První reakce když se Vám někdo líbí

Když se mi někdo hodně líbí, tak se většinou šprajcnu a nejsem schopná se na toho dotyčného ani podívat, hrozně se snažím, aby to na mě nebylo poznat. Dokážu se bavit se všemi okolo, jenom s ním prostě ne, hrozně mi ale přitom záleží na tom, co si o mně pomyslí, takže se vůbec nechovám přirozeně ... A když se pak překonám a dám najevo, že se mi líbí, tak i přesto se snažím zůstávat nad věcí. Určitě to není zas tak dobrý přístup, možná právě kvůli tomu jsem ztratila ty, na kterých mi záleželo, ale neuměla jsem to dát najevo. Naštěstí se to nestává moc často.

Nevím proč, ale vždycky se tvářím jako totální dement, jakože nemám zájem. No neskutečné. Až po pár minutách se přemůžu na milostivý úsměv a tím to končí. Spíš abych chlapy balila, tak je odháním.

Reaguji na EleanorWoods:
Ti závidím, že to s nima tak umíš ...mě na ulici nikdo nikdy neoslovil, asi si z tvých rad vezmu příklad

Já jsem pro to, že chlap by měl dobývat ženu ráda se nechávám balit, ale poslední dobou mi příjde, že se chlapům do toho nechce ono totiž na co by se snažili, když dneska hodně ženských zabere nebo dá za nic..

Reaguji na Natalia90: já to s nima zase tolik neumim je to o náhodě na koho narazíš jak je akční a komunikativní

Ach jo, má to stejně....asi bych měla docházet někam na kurzy, kde mě ty ksichtíky ledové královny odnaučí) Jezdím teď vlakem s chlapem, který se mi líbí už dlouho. Dlouho chodil do jiné části vlaku, ale poslední cca měsíc vždy trefí dveře, kde už sedím já. A já...? Nezmůžu se na nic. Minulý týden mi kamarádka (která neměla tušení, že se mi někdo ve vlaku líbí) říkala, že ze mě nemohl spustit oči, že byl jak očarovaný a že nechápe, proč se na něj taky neusměju, když se mi líbí už tak dlouho. Ale holky....to je pro mě nadlidský úkol. Kdyby se mi nelíbil, tak bych neměla problém, ale v tomhle jsem opravdu nemožná. Já o něj snad budu muset zakopnout, protože jinak nevím jak mu dát najevo, že se mi líbí taky))

No jak kdy, první reakce je asi spíš taková jako že, hlavně ať si nevšimne, že po něm koukám, když kouká on tak většinou sklopím oči a zčervenám...a pak pokud je to někdo koho vím, že ještě uvidím tak hezky pomalu, hlavně asi nějaké ty pohledy a oční kontakt a pak už to jde samo (doteky jako by náhodou a tak), zvlášť pokud má on taky zájem...pokud, je to někdo kdo se mi moc líbí a vím, že když nic neudělám, tak už ho nikdy neuvídím, tak se někdy vyhecuju a udělám něco významějšího...ale to se mi snad stalo jednou v životě...mě člověk spíš zaujme chováním a vystupováním a to z toho jak někdo vypadá většinou nepoznáš...

Tak podívat se do očí zvládnu, ale taky hned uhnu ... Jinak usmát se vážně nedokážu taky nasadím ksicht ala ledová královna ... A když se mne někdo snaží balit na ulici tak se prostě tak leknu až uteču ... tak to jsem já ...

Jsem na tom podobně. Takhle po mě jednou pořád koukal jeden kluk ve vlaku, já dělala, jako, že ho vůbec nevidím. On se chudák pořád usmíval a já ho dokonale ignorovala, možná jsem vypadala namyšleně . No a když jsem vystupovala, strčil mi do ruky lísteček. Samozřejmě jsem zrudla, čapla ho a rychle vyběhla ven, aniž bych se na něj podívala. Koukal jsem se až venku, bylo tam, že jsem krásná, jeho jméno a číslo no, na rande jsme spolu nikdy nebyli (nepodlehla jsem, jsem věrná), ale občas pokecáme ve vlaku

Mně když se někdo líbí tak se na něj dívám, prohlížím si ho, někdy se i usměju, ale pak zčervenám a málokdy zvednu pohled zpět. prostě ti říkám, že není možný, abych se mu líbila i já (holt to sebevědomí co kdyby se mi vysmál že...

holky co se nestydíte a klidně pohled vrátíte jak to děláte? jak ste se to naučily? nestydět se, věřit si a zkusit to?
Mě třeba skoro nikdy nikdo s ničím nepomohl, nevím zda nevědomky působím jako že to zmáknu sama : |(

Zrovna dneska ráno jsem nad tímhle přemýšlela, že nedokážu dát najevo, že se mi někdo líbí, je mi blbý se i na něj koukat ale i usmát. Já si vždy řeknu, že když bych se usmála tak si o mě bude myslet bůh ví co...A co je vtipný, nedávno u mě v práci byli dva mladý kluci něco opravit, oba komunikovali se mnou a jak se mi ten jeden líbil, tak mi bylo blbý mluvit k němu a tak jsem při konverzaci mluvila na toho co se mi nelíbil, protože mi bylo blbý na toho pěknýho koukat,no nejsem já trubka?, když bych naopak měla mluvit na toho pěknýho ale z nějakýho strachu radči ne...Já se musím sama sobě smát...No ale dnes ráno jak jsem nad tím přemýšlela a říkám si, že tohle se musí změnit, že prostě alespoň ten malý úsměv vykouzlit musím a hned o víkend razím s kámoškou za zábavou tak musím začít trénovat..

Tak teď jsem byla na poště a tam stál pěknej kluk, koukal po mě ale já radči koukala jinam a když on vyplňoval služenku, tak já ho v klidu očumuju no a když jsem vycházela tak se na mě směje jak sluníčko a kouká za mnou a já nic a ještě jsem zrychlila do kroku.. Ale stejně si neumím představit jak bych se v tom fofru na poště seznámila

Reaguji na Lloret: Jojo, ty naše reakce jsou někdy fakt hustý! Já reaguju divně, jen když s emi někdo fakt až moooc líbí. JInak se usměju, jukám většinou jako Di-"hodím vočko" a pohoda, jdu dál. Ale když je to opravdu moooc atraktivní chlap, tak se třeba zakoktám, zdrudnu, koukám směrem dolů, hraju si s pramenem vlasů a snažím se třeba "nutný" hovor co nejrychleji ukončit a vypadnout No, naštěstí jsem velmi vybíravá a jen tak mě někdo nezaujme...

Pohled a úsměv alá Lady Di - vyzkoušeno, funguje to perfektně

prosím jak jste získali tu sebevědomost při jednání s tím kdo se vám líbí vy kdo to dokážete? taky dělám co slečna na poště a tak bavím se s tím kdo se mi nelíbí, nebo když už oslovím toho kdo se mi líbí, tak se mi pak akorát vysměje, nebo nereaguje
pak se cítím jako trubka.

Přesně tak!