Říct dědovi o smrti babičky (jeho manželky) nebo ne?

Budou. Buď se musí dostavit sám a nebo něco podepsat(jsko že ho zastoupí mamka či tak).
Já bych mu to řekla. Může na tom být jakkoli, ale neříct mu to podle mě nepřipadá v úvahu.

To je mi moc líto, v jaké situaci se nacházíte V první řadě bych ti chtěla vyjádřit upřímnou soustrast a říct, že ať se rozhodnete tak nebo tak, bude to z vaší strany správně. Už jen to, že nad tím takhle přemýšlíte je vůči dědečkovi hrozně "hezké", protože si o něj děláte starosti.
Bohužel asi nikdo nedokáže říct, jak bude reagovat, takže bych si být tebou s rodinou sedla a probrala, co pro vás bude nejpřijatelnějším řešením. Já jsem pro mu to říct, protože si myslím, že nemáme "právo" nebo není v naších silách předpovědět a pochopit, čemu člověk s demencí je schopen rozumět a čemu ne.
Je to opravdu těžké:-/
A s tou LDN... Vím že asi nemáte jinou možnost, ale můj dědeček měl také stařeckou demenci a jakmile se dostal do cizího prostředí (LDN, nemocnice, obchod,...), nevěděl ani jak se jmenuje. Jakmile se dostal domů, opět byl docela soběstačný. Ale chápu, že vaše situace je jiná.

taky si myslím, že byste mu to měli říct. určitě je to z těch dvou variant ta pro vás nepříjemnější a bude to pak dost možná složitější i do budoucna, ale myslím (možná jsem ještě mladá a naivní), že tak to prostě v životě někdy chodí a člověk by to měl přijmout. neber to nijak ofenzivně, co teď řeknu, ale myslím si, že nemáte právo mu něco takového zamlčet. je to pořád člověk a zaslouží si nějaký základní respekt a rozhodnout za něj zda půjde na pohřeb své ženy, se kterou byl tak dlouho, by nebylo správné. chápu, že vaše situace je opravdu nepříjemná. přeju hodně sil, ať už se rozhodnete nakonec jakkoliv.

řešíme to již 2 dni v kuse a ještě jsme se bohužel k žádnému závěru nedobrali. Táta (zeť) striktně radí neříkat, já si teda taky trochu myslím, že by to pro něj bylo jednodušší, lepší nebo jak to napsat, no a mamka neví a moc se tím trápí. Vlastně správné východisko neexistuje, tahle situace je celá tak strašně špatná...

no právě, to kdybychom věděli...

bohužel, děda už to nepoznává prý ani doma a bloudil po bytě.

Holky, děkuju moc za názory a za projevenou soustrast.

myslím si, že byste mu to měli říct. Tím, že se to bude tajit se nikomu nepomůže...děda může i přes demenci stále tápat kde má manželku a jistým způsobem se strachovat a tvoje mamka se bude stále užírat že mu to neřekla. Smrt patří k životu a potká to každého a jako taková by měla být uctivá a zatajovat by se neměla. Každý by se měl rozloučit se svým milovaným ať už má demenci či ne. A myslím si, že babička by si přála aby tam byl... a tuším, že vy si to v koutku duše přejete taky.

Reaguji na Ellenuschka:
Ellenuschko, přijmi moji hlubokou soustrast, prosím
Je mi moc líto, co se stalo. Stejně jako většina si myslím, že dědovi byste to říct měli..já vím, že je to těžké, ale dědeček je právoplatný dědic a styku s úřady se nevyhnete, stejně to "praskne" a myslím, že pro něho bude rozhodně horší, když se to dozví od cizích než od vás
Moc hezky to napsala eiva:

Co se týče dědického řízení, mělo by se rozběhnout cca za 2-3 měsíce, dle mé zkušenosti, ale já žiju v Praze, jestli jste na menším městě, může to být dřív.
Drž se

Reaguji na Ellenuschka:
Je mi moc líto úmrtí tvé babičky. Co se týče dědečka, probrala bych to i s ošetřujícícm personálem v LDN. Za sebe bych to zvážila, ono je též možné, že by to zhoršilo jeho zdravotní stav. Možná bych počkala, jestli se po ní bude sám ptát. Chápu, jak je to pro vás těžké, prožívám něco obdobného v rodině už druhým rokem.

K dědictví - určitě bude potřeba jeho podpis a měl by se i účastnit osobně dědického řízení, nebo být někým zastoupený. Zastupovat ho ale nemůže maminka, protože ta má z dědictví sama přímý prospěch, musí to být někdo třetí, nestranný. Pokud není duševně v pořádku, tak bude problém vůbec od něho případnou plnou moc pro někoho získat, navíc pokud by měla být úředně ověřená, tak do toho žádný notář nepůjde. Je možné, že by se v takovém případě notář sám obrátil na soud a požádal o stanovení opatrovníka pro účely dědického řízení.

