Říct dědovi o smrti babičky (jeho manželky) nebo ne?

Reaguji na Red_fire: Reaguji na True:
souhlasím

Bohužel z vlastní zkušenosti řeknu,že na LDN jsou jen umírající a v nedůstojných podmínkách.Prožila jsem si to s babičkou,byla ve 3 LDN a všude to bohužel bylo děsné,žádná péče,spíš jim pacienti byly na obtíž.Jezdila jsem jí tam i krmit,jelikož byla už strašně slabá a neměla sílu se najíst,ale sestry jí daly jídlo na stolek a postarejte se samaZa dobu co tam babička ležela,tam zemřelo x lidí na pokojijá teda řeknu,že postaráno tam o pacienty nebylo vůbec

Beru to podle sebe,ať by se jednou dělo cokoli,chtěla bych i tak pravdu znát,mám na to právo a byl to kus mého života-podle mne si každý zaslouží pravdu znát ač je třeba krutá,ale krutější je z mého pohledu člověka obcházet

Tak včera jsme měli pohřeb, při dojednávání formalit ohledně řeči jsme toto téma nakousli i před panem obřadníkem. Ten říkal neříkat, a je to člověk, který se se smrtí setkává dnes a denně, říkal, že ještě nikdy nikomu to nic dobrého nepřineslo. Kamarád mojí babičky a dědy, kterému je 87 let říkal, že podle toho, jak dědu vidí, když za ním chodí na návštěvy, není ve stavu, kdy by byl schopný takové info unést. Personál říká taky neříkat nic.
Takže když se nad tím zamyslím, tak všichni starší lidé, kteří už toho v životě zažili hodně, radí zatloukat, zatloukat, zatloukat.
Naopak mladí lidé, zřejmě ještě plní ideálů o pravdě, radí přiznat.
Zkusila jsem se nad tím zamyslet podle sebe, neumím si teda představit, že jsem stará a nemohoucí, ale zkusit si představit takovou situaci třeba po nehodě, kdy můj partner zemře a já na tom budu hodně zle, ale živá. Nebylo by opravdu pro mě lepší, kdyby mi to zatajili do té doby, než se můj zdravotní stav zlepší a já měla lepší naději na uzdravení, než když propadnu do deprese nad něčím, s čímž se v dané situaci a zdravotním stavu, nebudu schopná srovnat?
Já vím, že u dědy už to nebude nikdy, že tam to rozsekne až ta smrt...

Reaguji na Ellenuschka: jako že personál poradí neříkat, to chápu, už v jejich dobrém zájmu. Já bych o smrti svého blízkého ráda věděla, ale je to ošemetná situace

Na druhé straně, myslíš, že kdybys řekla, že to dědovi oznámíte, rozmlouvali by ti to?
Personál LDN bych nebrala v potaz, oni by pak dědu museli utišovat a snášet jeho truchlení, souhlasím s Moňas. Každopádně když už jste ho připravili o možnost naposledy se s ženou rozloučit, už bych nic neříkala, jen by se na vás mohl (právem) naštvat a to nezapadá do konceptu vašeho ulehčení situace.

To co jste udělali je dle mého sobecké, ale vy jste to cítili jinak...Když byste to dědečkovi řekli, tak by vám také potvrdili, že jste udělali správně, tady prostě není správná nebo špatná odpověd...

Přesně tak. Myslím, že jste mu to prostě říct měli. Dědeček na to měl každopádně právo a vy mu ho upřeli...

Souhlasím

Ano, taky si myslím. I za předpokladu, že by to jeho stav zhoršilo. Jako v téměř devadesáti se jeho stav nezlepší asi už. Snad se nedozví, že zemřela. To by pro něj bylo hrozné a pro vás taky, protože by vám jistě váš čin vyčítal. Je mi jasné, že je to hrozně a nechci sypat sůl do rány, ale opravdu to není vůči němu fér

Dnes jsme za dědou byli, i já jsem tam byla a jak jsem ho viděla, tak prostě ne-e. My se snažíme, aby se rozveselil, prošel, snědl jídlo, pobavil se s námi atd. a do.jebnout ho smrtí ženy mi naopak přijde sobecké. Na pohřeb ho nebylo možné vzít, o tom nemá smysl debatovat, kdykoliv se mohl třeba zvednout a někam jít, cokoliv co by narušilo obřad. Se svojí ženou se shledá tam nahoře.

