Reakce okolí na deprese

jsme na tom hodně podobně

Holky, koukám, že tohle je v dnešní době i díky ní hodně běžný a často pro okolí nepochopitelný...Je nás, nejen tady na omlazení, určitě víc.

Okolí to nechápe, protože v dnešní době má kde jaký puboš "depku" a asi málokdo chápe jak to s depresí doopravdy je.

Kamarádka měla deprese cca 3 roky (ale přivodila si to sama alkoholem a pášky). Rodinu nemá, žije sama se synem, takže vrby jsme byli my, kamarádi. Občas měla šílené období, byla uplně mimo, na dně, syn musel k tátovi, ale prostě je to tady a musí se to řeši. Nemohli by třeba rodiče jít s tebou k psychiatrovi? Aby lépe pochopili, popovídali si s ním, on totiž negativní postoj rodiny asi zabolí nejvíc,co? Jinak kamošce moc pomohlo druhé těhotenství. První 3 měsíce krize, ale teď se drží i po porodu, AD sice má,ale je to 100 a 1.

Moc se předem omlouvám, ale většina lidí (z mojí zkušenosti) nechce mít z lidmi, kteří trpí depresemi moc společného...tedy nevím jak s rodinou....
Ale moje zkušenost je taková...mám kamarádku, která jednu dobu trpěla depresemi a lidi kolem ní se začali přirozeně odtahovat, protože bohužel trávit čas s ní bylo hodně zlý.

Já tomu tedy nerozumím, ale není to spíš opačně ? Že deprese-nemoc přivede člověka k užívání alkoholu a léků ?
Znám (pracovně ) ze svého okolí pár lidí a chápu, co je to hrůzu..

Reaguji na Nicadezuria:
Rozumím ti... je to velmi nepříjemná situace.
Je možnost vzít s sebou své blízké na terapii nebo za psychiatrem, ti jim vysvětlí, jak to s depresí je. Druhou možností je citově se odpoutat od lidí, kteří se k tobě takto chovají. No a nebo se to snažit nějak vydržet - což nedoporučuji.
Každopádně, dle mého je potřeba s tím něco udělat, protože takové rány od blízkých celou situaci neuvěřitelně komplikují a člověka dost zbytečně stahují ke dnu.

A nemohl by si tvůj lékař-psychiatr pozvat tvé rodiče a vysvětlit jim vážnost situace ? Můj kolega má dceru ve stejném věku jako jsi ty se stejnou diagnozou. Moc se o ní bojí, vozí jí po specialistech a když mi občas povídá o průběhu a následcích té nemoci, běhá mi mráz po zádech..
Nevěřím, že jsou Tví rodiče tak necitliví! Spíš žijou v nevědomosti...

Bylo to jedno k druhému. Odešla od partnera, stěhování, do toho jí zemřeli rodiče, špatná práce, špatně všechno. Začala strašně pít, do toho brala na spaní a na nervy cosi co jí nosil a "kamoška" pak když už to bylo neúnostné, tak jsme ji přemluvili k návštěve psychouše. Pokud nepila a nezobala, byla nepříčetná, nakonec se to posunulo až tak, že jen ležela doma jak placka, brečela, litovala se, nevěděla co je za den a měsíc. Žít v blízkosti člověka, co trpí opravdovými depresemi je vážně těžké a ubíjející,ale daleko horší mě přijde se na něj vykašlat. Sama jsem měla špatné období kolem 19-ti a proto moc dobře chápu, jak podpora a zájem pomáhá.

Reaguji na Ivčáááá:
S matkou sem byla u svojí psychiatičky teď v úterý a vykládala jí tam že jsem jen líná a že je snažší říct že mam depku než abych něco dělala. Seděla jsem v čekárně a tekly mi slzy když sem to poslouchala od vlastní mámy. I ta psychiatrička mě litovala...

Samo o sobě je mi mizerně, nedokážu ten stav ani popsat, ale skutečně bych dala nevím co kdybych mohla normálně běhat venku a radovat se z toho.

Ten můj kolega má právě taky 18-ti letou holčinu, která je moc hodná šikovná, studuje gympl, ale tahle nemoc jí strašně komplikuje život. Těžko se hledá vhodná medikace, protože snad všechny léky mají vedlejší účinky, takže co zabere na jedné frontě, tak udělá paseku jinde..Začíná to velkou euforii, která rychle přejde v totální depku. Prý to na ní padne jako deka a neudělá s tím absolutně nic. Nemocný je prý v tomto stavu schopný skočit pod vlak, i když "zdánlivě" k tomu nemá žádný důvod. I proto se o ní hrozně bojí .
Já vím o psychiatrii kulové, takže nechci dělat chytrou, ale podle jeho vyprávění je to opravdu těžký úděl na celý život

Reaguji na amelie1111:
Tak v tomhle jí závidím, že má podporu od rodičů, já se od nich vždy setkala jen s tím že jsem prostě líná a vymejšlím si.

Achjo, co na to říct