Rodiče více podporují sourozence

Přesně tak,taky rodiče miluji i sestru,kdykoli je potřeba ihned naběhnu a pomůžu.Oni také,né že ne,ale rozdíl je mezi mnou a sestru veliký.Bohužel jiné to nebude,ale člověk je vždy překvapen a mrzí to,já vím.Kritiky na mou hlavu je víc než dostkolikrát si říkám,že neudělám dobře nikdy nic i kdybych se rozkrájela

Musíme to vydržet a prostě časem přijmout a nepozastavovat se nad tím,ale zatím to moc neumím

Reaguji na Zanet96:
Přesně tak Jiné to nebude a budeme si muset zvyknout,protože s tím stejně nic neuděláme. Ale tak myslím,že někdy jak se to stane si řeknu "na to už jsem si zvykla,přežiju to" a někdy to ve mě něco zase udělá a cítím se odstrčená. Ale jo,musíme to vydržet a jsme přece baby,všechno zvládneme

Člověk - jediný živočišný druh, kde přežívají i "slabší z vrhu..."
Odpusťte to přirovnání, ale tak nějak mi to připadá. Všechny jste úspěšné, schopné, vlastní pílí zaopatřené. Ti sourozenci od počátku byli slabší, strhli na sebe logicky pozornost a vyvolali obavy u rodičů... a protože, člověk už z podstaty víc pečuje o slabé, "křivda" byla na světě. Znám to, taky jsem to prožila, bylo mi to líto, ale dnes už tomu rozumím, a vím, že bych se svým více podporovaným sourozencem neměnila.

Jenže to bude půjčka hlavně na plánované školné, ne na počítač nebo na živobytí, takže by Tě to nejspíš uvrhlo do ještě větších hmotných problémů a nic by to nevyřešilo na Tvém aktuálním životě.

Reaguji na Christiania:

P.S. lingvistický koutek: správně česky je protežovat, ne protěžovat

Omlouvám se za gramatickou chybu. PROTĚŽOVAT se mi může tak maximálně taška s nákupem, že ? Udělat takovou školáckou chybu, a to si myslím, že česky umím dobře

Sama jsem na vysoké škole, o 2 roky starší bratr (22) začal podnikat - podniká tím způsobem, že si nasekal dluhy, naši mu platí faktury za telefon a nevím kde co všechno a pomalu to jde všechno do kopru.. já dostanu na celý týden 200 (snídaně, obědy, večeře, doprava - prostě nevycházím) s tím ať se uskromním, že mi platí školu, tak že by chtěli pomoct i jemu! Ale to, že on chodil do školy, to je nic, to nikdo nevidí.. tolikrát jsem to už obrečela a říkala si, jak je to nespravedlivý, ale člověk si z toho musí vzít ponaučení s tím, že jednou bude mít taky děti a rozhodně jim nebude chtít dělat to samý... když to vezmu z té lepší stránky - jak jinak se naučí člověk vážit si peněz?

Morrigan, souhlasím s Tebou. Zcela jistě sedí popis na slabší jedince, které matka chrání. Ano, když budu mít dvojčata a jedno bude mít problém si zavázat botičku a druhé bude jaksi šikovnější, určitě se budu víc věnovat tomu, které to ještě neumí. Ale BUDU CHTÍT HO TO NAUČIT. A ne, že mu budu botky zavazovat ještě v 15-ti letech (pouze příklad). Proto jsme "homo sapiens". Takže rozum by se vytratit neměl. V tom by měl být rozdíl mezi námi a zvířátky.
Také si musíme uvědomit, že i naše děti vnímají chování svých prarodičů a vytvářejí si na ně svůj názor. Mnohdy to může ovlivnit i jejich vztah. Pamatuji si, když mi můj syn, tehdy 12-ti letý řekl : "Stejně to babičce jednou řeknu, jak se k Tobě chová". Zakázala jsem mu to, nikdy k tomu nedošlo. Choval se k ní slušně, "uměl to" s ní, ale otevřený vztah mezi nimi nevznikl.

Mně nejde o obhajobu rozmazlující lásky, která nikam nevede, ale o to, že když nezměníme druhé, rodiče, měli bychom začít o tom problému uvažovat nějak jinak, protože život ve výčitkách a pocitu křivdy není zdraví prospěšný. Co si uvědomujeme my, je fajn, ale jak chceš zařídit, aby si totéž uvědomovali oni?

Morrigan, máš pravdu, "život ve výčitkách a pocitu křivdy není zdraví prospěšný". Ale jak zařídit, aby si chybu uvědomovali rodiče, to fakt nevím. Někteří k tomu léty dospějí. Třeba. Dokonce mám dojem (tedy jestli si to neidealizuji), že moje matka udělala v závěru svého života velký pokrok ve svém myšlení. Asi ve svém vysokém věku bilancovala, možná si začala spoustu věcí uvědomovat, i když přímo mi to nikdy neřekla. Jen utrousila, že se vším se celý život obracela na mne, se svými bolestmi, starostmi, potřebou lékařů-specialistů a já vše zařídila. Taky mi řekla "Tebe musí mít Pánbůh rád, za tu Tvoji dobrotu". To bylo pro mne velké překvapení.
Jak zařídit, aby si rodiče uvědomovali, že dělají chybu, že mají podporovat, a milovat všechny své děti, na to nedokážu odpovědět. Jen vím, že změna musí přijít od nich samotných. Žádný rozhovor nepomůže, nikdo je nepřesvědčí.

přestat rodiče a sourozence řešit a žít si svůj život bez vlivu na to, kdo je jak protežován

Myslím, že pochopila, co všechno pro ni znamenáš a co pro ni děláš. A jistě prožívala silný pocit viny, to se člověku těžko omlouvá, je to moc bolavé, proto to řekla takhle zaobaleně, "přes pánaboha..." A svým způsobem přiznala i tu chybu. Pozdě, ale přece...