Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Holky, vkládám vám sem reakce z jedné diskuze. Napsala to spimajim a já bych se pod to mohla podepsat...naprosto to sedí! Přečtěte si to a hlavu vzhůru. Život je příliš krátkej na nějaký trápení...

Pani napsala:"...V životě som sa sklamala už dosť a nehodlám v tom pokračovať...
"
Reakce:
Každý se někdy v životě zklamal.
Ale všimněte si, někdo žije vesele dál a někdo je prostě Zklamaný.
Znamená to, že ten Zklamaný zažil něco horšího? Vůbec ne, míra utrpení je subjektivní, nelze ji poměřovat.
Rozdíl není v tom, co zažili, ale co si z toho odnesli.
Nezklamaný člověk zažil pěkný vztah, který holt špatně dopadl, to se stává - život jde dál.
Zklamaný člověk zažil jen to zklamání a nic jiného si nepamatuje.
Ale to není vina těch, kteří ho zklamali - je to jeho vina.
Čili za to, že je zklamaný si může sám.
Pokud v tom nehodlá pokračovat, pak nestačí změnit lidi kolem sebe - ale svou optiku se kterou hodnotí to, co se mu děje.

"...Vzťah s mojim priateľom,s ktorým sme boli spolu viac ako 8 rokov bol veľmi naštrbený..."

Reakce:
Jaké si to člověk udělá, takové to má.
Na vztahu se podílejí dva. Pokud je vztah špatný, mohou za to nějakým způsobem oba.
Vyměnit partnera tedy mnohdy znamená jen vyměnit staré chyby za nové. Ale za nové VLASTNÍ chyby !
Protože pokud poprvé nedokázal spoluvybudovat kvalitní vztah a domnívá se, že chyba je jen v tom druhém a tak postačí k nápravě jen výměna "zmetku" za "kvalitnější model", pak se velmi mýlí. Protože to, co nedovedl poprvé, nebude umět ani teď. Je nutná sebereflexe, ale k té málokdy dojde, když člověk jeden nepodařený vztah léčí vztahem novým.

Reaguji na Karolinaa:
Myslím, že je to to nejlepší, co můžeš teď dělat. Chce to čas a takhle má člověk aspoň chvilku jiný myšlenky! Věřím, že je ti někdy smutno...jediný, co tě může uklidnit je tak maximálně to, že v tom nejsi sama. Podívej kolik nás je!

Přeju ti hodně síly, drž se!!

Ahoj holky!
Tak se v tom plácám pořád. Chtěla jsem si urovnat myšlenky, ale nějak mi to nejde.
Předevčírem jsme měli doma rozhovor, ze kterého vyplynulo, že vlastně neví, jestli by se dokázal změnit a že ke mě vždycky po nějaké hádce ztratí úctu a proto mi dělá takové naschvály, jakože třeba kouká po ženských tak, abych si toho všimla, nebo příhoda z minulého týdne, že šel do hospody, ví, že se má ozvat, že nedorazí, ale přesto to neudělá. Přesto všechno si uvědomuje, že mi moc ubližuje, i když nechce.
A já jsem z toho vyřízená. Dokud jsem byla rozhodnutá, vše bylo O.K. Teď, když otočil on a řekl, že mám pravdu a že se bojí, že bysme třeba za měsíc řešili to samé, tak jsme ve mě něco zakouslo a bolí to o to víc Nechci, aby to vyznělo sobecky, neumím ten pocit popsat, ale ničí mě to, že on to myslí vážně. Čekala jsem, jak bude prosit, zpytovat svědomí, sypat si popel na hlavu...nic z toho se nekonalo.

Proč by to dělal? osobně si myslím ,že tě má dokonale přečtenou a ví naprosto přesně, jak se má chovat, aby jsi mu to zase odpustila a ten popel na hlavu si ve finále sypala sama.
Podívej se na něj, jakej je to hajzlík-ví, že se chová špatně, ví, že ti tím ubližuje a přesto to dělá dál. Změnit se nechce, a nechce se o to ani pokusit. A NEVÁŽÍ SI TĚ! On ti něco takového řekne a ty by jsi s někým takovým chtěla zůsta
Prosím, začni si vážit aspoň sebe sama a pošly ho k vodě!

