuvědomuje, nebo to nechce řešit, těžko říct. Žel, ale 83 let je hodně a roky necouvají nikomu, tak teoreticky musí být tak nějak smířen s tím, že to jednou nastane - jiné je, když umře starý člověk více méně přirozenou smrtí a jiné, když náhle a nečekaně odejde mladý a zdravý člověk.
Když máš pocit, že tady děda už dlouho nebude, tak za ním často jezděte, ať ti pak není případně otřepáno o hlavu, že jste jej zanedbali a pod. , delší pobyt u vás v Praze by byl předpokládám už pro něj vyčerpávající. A když smutná chvíle přijde - tak jej respektuj, buď mu nablízku ale nechej jej samého, dej mu prostor ať si utřídí myšlenky a se s tím srovná ( tedy, nevím jak kdo, já bych určitě po smrti blízkého člověka chtěla chvíli být sama ) . Jistě po Tobě nebude chtít ať za každou cenu truchlíš s ním, pokud se až tak s dědou neznáte.

Reaguji na dadabus:
Napsala bych to samé!

dědu mám ráda, určitě mě to taky vezme. Chápu, že je tohle rodinná záležitost a měla bych ho něchat se s tím pak smířit, taky bych chtěla být sama, ale bojím se, že mi ze vzteku bude vyčítat věci, které ani tak nemyslí. Třeba, že se odstěhoval kvůli mě nebo, že jsem dědu měla málo ráda. On na tohle nemyslí, nebo to alespoň není vidět, asi mu to nedochází

Tak, v afektu je možné všechno, tak se pro první chvíli obrň trochu trpělivostí, ať z toho není zbytečný konflikt , ale tohle nemůže přítel myslet opravdu vážně - cožpak lidé zůstávají do smrti se svými prarodiči bez ohledu na svůj život a cožpak lze Tebe nutit, abys měla jeho dědu stejně ráda, jako on, co s ním vyrůstal ?!
Jak říkám, trochu si to předem "vyžehli" tím, že tam budete často jezdit - o to líp pro Tebe, když s dědou dobře vycházíš - a nic víc s tím Ty už myslím nenaděláš. Každopádně Tobě držím palce a dědovi ještě čím víc hezkých chvil s Vámi oběmi A nenech se případně rozházet přítelovou máti, jestli Tě chce do toho nějak negativně namočit - Ty ani přítel jste nic špatného ani nemorálního neudělali.

Reaguji na dadabus: Děkuju za podporu, já se snažím, abychom se s ním vídali často. Ale děda je hodně hrdý člověk (celý život voják), takže jakákoliv nabízená pomoc ať s úklidem, nebo s nákupem je razantně odmítána. Jezdíme za ním docela často, ale při každé návštěvě dědův domov i vlastně děda víc a víc "chátrá". Je to těžké, snad tu s námi ještě nějakou dobu bude...

Tohle si pamatuju u své babičky, vždy, když jsem ji nějakou dobu neviděla a pak jsem přijela, tak jsem se vyděsila, jak na tom byla hůř a hůř. Je smutné to pozorovat, ale patří to k životu. To samé bylo předtím s přítelovou babičkou. Vždy, když ji navštívili, tak pak z toho byl celý špatný a už dopředu truchlil, byť se snažil, aby to nebylo znát.

Když ta chvíle přišla, tak jsem taky nevěděla, jak se mám zachovat, co mám dělat. Přítel přede mnou se snažil dělat, že ho to tolik nevzalo, že se s tím vypořádá sám. Když jsem si s ním chtěla o tom promluvit a utěšit ho, tak říkal, že se to dalo čekat, že na tom byla špatně atd. O jakýkoli rozhovor nestál, potřeboval se s tím vypořádat sám.

Takže nějaké plánování, co budeš dělat a říkat, podle mě nemá moc smysl. Prostě uvidíš, jak se bude chovat, vycítíš to nebo si sám řekne. Možná si bude chtít od tebe utěšit, možná bude chtít být sám, možná něco jiného... Prostě mu to dopřej.

Reaguji na DragonLady: on je emotivně hodně nevyrovnaný takže jsem z toho zoufalá. Když jim umřel pejsek, byl z toho hrozně v ****** a dlouho truchlil. Takže si to u ztráty milovaného člověka můžu jenom vynásobit...

ahoj, mám to samý u babičky. V dubnu ji bude 90 let a na střední jsem s ní bydlela. Je to moc fajn babička, zdraví se ji zhoršilo. Hlava dobrá.