Dále podle toho, co jsi psala, bych doporučila, obecně, prokonzultovat jeho stav s psychiatrem a lékaři v LDN, kteří stejně sami mají povinnost požádat z moci úřední soud o zbavení způsobilosti, pokud to zdravotní stav vyžaduje, pak by proběhlo řízení, ve kterém by soud zadal znalecký posudek na jeho duševní stav, pokud by to bylo na zbavení, vydal by rozhodnutí, zda zcela nebo jen částečně, a následně by proběhlo další o stanovení opatrovníka. Je to běh na dlouhou trať, absolvovala jsem to na jednom malém okresním soudě kvůli své matce a jen soudní řízení trvalo 7 měsíců... Nemluvě o úvazku pro mne do konce matčina života, což u nás může být pár měsíců, ale i hromada let. Je to dost šílené.

Nepříjemná je též ještě jedna věc, a tou je délka pobytu v LDN. Pojišťovny v tomto bývají hodně striktní a umožňují max. 3 měsíce. A čekací doby na umístění do nějakého zařízení pro tento typ duševního onemocnění jsou dlouhé, my jsme čekali rok na malém okresním městě, v Brně jsou to pak roky...

Nezávidím vám tu situaci, je to opravdu hodně náročné hlavně psychicky, ale i fyzicky. Kdybys k tomu chtěla vědět něco víc, ozvi se mi klidně do zpráv.

V první řadě upřímnou soustrast, je mi velmi líto, co se Vám stalo. Bohužel, věřím tomu, že každý člověk si to tady na nějakou určitou dobu vybral sám a babičce už je teď úplně hej (Vždycky si říkám, kdo ví, jestli se na Vás teď divá a říká si, jak se teď ty její holky trápí ) No, já si myslím, že byste mu to měli říct. Už jen právě kvůli tomu, aby nežil ve falešné naději a i kvůli tomu, že dřív či později k tomu bude muset dojít, právě kvůli tomu, že není zbavený svéprávnosti, takže to stejně zjistí, jak sama říkáš, úřady se o to už postarají. Kdo ví, třeba bude dědova demence pro něj i jakousi "výhodou" .. že třeba bude smutnit, ale časem "zapomene" že babička je už vlastně v nebi.
Každopádně Vám přeji hodně štěstí, ať to všechno zvládnete .. *Za každým mrakem je zase slunce!*

Já bych mu to řekla. Každý by měl mát právo rozloučit se s někým milovaným a truchlit pro něho. Není to příjemné, ale prožili spolu spoustu let, tohle k tomu prostě patří.

Naše rodina to měla naopak. Pradědeček zemřel dřív, než prababička, která poté taky trpěla sklerózou. Na pohřbu byla, věděla, co se děje, samozřejmě plakala hodně, ale člové si to musí prožít. Bylo trošku nepříjemné, když se nás 5x za den zeptala, kde je děda a my jí museli oznámit, že zemřel. Ale to už nikdy neplakala, bylo vidět, že jí je smutno, ale pak se vždycky usmála a s takovým klidem v očích řekla, že už mu je dobře. Ke konci života ho hodně bolely nohy a moc ho trápila silná cukrovka.

Je mi líto nastalé situace.
Já si taky myslím, že byste mu to měli říct. Žil s ní takovou dobu, měli děti a i teď, když je na tom, jak je, by se měl dozvědět o tom, že jeho manželka už s ním nebude. Asi to pro něj nebude lehké a zřejmě brzy zapomene na tu informaci a bude se po babičce brzy ptát znovu, ale měl by to vědět. Já věřím, že i když mozek vypovídá paměť, tak jsou stopy, které tam zůstávají a i když je člověk nedovede vyjádřit, tak tam jsou.

U nás v rodině byla hodně podobná situace, jen ne přímo s mými prarodiči... Dědovi se to řeklo a on zemřel druhý den...... Ještě se stihlo zařídit, že pohřeb měli spolu... Bylo to něco naprosto šílenýho, kdybych to nezažila, tak bych nevěřila, že to neni z nějaký telenovely..

Tím vás rozhodně nechci nijak děsit, jen jsem se chtěla podělit o zkušenost..
I přes to všechno si neumím představit, že by se mu to neřeklo..

Ahoj,je mě moc líto,čím procházíte a přeji úpřímnou soustrast
Odpovím krátce,ač se Vám to zdá asi moc těké,tak určitě má dědeček právo vědět co se stalo,určitě bych mu to řekla.
Přeji mnoho sil!!

Reaguji na Ellenuschka: Upřímnou soustrast a pevné nervy v dalších dnech, budeš (i mamka) je potřebovat Myslím si, že by to děda měl vědět, osobně si myslím, že by stejně začal časem něco tušit (možná že už teď to vycítil), asi bych si to pak dost vyčítala, byť bych to zatajila s dobrým úmyslem. Dědovi to pravděpodobně moc nepřidá, ale připadá mi nesprávné mu takovou informaci tajit.

Ellenuschko, pamatuj, že největší tma bývá před úsvitem.

Já bych mu to rozhodně řekla. Nejde přece o žádnou maličkost, nebo o situaci, kterou si člověk může vybírat, prostě se to stalo a nepřijde mi správné to tvému dědovi tajit. Chápu, že je to těžké a myslíte to dobře, ale takhle by to být nemělo...