On se takhle právě nikdy nezachoval, vždycky přišel aspoň s kytkou a omluvou, teď už vůbec nic!
To, že si mě v určitých chvílích neváží, mi řekl sám a já vím, že to je moje chyba. Zhruba do půlky našeho vztahu jsem kolem něj hopsala jak trubka, každý víkend navařeno, uklizeno, nakoupeno...Nikam jsem nechodila, protože jsem se vždycky bavila převážně s klukama a nechtěla jsem mu dávat podněty k tomu, aby žárlil...Holt chybama se člověk učí, teď už bych tohle neudělala.
K vodě jsem ho poslala už minulý týden hned po té aféře s hospodou a přespáním u kamaráda, do příští neděle má termín na vystěhování. Téď jsme prostě spolu doma každý den po práci a vlastně ani moc nekomunikujeme

Reaguji na Samanthička: No jo, jenže co máš z kytky a omluvy, když se i dál bude chovat jako buran?
Já chápu, že je to těžký, ale opravdu bude lepší, když spolu nebudete, vztah, kdy si jeden toho druhýho neváží a vědomě mu ubližuje není v pořádku. A pokud to ten dotyčný změnit nechce a navíc jak sám řekl, asi by se mu to ani nepovedlo, tak v takovým vztahu nemá smysl pokračovat.
Začátky jsou vždycky těžky, odhodlat se udělat ten první krok-to už máš za sebou, dala si mu termín, aby se odstěhoval-tak to dodrž.
Víš, ono pak s každým dnem to bude o třošku lepší-ze začátku ti to tak rozhodně nepřijde, ale potom přijde ze dne na den zlom, kdy ti vlastně nebude chybět a řekneš si, že je ti bez něj fajn-a opravdu to přijde, věř mi, vlastní zkušenost
Z minulých témat, kam jsi o svém příteli psala, opravdu nemám pocit, že ti ten vztah něco dává, spíš tě ubíjí, vyčerpává a podkopává ti sebevědomí-čím dýl by jsi v tom zůstala, tak tím hůřu. Ostatně, psala jsi, ž nějak podobně to má tvoje maminka s tátou, že? Nic mi do toho samozřejmě není, ale přece nechceš být v takovém vztahu za pár let taky? Takhle vztahy nefungují-to že to někdo trpí je jedna věc, ale ty jsi odhodlaná s tím něco dělat, tak vydrž. Myslím si, že jsi fajn ženská, která si po téhle zkušenosti už nenechá s.rát na hlavu a i díky tomu si najdeš fajn chlap, který tě bude mít rád, a bude si tě vážit, a ne že si na tobě bude honit ego, a dokazovat si jak je dobrej-tohle pravej chlap nedělá!
Takže tu svoji náhražku chlapa pěkně sbal a odešly pryč a počkej na toho opravdovýho, uvidíš, že ten rozdíl bude stát za to!

Přesně!

Promiň, že se tak přímo a nezdvořile zeptám, ale ses snad úplně blbá?! Vždyť ten chlap si tě neváží, seš pro něj jako kus hadru a ty se kvůli němu ještě trápíš...

Já doufám, že to někdy přijde...takové to osvobození. Teď mám strach z dlouhých zimních večerů, že nebudu mít co dělat a budu se ve všem pitvat, moc přemýšlet...Děsí mě Vánoce a všechno kolem, že budu sama, respektive že je zase budu trávit s rodičema. Kdyby bylo jaro, hned bych měla mraky zábavy.
Hlavně mě ubíjí to, že jsme pořád spolu v jednom bytě. Kdyby byl už odstěhovaný, možná by to pro mě bylo jednodušší, nevím. Možná si to teď myslím a to nejhorší teprve přijde. Na jednu stranu vím, že je to i.d.i.o.t., na druhou stranu je tady ten dlouholetý zvyk, že budu úplně sama na všechno. Čeká mě ještě ambulantní operace karpálu v levé ruce a už mi ani nikdo nepomůže, nebudu schopná dělat skoro nic, pomalu se sama ani neobléknu.
Vztah jako naši opravdu nechci, máma je celý život otrok...to je to, co mě nakoplo, když se to snažila mamka udělat i z něho. Všechno mu donést až pod nos, to já nechci.
Děkuju, tvoje odpovědi mě pořád drží nad vodou , uvědomuju si, že jsem odhodlaná a to je zásadní krok vpřed.