Jednou to tak, či tak přijde. Nevím, jak budu reagovat. Vím, že na pohřeb nepůjdu - jednou jsem byla na pohřbě její sestry, kterou vzal řidič na přechodu. Teď tomu 6.12. bylo 10 let a bylo to pro mě hodně tramatuzijicí. Neberu to jako neúctu, jen nejsem povaha, která je schopna jít znova někam, kde vidíš toho milovaného člověka v rakvi. Raději si pak chci pamatovat, jak byla čilá.

Aspoň takhle to mám já a doufám, že babí tu ještě bude dlouho.

je to trochu OT, ale já zase nedokážu navštěvovat blízké v nemocnici, vidět je v bolestech atd, jenom na to myslím, chce se mi zvracet...(

Reaguji na tyweee:
bola si o 10 rokov mladšia, znášala si to ináč.Rakva so zosnulým môže byť od začiatku obradu zavretá a bude to poslednýkrát, čo budeš môcť babičku na jej poslednej ceste odprevadiť.A ak býva na dedine,celá dedina by ťa ohovárala.Viem ako je to ťažké stratiť blízku osobu,ale si myslím, že sa patrí ísť na pohreb.Len nech je tu babi ešte dlho.

Reaguji na mate:
Souhlasím. Já letos nebyla na pohřeb strýci (ležela jsem v nemocnici) a pořád mě to hrozně mrzí, že jsem se s ním nerozloučila. Každopádně s tímto souhlasím, já bych také zesnulou blízkou osobu vidět nechtěla:

Reaguji na mate: Ta rakev byla zavřena,ale jen to vědomí. Nebyla jsem ani kamarádovi. Nevím, jak to napsat,ale tím, že tam půjdu, tak se jakoby s tím človekem loučím a to já nechci. Telefon na kamaráda mam furt v telefonu, i když už ho vlastní jiná osoba.

Já nevím, babička je pro mě víc, než můj táta a raději půjdu jí pak dát kytičku na hrob a popovídat si s ní, než jít tam, kde je spousty lidi a pak ti kondolují. Kdybych tam byla sama, tak to budu brát taky asi jinak. Nevadilo by mi, kdyby mě okolí vidělo brečet - za slzy se nestydím.

Těžko se to vysvětluje.
Taky mě po pohřbu tety, i když to je byla teta mámi, ten náš vztah presně nevím, tak tedy po jejím pohřbu mě dostal ten hyenismus, či jak to nazvat. Jak hned se slítli příbuzný a rozebrali si, co se jím libilo.
Navíc to bylo před Vánoci a my tam u ní byli 14 dnů předtím a vybírali jí dárek s její dcerou.

I když jsem starší, tak to citím furt stejně. A jinak u nás nehrozí, že by vesnice pomlouvala. Bydlí v Praze.

Možná názor změnim, abych podpořila mámu,ale teď zrovna to citím takto.

Taky doufám, že tu bude dlouho, moc dlouho - je to silná ženská. Přežila dvě svý děti a furt má usměv na tváři. Ona je jak taková ta pohádková babička, která ovšem je povahou beran a tak někdy je s ní i sranda, když se dohaduje s mámou

Před 3 lety mi zemřel děda, týden před tím, než jsem měla letět do Anglie na studijní pobyt. Nechtěla jsem odjet, ale naši za to dali dost peněz, takže jsem musela. Babička mi taky říkala, ať jedu, že by si to děda přál. Takže jsem lětěla. Bylo to pro mě moc těžký. Celých 14 dní jsem tam probrečela, protože jsem se s ním nemohla naposled rozloučit a to mě moc mrzelo. Táta mi pak volal, že mu za mě dali kytičku,což mě dodělalo úplně. Měla jsem dědu moc ráda. Ještě teď, když to píšu mám slzy v očích. Bohužel někteří naši příbuzní mě kvůli tomu zavrhli a nekomunikují se mnou. Kdybych to mohla vzít zpátky, tak se vykašlu na Anglii a jdu mu na pohřeb, protože mě to bude trápit asi celý život. Ale s tím už teď nic nenadělám.