První reakce když se Vám někdo líbí

Já jsem na svého budoucího muže reagovala tak,že jsem nebyla schopná se na něj ani podívat. Zčervenala jsem a pořád těkavě koukala jinam... nakonec to i pochopil a sám mě pozval na večeři a poprosil o telefon. Prostě i přes to,že jsem se chovala jak puberťačka tak to nějak vycítil a i já jsem ho zaujala. Ale k tomu tvému chování - asi to bude nějaká obrana a je to škoda,pr. takhle si vůbec nebude myslet, že máš vnitru ty pozitivní pocity ...

holky já to mám taky tak...místo abych na toho kluka koukla, hodila úsměv, tak se snažím aby to na mě nebylo poznat, že se mi líbí...
já prostě obdivuji ty holky co si vyberou kluka a uženou si ho..to já dělám pravý opak

Reaguji na Natalia90: Taky to tak mám, i když vím že se někomu líbím já a on se líbí mě, i když už si něco začínám.. prostě ten zájem nějak neumím dát najevo. Asi jsem moc ovlivněná těma řečma typu "nedávat najevo zájem, dělat nedostupnou" ale všeho moc škodí. Ti kluci pak neví na čem jsou a mě se třeba taky dost líbí

Tak tohle u sebe poslední dobou taky pozoruji, ale netuším, čím to je ale když jsem v jeho přítomnosti déle (nevím jak jinak to říct) např. v šalině nebo při čekání na vlak apod. tak se to ve mně nějak prolomí a jsem schopná aspoň náznaku úsměvu

Podle mě je nejdůležitější oční kontakt, takže když si někoho takového vyhlédnu, snažím se jeho pohled zachytit potom už se stačí nesměle usmát a lehce z/s(?)klopit zrak Většinou se dotyčný chytí, když má zájem, tak je to raz dva

Já to mám taky tak, a myslím že to nějak souvisí s nízkým sebevědomím v téhle oblasti. Někdo se mi líbí, tak po něm pokukuju, a když se pak on podívá na mně, tak mně překvapí, že bych se mu mohla taky líbít, a jak se "leknu", tak reaguju podobně jako Natalia 90. Zrovna teď se mi to taky stalo (taky ve fitku), nejradši bych si nafackovala

a mně posledně na přednášce fotografa a cestovatele Jiřího Kolbaby

taky se mi to stává - chci se usmát, ale prostě mi to nejde, mám pocit, že se šklebím .. tak se zamračím a jdu dál

Nijak, nechám si to pro sebe

Tak to máme úplně stejně

Tohle dělam taky, prostě se mu neumim pořádně podívat do očí a usmát se, vim, že bych byla v sekundě rudá jak rajče... i když bych ho pak už třeba nepotkala. Já flirtovat prostě neumim. Nedej bože, když mam špatnou náladu, tak to je mi těch kluků opravdu líto, protože to nahodim permanentní ksicht, že to vypadá, že začnu každou chvíli vraždit. No taky si vždycky řikam, proboha co si o mě musí myslet...

Já většinou taky reaguju přehnaně namyšleným ksichtem...přitom tomu tak nebylo vždy, nedělalo mi problém usmívat se na toho kdo se mi líbí. Změnilo se to, když jsem byla tři měsíce v Tunisu a na araby se prostě usmívat nejde, jinak se jich nezbavíte. A ten ledový výraz mi zůstal až doteď.

Taky jsem to měla, ale ani nevím čím to bylo, ale změnilo se to a najednou flirtovat umím. Umím si ulovit jeho pohled a pak už to jde samo, pokukování, pak letmý úsměv, ale pro sebe ne pro něj (mírně skloním hlavu a usměju se), ale udělat to tak, aby si toho všiml a už ví, že se mi líbí a nechám ho, ať udělá první krok k seznamování.

Když to začnete brát vysloveně jako hru, tak to pak jde snadno.