Rodina tají manželce, že její muž umírá

Tohle je dle mého naprosto příšerné chování. Manželka je nejbližší osoba, která by měla manžela podporovat, měla by vše vědět a být připravena na nejhorší. To ona zůstane na vše sama, bude se starat o pozůstalost a podobně. Ani si neumím představit, jak se zachová, když jí muž zemře, bude to pro ni hrozný šok. A to, že jí to rodila celou dobu tajila ji určitě nepřidá. Bude na ně naštvaná a v nejhorších chvílích nebude mít oporu. Být to na mě, okamžitě bych jí to řekla, v tuto chvíli je upřímnost na místě.

Předpokládám,že jde o paní v letech a zpráva o blížící se smrti by jí mohla natolik rozrušit,že by jí to mohlo pomoct tak akorát do hrobu.Jasně,že když partner zemře,tak to bude šok,ale v tomto případě mi připadá "zbytečné" vyšokovat jí předem.

Reaguji na dipendenza: Naprosto souhlasím s tím, co jsi napsala a navíc mě teda ještě zaráží fakt, že sám ten manžel to před svou manželkou tají. Ve vztahu by měla být určitá důvěra a už jen to, že má před svou ženou takové tajemství, tak tím jí maximálně ublíží. Já bych takovou věc rozhodně chtěla vědět.

Reaguji na dipendenza: Já je moc dobře neznám a nechci se do toho plést. Jinak oba dva jsou dost staří a jsou hodně nemocní, takže podle mě jí musí být jasné, že se něco děje. Samozřejmě to to neosparavedlňuje, ale jestli je to přání jejího manžela, tak bych to asi respektovala... No já fakt nevim, jak se k tomu stavět...těžká situace...

Souhlasím s dipendenzou. Je to sice velmi ošemetná záležitost. Neznáme tu rodinu, povahy zúčastněných, těžko říct, co je lepší. Já bych to ale chtěla vědět. Nedokážu si představit, že by mě někdo takhle obelhával. Ať by za tím byl jakýkoliv dobrý úmysl, těžce bych se vyrovnávala s tím, že by mi pak ta nejbližší osoba zemřela "náhle" a teprve potom bych se dozvěděla, jak se věci měly. Byla bych nešťastná z toho, že jsem tomu dotyčnému nebyla oporou. Možná to vyzní hnusně, ale kdybych to věděla, snažila bych si ty poslední dny s tou osobou užít naplno, prožít je nějak vyjímečně (jak by jen situace dovolila), a ne se zabývat obyčejnými banalitami, být třeba kolikrát nepříjemná atd. Kromě toho bych se na ten okamžik smrti mohla nějak připravit, nějak si to srovnat. Takhle kdyby mi nikdo nic neřekl, srovnávala bych se s tím asi hůře, s vědomím, že jsem pro toho člověka nic moc neudělala a přitom jsem mu měla být nejbližší osobou.

jen mě zaráží - to na něm nejde nijak poznat? žádné návštěvy lékaře, hospitalizace, nic?

Jo jenže ta manželka se bude už teď strašně trápit a bude fakt na dně, tak třeba jí ten manžel "nechce nedělat strasti".

Já jsme právě psala, že on bere hodně prášků a vůbec má hodně takových těch stařeckých nemocí, ale vlastně definitivně umíra na rakovinu a to je to jediný co jí tají.

Tak se nedá nic dělat, před tim než mi babička umřela, tak doktorům zakázala informovat rodinu o její zdravotním stavu. Měla taky rakovinu a prostě nechtěla, abychom se trápili a nebo abychom před ní brečeli, když jsme ji byli navštívit. Je to blbý, ale člověk to nějak nese líp....Na druhou stranu si myslim, že se musela babička trápit o hodně víc.
Když to vezmu na sebe, asi bych taky nechtěla aby to někdo věděl

Reaguji na Salvador: Trápit se určitě bude, to naprosto chápu, ale jak napsala dareen:

Prostě je to opravdu složitá situace, ale pokud člověk ví, že se něco děje, lépe se s tím později vyrovnává, takhle se pak bude jistě trápit o to víc.

a můžu se zeptat na jejich věk? Jak jsem psala, je to ošemetná záležitost. Taky si myslím, že pro toho pána to musí být hrozně těžké, když se "nemůže" (nechce) svěřit té nejbližší. Pravděpodobně z toho důvodů, aby ji neublížil. Předpokládám, že ji zná natolik, že se bojí, že by to prostě nemusela absolutně zvládnout (což je možné), a pak by pro něj bylo daleko horší, kdyby umíral a zároveň by nemohl být se svou paní, kteřá by například byla v nemocnici, nebo by mu dennodenně proplakala den a absolutně to nezvládala.

Reaguji na Jitul: Jo máš pravdu, ale asi hodně záleží i na psychice toho člověka... Jinak ještě připomínám, že to nebude neočekávaná smrt plus to na něm bude časem i hodně vidět.

Ale možná on chce aby to bylo všechno tak jako předtím a né aby:

přesně tak by řekla, že to asi bude..
Jinak přesný věk nevím, ale něco jako 80 let a výš

tahle situace podle mě vůbec není o důvěře nebo nedůvěře. Spíše o úctě a vážení si partnera. Starší ročníky jsou prostě ohleduplné a jinak nastavené. Nevšimli jste si nikdy, jak se chovala vaše babička s dědečkem? To už se dnes jen tak nevidí. Já bych spíše řekla, že je to až dojemné a ochranitelské. Byť z našeho pohledu kolikrát nepochopitelné. Ale nikdy nevíme, jak bychom se přesně v takové situaci zachovali.

Reaguji na Salvador: Já to právě beru ze svého pohledu, že když jsem byla mladší, tak mi rodiče na rovinu neřekli, jak moc na tom tehdy byl můj děda vážně a tudíž jsem jeho nemoci nepřikládala žádný větší význam. A dodnes mě mrzí, že jsem to nevěděla, snažila bych se s ním tehdy trávit mnohem víc času a víc bych se radovala z posledních společných chvilek...