Reaguji na Ellenuschka:
Já s tebou souhlasím a určitě víš, co je pro dědu nejlepší, protože ty ho narozdíl od lidí zde znáš...
Držím ti palce do budoucna

Reaguji na Antoanet:
děkuju. Jak řikám, mně prostě přijde lepší ho motivovat pozitivně, dneska jsem s ním luštila křížovku, vyprávěla jsem mu o svých psech a svym klukovi, ukazovala jsem mu jejich fotky, ptala jsem se ho na práci, co kdysi dělal (byl restaurátor a malíř) a přišlo mi, že během té doby, co jsme tam s mamkou u něj byly, šel jakoby nahoru, našly jsme ho spícího, tak jsme ho probudily a začly to do něj všecko hustit dokonce se i párkrát usmál.
A takhle tam za ním každý den z rodiny někdo chodí, takže sám rozhodně není.
Akorát už je to prostě jak s malým děckem no, nemůže být sám bez dozoru.

To je hezké.Je pěkné,že dědeček se ještě takhle drží.Opravdu ta rodina dělá hodně. My to měli to samé s babičkou a plně zakladatelku chápu. Já moc dobře vím,jaké to je a určitě když jdu v duchu zpátky,vžívám se do situace,jaká před lety byla,tak určitě bych babičce o skonu dědečka nic neřekla. A opravdu to není o sobectví. Prostě když toho človíčka v té LDN vidíte,tak prostě nemáte srdce mu takto ublížit a říci mu pravdu. V takovéhle situaci to prostě nejde a rodina sama o sobě vycítí,zda to řekne a nebo ne.

Holky tady většinou radí to oznámit, ale to jak na tom děda je zdravotně je v tuto chvíli nejpodstatnější. Takový člověk má pár světlých chvilek během dne (v lepším případě) a ten zbytek už v podstatě není v realitě. A říci mu v tomhle stavu o smrti partnerky, tak to stejně plně nepochopí, bude akorát zmatený a vyděšený. Můj praděda byl s prababičkou v domově důchodců, prababička zemřela, oznámili jsme mu to (jinak to nešlo, když spolu i tam žili), zdravotně byl na tom tak, že po tom babičku pořád hledal, vykládal co měla k obědu a co spolu dělali, o smrti se nikdy nezmínil. V podstatě s ní dožil šťastně, i když ona už u toho nebyla. To je ta lepší varianta. Druhá je taková, že dědečka to zničí a babičku dlouho nepřežije. Zdravý člověk s normálním uvažováním smrt partnera nějak ustojí, ale dědeček zakladateky už je bohužel někde úplně jinde.

Reaguji na myskin: Jo, to je věc druhá. My neznáme jeho přesný zdravotní stav

přesně, staří lidé už reagují jako malé děti, někdy až sobecky. Třeba by ani uplně přesně nepochopil nebo nepobral to, že jeho žena zemřela, jako spíš by to bral tak, že jeho situace už je bezvýchodná, že on už tam zůstane napořád atd. V tom je ten problém.

no právě...

žádný šlágr to rozhodně není, to už jsem popisovala dost. Fyzicky ještě relativně, u slova relativně si představte samozřejmě uvozovky jako k.ráva, no není ležák, chodí, to jo, ale že by to bylo na chození po diskotékách, to rozhodně neni. Psychicky je na tom tak, že nás jako rodinu poznává, pamatuje si spousty věcí z minulosti, ale jaký je den, co měl na oběd, co jsi řekla před 5 minutami, to ne. Co před 5, třeba před dvěma.
edit: K.ráva je sprostý slovo...