Já vím, jsem blbá. Jenže je tu ten zvyk, ten první dlouholetý vztah a já se prostě bojím...On mě má rád, ale jiným způsobem, než já potřebuju. On bude vždycky sobecké dítě ve skořápce dospělého člověka. Přičítám to tomu, že je jedináček a zhruba od 15 let ho vychovával jen táta, který na něj neměl čas, takže on byl zvyklý dělat si, co chce a to už mu bohužel zůstane napořád

Reaguji na Samanthička: No, operaci ti nezávidím, nebude to jednoduché-ale o to větší pocit zadostiučinění budeš mít, a budeš hrdá na to, že jsi to zvládla sama.
Ty se ani tak nebojíš toho, že nebudeš s ním, jako spíš toho, že najednou bude pryč ta rutina, ten stereotyp, který ti dával jakousi jistotu, byť v tomto případě pochybnou.
Ale i tohle všechno se dá zvládnout, neboj se. Vytvoříš si vlastní rituály a jistoty-to ti dodá sebevědomí a budeš pyšná, na to, co všechno dokážeš.
Nechci ti to tady malovat růžově, jasně-první týdny budou hnusný, zlý a ty na něj budeš vzpomínat, a budeš ho vidět v lepších barvách, nepodlehni tomu! Sepiš si seznam toho, čím tě kdy naštval, čím ti ubližoval a dej ho na viditelný místo-a pokaždé, když budeš mít sentimentální náladu, tak si ho přečti. Uvidíš, že po pár čteních, ti přestane chybět
Koukni vždycky i sem, zvládá to spousta holek okolo, zvládneš to i ty. Je fajn, že jsi natolik silná, že si uvědomuješ, že to takhle nemůže jít dál a rozhodla si se s tím něco dělat! Jsi silná ženská, zvládneš to

Tak holky, téma rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít navštěvuji čím dál méně. Už o tom nepotřebuju mluvit, můj život je stejně plnohodnotnej, jako předtím. Je pravda, že před spanim ještě sem tam brečim, ale to už minimálně. Svým způsobem jsem se tady vypovídala a hodně mi to pomohlo, doma vybrečela, nemluvím o tom se svými kamarády, nemluvím o tom už s nikým. Dokázala jsem mu nepsat, dokázala jsem se udržet nad věcí, když jsem ho potkala. Sama jsem si v sobě přiznala, že to bylo na houby a kdyby to pokačovalo dál, bylo by to ještě horší. Takže celkově se můžu pochválit, že jsem se v tom nenípala tak dlouho, jak některé. budou to 4 měsíce a já vím, že takhle jsem v pohodě, ale bolet to tam vevnitř ještě bude, ikdyž na něj už moc nemyslím. Takže děkuju vám tady a čas to samozřejmě že spraví, ale chce to i vaše přičinění

To s tím seznamem je super, vůbec by mě to nenapadlo, děkuju!! Ještě si dám svojí fotku v plavkách na ledničku a budu vítěz hned 2x
Ještě jednou moc děkuju. Začínám cítit, že jsem rozhodnutá víc a víc a pokud se nebudu stýkat s lidmi, kteří mi to budou připomínat nebo vymlouvat, tak to zvládnu.

Ahoj holky,

tak u mě nastala taky změna. Začal mi totiž každý den psát...jak se mám, co dělám, atd. Odpovídala jsem mu jen stroze a až po dlouhý době (třeba až po 2 hodinách). Ve středu mi napsal, že mě má moc rád! Já na to nic. Jenže teď o tom silně pochybuju. Budu se stěhovat z vesnice do města a on to zjistil od nějakého našeho známého....a pěkně se naštval, v podstatě mi napsal, že ať si jdu do města...nic víc! Už jsem byla fakt v pohodě, jenže tim, že mi psal, jsem zase trošku rozhozená a zklamaná. Je to jak na houpačce, místo, aby řekl, jsem d..bil, promiň, tak akorát vyzvídá. Mám z toho dojem, že mě chce mít jen pod kontrolou! Kašlu na to, žádný kontakt je fakt nejlepší! Je to fakt děsný...

Jen tak dál, vůbec mu neodepisuj
Vyzvídání od společných známých zažívám taky... Rozešli jsme se před půl rokem a od jednoho mého kamaráda zjištuje, jestli někoho mám. Poprosila jsem ho, ať o mě nic neříká - nedal si říct, tak se s oním kamarádem nebavím.
Vadilo by vám, kdyby váš kamarád donášel informace býválému ?

Reaguji na LuUcy:
To by mi teda hodně vadilo. Já bych se s nim taky přestala bavit. Nevim, na co jim to je... Hold, chlapský myšlení...

Mě vadí i to, že mi vyzvídavě píše on sám. Ze začátku jakoby mi svitla naděje na zlepšení, že si uvědomil jakej byl sobec, ale ono nic! Nakonec jsem špatná já, že se stěhuji do města. Chápete to? Já teda ne. Takže fakt jak na houpačce.