Říct dědovi o smrti babičky (jeho manželky) nebo ne?

Reaguji na Ellenuschka: upřímnou soustrast

Určitě byste to dědovi říct měli, vždyť spolu prožili celý život.

Jeho umístěním do LDN vás další pohřeb brzy čeká Nechci tě tím nijak trápit, chápu, že není jiná možnostAle ze svého okolí neznám nikoho, kdo by tam žil déle než 1-2 měsíce. Je to prostě lehárna na dožití...

proboha na co bys počkala?

Já osobně bych mu to neřekla, ale pokud oni nevědí, tak bych ještě počkala, zda to vůbec bude nutné, ať už kvůli dědictví či něčemu jinému.

tak mamka se dnes ptala doktorky v LDN a ta radi rozhodne nerikat, ze by ho to proste strasne rozrusilo.
Holky, vy co pisete, ze ldn dlouho nevydrzi, máte samnzřejmě pravdu, jenže bohužel opravdu nemáme jinou šanci, tam je aspoň lekarske zazemi. Mamka i táta chodi do práce, bratr na vš a já bydlim v jiným městě !00 km daleko. Děda opravdu nemuže být o samotě, může spadnout, něco podpalit, vypadnout z okna, tech možnosti je x...

Reaguji na Ellenuschka: chápu to s tou LDN...ale je to prostě hrozné. Moje černá můra je, že jednou budu fyzicky nevládná, ale smyslově OK...a budu umístěna na LDN kde postupně vyhasnu.

jako, že by ho nechali zemřít v nevědomosti, co je s jeho manželkou?

Reaguji na farahh:
To není o nevědomosti, ale o schopnosti vnímat realitu, chápat její smysl a dopadu na zdravotní stav. Zažila jsem obdobné situace v rodině a v současnosti bohužel procházíme další, kdy moje matka (letos 65 let) trpí demencí a před babičkou (91 let) se nám to daří tajit už dva roky. Babička si na ni občas vzpomene, nějak to vždy zahrajeme do autu a odvedeme pozornost a ona zase rychle zapomene. Je to pro ni rozhodně lepší, než jí říct, jak je na tom její dcera a jaké jsou vyhlídky.

Osobně si nemyslím, že je nezbytně nutné vše říkat, hodně záleží na dalších věcech kolem, zdravotním stavu a empatii okolí, které to umí posoudit nejlépe.

farrah, děda bohužel není smyslově ok. Jinak moje noční mura je to samozřejme taky, to asi každého.
Pořád si to představuju jako pomyslny vahy, říct nebo neříct, obojí je zlé, ale které zlo je horší. On je třeba na urovni tak 3leteho ditete, vysvetlovali byste 3letemu prckovi, že maminka umřela, nebo byste to přešli s tim, že stejne zapomene a vychovaji ho jini lide? Tak jasně, ditko ma před sebou celý život a děda už jen smrt, ale princip je podobný.

Reaguji na Ellenuschka: Předně bych chtěla tobě a celé rodině vyjádřit upřímnu soustrast, je hrozné přijít o milovanou osobu...
Téma sleduji od první minuty založení a popravdě sama nevím, jak bych se zachovala.. Obojí má své pro a proti...
Dávala sem diskuzi číst sousedce, která pracuje na LDN a ta mi řekla, že ona by doporučovala neříkat, že si myslí, že by to dědu ještě víc zničilo a bylo by to horší a horší...
Tak nevím
Ale přeji hodně sil do budoucna bude to ještě těžké

v jakémkoliv věku a v jakékoliv situaci bych chtěla vždycky vědět, že mi moje druhá polovička zemřela...ať je mi 50 nebo 110 let, ať už jsem zdravá nebo na smrtelné posteli, ať už jsem svéprávná či nesvéprávná, tak prostě vždycky to budu chtít vědět a já jen DOUFÁM, že by mi to moje rodina řekla. Už jen z toho pocitu, že tam na mě bude čekat a nebudu se bát umřít.

Když se zeptáte starých lidí, tak většina znich se umřít nebojí, spíš mají obavy z toho že tady nechají svojí druhou polovičku samotnou. Teď to možná bude znít blbě, ale dědovi se možná "uleví" a nebude se bát odejít už jen z pocitu toho, že už tam babička na něj čeká...

I za mě upřímnou soustrast, drž se!
Pokud děda není psychicky a smyslově v pořádku, nejspíš bych ho tím nezatěžovala... Ano, rozhodnutí je vážně těžké - obojí je totiž šílené - jak představa uchování v nevědomosti, tak velký zásah na duši. Zpráva tak velkého charakteru ho ale může opravdu extrémně zasáhnout a pokud je celkově slabí, ani by to nemusel vydržet... [cry]

To je přesné... Jenže jsem toho názoru, že při odpovědi na otázku ,,Kde je babička?" rychleji zapomene v nemocnici/lázních než to, že už není vůbec... Pokud jsou navíc minimální vyhlídky na zlepšení jeho stavu, přiklonila bych se k možnosti neříkat... Je to hrozné, ale když je v jakémsi ,,polovnímání" tak aspoň nedostane takovou ránu...
Také se zkus obrátit na právníka a pořešit s ním možnost, při které by se mohl dědeček pouze minimálně zapojovat při dědickém řížení, plus samozřejmě s ním i vyřeš, jak moc by se situace zkomplikovala, kdyby to s dědou prostě ,,nedopadlo"...

To je zajímavý pohled, ten mě nenapadl... Pokud děda měl/má podobnou ,,filozofii" o smrti, šlo by to vzít do úvahy a sdělit mu to... Jde o to, jak děda ke svému stavu přistupuje - jestli vůbec netuší co se s ním děje nebo čeká na smrt (případ mojí první babičky, kt. si ke konci života hodně přála ,,už jít za dědečkem") nebo se tu snaží vydržet i přes to, co se s ním děje má život pořád rád (případ mé druhé babičky, kt. nevěřila na setkání mimo (po smrti))...

Reaguji na eiva: otázka je jestli to potom děda prostě nevzdá

Na tom něco je - stejně jako snad všichni vážně nemocní v mém okolí zemřeli až poté, co ještě ten den mohli vidět své blízké, naposledy se s nimi rozloučit, i když někteří (třeba babička) to už ani nevnímali...

s tím bych uplne nesouhlasila, strejdovi zemřela manželka (ted uz je taky bohuzel mrtvý) a nedokázal to unýst, dva roky se netrápil, než také umřel