Rozchod kvůli nemoci

Takhle najednou, po 2 letech setrvalého stavu, to se mi zdá, že v tom bude něco jinéo a na tu nemoc to jen svádí­.

Já mu to věřím... Pár týdnů předtím jsme byli u doktora, který líčil můj další vývoj tak, že i na mě to bylo moc, Ale tu návštěvu přitom domluvil on, i mě tam dokopal, já nechtěla... Ale po tom jsem na něm pozorovala jisté změny, byl často mimo, zahloubaný do sebe, vypadal smutně, ale tvrdil, že je jen nervozní z práce...

moja mne to pride tak, že asi uvažoval o buducnosti a chcel vedieť ako to s tebou vyzera (tak asi vypočítavosť).. a skutočnosť nezniesol, uvažoval a rozchod pre neho bolo riešenie... ak sa dvaja maju radi zvladaju aj zle chvile spolu je to tažke ale ak chcu zvladaju to ale ak ten jeden citi že eeee nechaj ho tak moja netrap sa ale ani ty nevešaj hlavu nadol no ano neviem aka je tvoja diagnoza aleee pozitivne myslenie prináša pozitivne výsledky a odkiaľ vieš že za par týždňov nepríde niekto iný?? tak moja hlavu hore a mysli pozitívne to že sa ti nedarilo predtým vo vzťahu neznamená že to takto pojde aj v ďalšom tak moja veľa síl želam neboj zvládneš to

To je možná ono. Třeba na tobě poznal, že si seš ním jistá, že víš, že by tě skrz nemoc neopustil. A to není zrovna nejlepší.

Já tak nějak nevím proč se pitvat v důvodech rozchodu. Nikdo z nás mu nevidí do hlavy. Víš, chlap vydrží míň než ženská, možná to na něj bylo moc, tak zbaběle utekl. Měla by ses teď zaměřit spíš na sebe než v tom hloubat. Podle mě bys měla jít k psychologovi, sama to nevyřešíš.

Tohle je takový fenomén, kteý lítá ve všech vztahových diskuzích a ze kterého je mi fakt nanic. Pokud chlap za něco stojí, tak snad není potřeba konstruovat nějaké fígle. Některý ženský to evidentně baví, jak toho svýho "nechaly vydusit", ale není to podle mě moc vyzrálý přístup. Já bych si pak připadala, že chodím s blbečkem.

Reaguji na kanka: Souhlasím. Pro tebe je důležité soustředit se na sebe a na své vyléčení. Pokud začínáš mít pocit že to psychicky nezvládáš, vyhledej pomoc psychologa. Požádat o pomoc je naprosto v pořádku.
Přítel nejspíš přecenil své síly a nezvládl to. Nejspíš celou dobu věřil že tvé vyléčení je jasná a jednoduchá věc, ale realita jej zaskočila. Nech tomu čas, možná se vrátí, možná už ne. Mysli pozitivně, i na tebe někde čeká ten pravý.

Děkuji za příspěvky. To je přesně ono, já nečekám, že někde za rohem čeká "ten pravý", kterého za pár týdnů potkám, naopak. Běhá mi z toho mráz po zádech, že to dopadne stejně, nechci se spalovat pořád dokola. Já vím, že bych ho teď asi měla nenávidět, že za to nestál, když mě nechal. Ale sama mám největší díl viny, byla jsem často protivná, měla jsem bolesti, odháněla jsem ho od sebe, to by nevydržel ani největší světec. Nebylo to úplně růžové, to vím, sama jsem mu opakovala, ať si to se mnou rozmyslí, takže bych se teď neměla divit. Ale přesto všechno, přemýšlím, upínám se k naději, že když si to vše vyřeším sama a vyléčím se, že se ke mě třeba vrátí... Ale to jsem asi hodně naivní...

Reaguji na Dorothee:
Promiň, ale z celého Tvého vyprávění mi příjde, že se příliš lituješ.
Tvůj přítel se do tebe zamiloval, i když jsi ho upozorňovala na to, že by jsi mu v budoucnu mohla zkomplikovat život. Trochu podivná reakce, ale budiš. Celkem Tvého přítele chápu, že se nenechal odradit a chtěl s Tebou zůstat.
Bohužel, po čase pochopil, že není schopný s někým, kdo se rád lituje, žít.
Víš, málokterý chlap je takovej Samaritán, jak by jsi potřebovala!

Co na tohle říct?! Tohle už zavání citovým vydíráním.

Reaguji na True: Možná jsi to i vystihla, takto jsem nikdy neuvažovala. Ale nepřijde mi, že bych o jakkoli citově vydírala. Pokud jsem mohla, skákala jsem kolem něho, pekla, vařila, pořád mu něco kupovala, dárečky, chtěla jsem, aby byl i přes můj handicap se mnou šťastný, ono to tak i vypadalo, všechno v pohodě. Já chtěla pro něho jen to nejlepší... Ale ne vždy se člověk zavděčí, že.

Víš možná to bude znít trochu tvrdě,ale řeknu ti co si myslím já. Nevím co máš za nemoc,ale to že jsi psala nahoře,že bys mohla být i invalidní, vypadá na vážnou nemoc. Mě je 20 a kdybych potkala kluka,kterýho bys opravdu milovala,tak žít s vědomím,že to s ním není dobrý a výhledově už vůbec ne,tak bych se do vztahu moc nehrnula...to že s tebou přítel byl 3 roky, je skvělé,ale jak řikali holky, chlap vydrží míň než žena....já jsem měla vztah- nevztah s jedním co měl silné deprese...ale takové, že když to na něj přišlo,tak se musel zamykat aby někomu neublížil....chtěla jsem mu pomoct,ale prostě po jisté době už to nešlo..člověk začal být unavený...pořád to bylo dokola...jednou na tom byl dobře a pak seto vrátilo tam kde to bylo....a já jsem tak nechtěla žít...
možná,že to cítí stejně...nejsme na světě abysme se obětovali ve prospěch někoho jiného...chce si prostě asi bezstarostně užívat....promiň,že to píšu tak upřímně,ale jinak to asi nebude

Reaguji na Dorothee:
Máš SZ

Reaguji na Janissinka:
No, to mi přijde přehnané, Dotothee psala že je fyzicky nemocná, ne psychicky narušená. V tom vidím obrovský rozdíl. Promiň, ale to co jsi napsala mi zní tak, že by např. invalidní osoba neměla "nárok" na partnera

Reaguji na Dorothee:
Hlavu vzhůru. Pokud tvůj partner situaci nezvládl, nech ho být. Nemoc nepředurčuje k doživotní samotě, znám mnoho nemocných lidí, kteří našli tu pravou oporu. Vztah není o tom, jestli je někdo nemocný či zdravý, přece nenechám partnera na holičkách kvůli nemoci

Nicméně souhlasím s tím, že toto také do vztahu nepatří:

Reaguji na Storm:
tak jsem to samozřejmě nemyslela...chtěla jsem tím říct,že lidé jsou různě ''silní''
já osobně bych neměla na to podporovat nemocného člověka....sama jsem spíš pesimista a jen bych se v tom utápěla..