Reakce okolí na deprese

Reaguji na Andreasek: Mě psychiatr kdysi řekl - terapie by byla na dlouho a tak zkusíme léky. Teď se tomu už jen směju

Tak vyměnit. Možná by pomohla výměna doktora a s tím i medikace.
Jinak psychiatr skutečně léčí hlavně léky, na psychoterapii je psychoterapeut - psychiatr může mít i psychoterapeutický výcvik, ale nemusí. Podle toho je potřeba se orientovat. Psychologa bych nedoporučovala, ten je spíš pro řešení problémů, které není potřeba léčit léky.

A žádná medikace nezabírá? Já měla deprese od 15 a v 18 jsem začala brát AD. Zhruba do roka se to zlepšilo a beru je teď sice už pět let, ale cítím se zdravá. I když zrovna teď mám jedno z nejtěžších období díky vnějším okolnostem, tak pořád cítím nějakou sílu to zvládnout. A tuhle sílu právě člověk v depresi vůbec nemá. Takže zkusit jiná AD? Vím, že u spousty lidí je těžké najít ty správné léky, musí se toho vyzkoušet víc. Co se mámy týče, tak co zkusit promluvit s doktorkou, abyste tam šly znova a mámě to tentokrát vysvětlila?

Reaguji na tyweee:
No to je slovo doktora... nechápu tenhle přístup..

Reaguji na Bedla:
Jenže psychoterapeutovi bych musela platit za sezení, na to nemám. :/

Reaguji na Justix:
Já od těch 14 brala Zoloft, bylo tam jakýsi zlepšení, protože ty deprese nebyly tak intenzivní, takže pak sem se cejtila dobře, ačkoli se mi nevrátila chuť dělat věci co dřív, ale to spíš bylo pubertou, kdy nebaví nikoho nic.
A teď beru Cipralex asi dva tři měsíce, tak možná je ještě brzo to měnit. Furt se děsím toho že v mym věku brát tolik prášků je špatný a že za 10 let budu totální troska závislá na psychofarmakách.

"... Deprese je vlastně zlomená vůle. Člověk by chtěl, ale ..."

"... Rozdíl mezi lenochem a člověkem postiženým depresí je, že lenoch je naštvaný, když musel něco udělat, ale depresivní má radost (úměrně tomu v jakém stavu je), že se mu něco podařilo..."

Wikipedie

Reaguji na Nicadezuria:
Psychoterapie se nemusí vždy platit. Zkus centrum ESET, chodila jsem tam dlouho, mají tam terapeuty pro mladistvé.
2 - 3 měsíce je ještě málo, tak aspoň půl roku. Závislost na psychofarmakách, to je otázka. Já už jsem dlouho dávku snižovala, teď beru jeden denně a až bude lepší období, třeba za rok, tak to zkusím vysadit úplně a věřím, že to nebude takový problém. Na druhou stranu můj brácha bere taky AD a všelijaký prášky, hlavně svinstvo jako Neurol nebo Xanax a ten má opravdu na lécích závislost a líp mu není. Takže je to případ od případu, každopádně doporučuju tu psychoterapii

Reaguji na tyweee:
Šmarj! To je úžasná úroveň našeho zdravotnictví

Reaguji na Nicadezuria:
Pokud máš diagnostikované deprese, tak by ti sezení (ať s psychologem nebo psychoterapeutem) měla hradit pojišťovna - mamce hradí. Ale musíš k tomu, kdo má s tvou pojišťovnou smlouvu a měl by ti napsat doporučení psychiatr.

Reaguji na Bedla:
Taktéž psycholog má (většinou) výcvik v nějakém psychoterapeutickém směru - musí být nějak orientovaný, jinak by jeho pomoc byla k ničemu.

Reaguji na Justix: V Esetu jsem měla nastoupit na 3/4 docházení do denního stacionáře,ale neměli zrovna volno, tak jsem měla čekat. Nakonec jsem se na to.... Každopádně je tam super psychiatr a psycholog taky moc fajn.

Jinak teď v týdnu mi po delší době psala kamarádka, co ma klinickou depresi a je, či byla závila ne Neurolu pak Xanaxu.
Dostala se na odvykací program do Bohnic. Spíš ji tam tedy převezli z Motola, protože začala mit strašný abstinenční problémy - snažila se jej vysadit už dlouho,ale brala opravdu kolem 10 tablet denně. Fakt pozor na tyhle rádoby berličky.
Když jsem si s ní ještě před Bohnicema povídala přes mobil, tak to bylo jako mluvit s ožralou a teď si ani ten telefon nepamatuje.
Kdysi jsem zažila jeden abstinenční pr.ůser, když byla u mě a já to nevěděla, co se děje. Hrůza

Taky vidím problém v tom vnímání slova deprese. Pro mě existujou deprese (ty co má člověk běžně a je to sklíčenej hnusnej pocit, nechuť něco dělat, většinou kvůli okolnostem, ale je schopnej se z toho sám vyhrabat) a klinický deprese (nemoc). Ovšem někteří lidi nechápou ani jedno, a už vůbec né vážnost toho druhýho. Nedávno sem v čekárně u doktora četla leták o klinické depresi a už ten by měl člověkovi otevřít oči. Ale maminka spíš vypadá, že to vidět nechce. Vůbec nechápu, proč jí to doktorka neřekla, ale...napadá mě, že je ti 19? To možná už ani nemá právo říkat rodičům něco, pokud nepodepíšeš papír a výslovně jí neřekneš, že chceš, aby jí vysvětlila Tvůj zdravotní stav.
Každopádně moje rada - zkus mamince dát něco o tom přečíst, třeba i na netu, a třeba i najdi někde zkušenosti těch lidí co si tím prošli a vysvětli jí, že je to regulérní NEMOC. Pokud to ani pak nepochopí, nezbyde Ti, než hledat podporu jinde - třeba i tady. Držím palce a věř, že je spousta lidí ve Tvé situaci, nikdy nejseš sama jediná (což Ti teda zrovna nepomůže...), ale dá se to řešit! Ať už třeba i změnou doktora, vyptat se na pojišťovně co a jak zacálujou atd.