Jenom bych chtěla doplnit, jak jsem psala výše o své babičce, že nám nechtěla říct, že má rakovinu. Já jsem za ní jezdila 2x týdně do nemocnice, a samozřejmně jsem viděla jak postupně chřadne a je jí zle.Naposledy když jsem za ní byla, tak ani nejedla, a ten večer mi doktorka volala, že je konec a umřela
Poznala jsem, že je babička nemocná (sma jsem ji vezla do nemocnice, protože ze dne na den nemohla vstát na nohy) a , že je to s ní zlé a smiřovala jsem se s tim nejhoršim, ale pořád tu byla ta naděje, že se uzdraví.
Reaguji na dareen:
Taky si myslím, že když by to ten pán své anželce řekl a ona by kolem něj začala skákat a opečovávat ho jak je strašně nemocný, že by jim to asi taky po psychycké stránce moc nepomohlo
Cituji dareen: Ale narovinu - je jim přes 80 let, oba mají zdravotní problémy, oba vědí, jako každý jiný, že život jednou skončí. Můžou to brát naprosto přirozeně. A jak už tu zaznělo, pán nejspíše nezemře ze dne na den bez nějakých vážnějších příznaků, takže jeho paní to bude chvilku dopředu vědět. A i kdyby ji nikdo nic neřekl, určitě to vycítí a pozná. Třeba je tohle taková jejich hra na spokojený život. I když třeba už nepotrvá moc dlouho.
hezky napsáno.
Ono soudit, že je to hrozné a že by to měla vědět a bla bla... - to je docela odvážné tvrzení. NIkdo nevidíme do jejich života, nesuďme cizí lidi.
Reaguji na bedrunela:
Mé kamarádce umřela babička na rakovinu až po patnácti letech!
Lékaři jí v 75 letech diagnostikovali rakovinu prsu v pokročilém stadiu a rodině oznámili, že tu bude ještě vřádu několika měsíců - a nakonec to bylo 15 let.
Ono totiž k stáru se rakovinové buňky rozrůstají pomaleji, než u mladšího člověka, tak je tu pořád naděje.
Reaguji na True: Já myslím, že tohle ale nebude ten případ Sice jak už jsem řekla vážně se s nima nijak blízko neznám, ale v jeho stádiu už je to prý rychlé a nevyléčitlené. Babička říkala, že ten pán už začíná i hubnout... Ale samozřejmě naděje umírá poslední, akorát by mě zajímalo jestli by jí to nakonec řekl nebo ne
Cituji bedrunela: Ono soudit, že je to hrozné a že by to měla vědět a bla bla... - to je docela odvážné tvrzení. NIkdo nevidíme do jejich života, nesuďme cizí lidi.
Já myslím, že tady nikdo nikoho nesoudí. Jen se každý na základě svých zkušeností a hodnot snaží vyjádřit svůj názor, neboť o něj žádala zakladatelka tématu.
Za sebe bych to chtěla vědět - podle mě to bude větší šok, až se tak stane, než se na to tzv. pomalu připravit.
Cituji ThinkTwice: je to smutné, ale copak manželka nepozná, že je její muž nemocný? tomu nevěřím
V takovém pokročilém věku (80 a více) už tělo chátrá samo o sobě, nemusí poznat vůbec nic.
Pokud by se jednalo o mladší manželský pár, přání manžela bych také nechápala, resp. s jeho postojem bych nesouhlasila. Nicméně bych ho samozřejmě akceptovala, je to jeho právo - přání. Ale v takto pokročilém věku, kdy pán může dříve skonat v důsledku jiných nemocí, než je rakovina a je tedy zcela zbytečné zatěžovat jeho manželku a "stresovat". Sami oba moc dobře ví, že už jim tak jako tak mnoho času nezbývá. A pán zřejmě nechce, aby jeho žena měla pocit, že už "to" brzy přijde...
V tomhle se hodně těžko radí, každý člověk je jiný a určité informace různě snáší. Když můj dědeček onemocněl rakovinou taky jsme to babičce neřekli ale jen z důvodu, protože o tom nevěděl ani děda(rakovina byla v takovým stádiu, že se už nic nedalo dělat, takže nepodstoupil ani žádnou léčbu). Doktoři nám tenkrát zakázali říct mu pravdu(kvůli špatné psychice. Byl to člověk plný elánu a síly a kdyby jsem mu řekli, že už se blíží konce zabilo by ho to dřív než rakovina). A kdyby to věděla babička okamžitě by mu to řekla(žádné tajemství ji není svaté). A i když jsem přesvědčena o tom, že ke konci děda věděl co se děje nemám žádné výčitky svědomí, že jsme mu neřekli pravdu. Po vyřčení diagnézy žil ještě osum měsíců z nadějí, že mu zas bude líp. Kdyby to věděl od začátku zlomilo by ho to.
Moje teta zemřela na rakovinu minulá rok a taky nevěděla co ji je. Přišlo se na to až v konečném stádiu protože neměla žádné problémy.Doktor ji jen řekl, že to bude dlouhodobá záležitost a řekl jen mému strejdovi, že ji zbává 14 dnů života a strejda to neřekl nikomu jen svým synům.
Takže já osobně bych chtěla vědět co se děje ale chápu, že někdo to prostě neřekne ze strachu z toho, že to ta druhá osoba nezvládne a nevědomostí ji chce chránit. Na tajení zdravotního stavu nevidím nic sobeckého.
Ze své vlastní zkušenosti jednoznačně říct.Manželka si bude vyčítat,že si poslední dny s ním neužila,že se mu nevěnovala atd.,V této těžké situaci nechce být nikdo sám a chce aby cítil lásku svých bližních a manžel potřebuje aby se mu i jeho žena plně věnovala,takže i pro něj to bude lepší.Měl by ji to sdělit lékař.
Podle mě není správná odpověd na tuhle otázku. Ani není správná varianta. Vždycky to někdo odnese, vždycky tam bude milion mínusů - tak to prostě je - zas... situace. (A že sem na tohle téma pročítala spoustu diskusí i přímo postižených lidí a sáhodlouze nad tím přemýšlela.)
A já sama za padesát let? Vědět bych to chtěla, ale vím, že už jen to by mě poslalo do pekla, takže bych snad i byla vděčná, že mi to nikdo neřekl. Pokud je šance, tak to doktoři určitě sdělujou, navíc pokud je člověk v určitým dobrým stavu, tak si i sám ty informace okolo najde. Pokud v tom stavu není, je to situace kdy je snad i lepší mlčet.
A není pravda, že se k tomu člověku vydržíte třeba půl roku chovat mileji a vlídněji - budou vás štvát ty samý věci a pokud ste cholerik, tak stejně vyletíte. Akorát vás to bude zpětně o to víc mrzet. Jediný co si z takové představy můžeme všichni vzít je, že si máme užívat každej den a každýho člověka, protože vám může kohokoliv sejmout auto, nemusí to být x-letá záležitost s rakovinou. Svět je zlej.
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.