Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Tak to mám radost, že už je vše OK.

Samozřejmě, chtěl abys ho postrádala, je ten nej a ty si na něj ani nevzpomeneš

Určitě!

Tak výborně. Snad už to bude dobrý a taky si možná uvědomí, že kdyby zase odešel, že už by jsi ho třeba taky nemusela vzít zpátky...No, minulý týden v pátek napsal kvůli autu, že mi tam už dají kola, a pak jen dodal, co děláme. Tak jsem na to nereagovala, načež asi za půl hodiny napsal: "Nekomunikuješ?" Tak jsem opět nereagovala a od té doby nic. Je jasný, že tady už se to dohromady nikdy nedá. Malá teď marodí, tak jsme už týden zavřené doma, samy. To je k uzoufání. Ale jak jde čas a možná taky tím, že jak se nedostanu mezi lidi a od nikoho o něm "zatím" neslyším (i když fantazie pracuje na plný obrátky), tak si pomalu začínám zvykat...

no to nejsme, teda některý z nás ano, ale já být mrchou neumím, škoda, někdy by to bylo potřeba....

Milísek
ahoj.jo,jsem taky ráda,že to je za mnou,a teď mám jinej mindrák,těhotenstvídalší nervy ach joa ještě,když se takhle balí.A furt mluví o dalším dítěti.
Katti
No vidíš,začal teď komunikovat on,nech ho bejt,neodpovídej,nemá to smysl,jen,kdyby přišel sám a začal sám mluvit,že mu chybíš.Jinak na tom nic nezmeníš,a ještě by někde mohl říkat,že si ztihačka,znáš chlapy,jsou domýšlivý ale jen jak není po nichAž vyjdeš z baráku,přijdeš na jiné myšlenky,uvidíš

K tomuhle mi nedá se nevyjádřit, tos napsala moc krásně! Tuhle větu si musím zapamatovat

[quote=ajsinka]
No, napsal jenom kvůli tomu autu. Předtím ani doteď se neozval, a neozve, na to ho zase tolik znám, že vím, že už je opravdu konec. Už se prostě nevrátí. A přesně...nic na tom nezměním. Stíhačku už jsem ze sebe udělala po tom prvním rozchodu, takže to si myslí stejně. Už mi pak vůbec nedal vědět ani jak s tím autem, jestli už je nebo co, tak se budu muset ozvat já, nechce se mi, ale už bych ho potřebovala...Asi mu dneska napíšu, ale jenom jak to vypadá s autem. Ach jo.

Katti
Tak napiš tedy jen kuli autu a neptej se ho,jak se má,protože jemu je to taky jedno,jak se máš ty a malá,myslí jen a jen na sebe,dělej,že jseš smířená a buď před ním veselá,vím,že je to přemáhání .A je hodně lidí takových co nemaj čas a nechodí se bavit.S malou si někam vyrazíte a tátu ještě najdete,uvidíš

No jak to tak píšeš, tak si říkám, že možná na tom něco bude...Ale nechci ho soudit, ani já nejsem bez chyby a kolikrát jsem mu to taky dost znepříjemňovala...
A když jsem si četla tenhle příspěvek: RubyCairo - který je schopný přijmout zodpovědnost za lidi, které k sobě vědomě poutá - ne takového, který v nejbližší krizi uteče z doposud fungujícího vztahu a ze dne na den se tak prostě nekompromisně rozhodne bez ohledu na mě[/quote], tak jsem si říkala, jestli není jeden z těch...

Tatou
O ex sem si myslela, že mu na mně natolik záleží, že by mi prostě nikdy neublížil. K tomu vztahu jsem tak prostě přistupovala, že přebírám zodpovědnost za jeho život, protože za ty 3 roky jsme už byli k sobě hodně připoutaní. Chtěla sem být rozumná, dospělá - a bác. Kudla v zádech ze dne na den a připadám si ted vyloženě opuštěně. Hodně mě to zasáhlo a dodnes tomu nemůžu uvěřit. Myslela sem si, jaké nemáme neuvěřitelné štěstí, když jsme se našli a tolik milovali... Ale pak se jednou člověk probudí do zdánlivě pěkného rána a než se naděje, obrátí mu ten nejmilovanější člověk život naruby. Nečekala sem to. Myslela sem si, že ho znám. Takhle bláznivě už nikoho nejspíš milovat nebudu - vždycky tam bude nějaká rezerva pro tyhle nečekané případy. Ted se ze všech sil snažím smířit vnitřně s tím, co se stalo a bývalému příteli odpustit. Nepůjde to sice hned, ale jednou se od toho snad úplně odprostím a budu vzpomínám bez hořkosti jen na to pěkné a budu vděčná za všechno to dobré, co mi roky s ním daly.

Dokázala jsi to opravdu krásně vyjádřit. Cítím to taky hodně podobně.

RubyCairo
Taky se mi něco podobného stalo, v jeden jediný den jsem se dozvěděla najednou o všech jeho nevěrách a i když byl teplý jarní den, tak jsem seděla ve dvou svetrech a péřovce a třásla se. Taky jsem měla myšlenky že budu nesnášet chlapy do konce svýho života. Ale přešlo to, čas všechno zahojí a na to špatné zapomeneš. Jenom tě to posílí, uvědomíš si chyby jaké jsi dělala předtím a zapracuješ na sobě (jako já - byla jsem tenkrát tolerantní až hrůza, myslela jsem si že chlap je pro mě všechno, že ho mám opečovávat, vycházet mu vstříc..) Teď se mi žije s pocitem že to nejsou bozi a že je vlastně k ničemu nepotřebuju mnohem líp!

Nemáš na to nějaký recept

Mám Prostě je neřeším, když o mě nestojí tak si jenom řeknu že hošánek jednou pozná jakou udělal chybu že mě ztratil a tím to pro mě hasne. Jako taky brečím, ale spíš než kvůli svýmu neštěstí že jsem opuštěná jenom nadávám jakej on byl idiot, rozbiju talíř a přitom tomu talíři nadávám jakej je to hajzl odpornej (samozřejmě hůř ale to by mi vytečkovali) Lepší relax než zmlátit jeho, talíř mi to nevrátí No a pak se jdu projít do parku, koukám na nebe a na stromy a říkám si jak se těším jakýho dalšího skvělýho chlapáka zase potkám a kolik těch talířů budu muset zase rozbít než se konečně vdám To je samozřejmě ironie, těším se samozřejmě jakej bude ten další úžasnej mužskej! Abych to shrnula, kvůli jednomu chlapovi se mi přece nezboří celej svět, na to jich běhá okolo spousta. Tím je třeba se po rozchodu uklidňovat

to teda jo

Tak jsem se dneska dozvěděla, že si ex našel nový protějšek. Nevím, o koho se jedná a snad ani nechci vědět, ale přijde mi to líto. Rozešli jsme se před 20dny a on už má náhradu (nebo ji možná měl už dříve - nedej bože, ještě v průběhu toho, co jsme spolu chodili). Nevím, proč to tak je, ale já nedokážu vypadnout z jednoho vztahu a jít hned do druhého. Připadá mi, jakoby mě snad nikdy nemiloval - a ještě to celé vyznívá, jakoby se snažil, aby se ta skutečnost ke mně donesla. Chlapi jsou idioti. Budu to muset strávit, ale není mi to příjemné.