Reakce na partnerovu nevěru

redzac

ne, dítě mám se svým prvním manželem, se kterým jsem byla asi tak 3 roky - brát dítěti otce, byla bych sama proti sobě

nicméně zastávám názor, že každý vztah má nějaký průběh a každý vztah ti něco dává, něco bere, něco se spolu od sebe se svým partnerem učíte (což je spíš záležitostí karmy) - ale to sem nepatří

proto, abych ve vztahu byla šťastná, musím mít ráda prvně sama sebe a vědět, co chci a co nechci - prostě musím zůstat sama sebou (i když to třeba někomu přijde tvrdé - musím být svým způsobem sobec) - a pak nebudu řešit nějaké věry a nevěry, a proč řekla tohle a ne tamto a proč udělal tohle a ne tamto . . . . prostě proč se zabývat prkotinama, které ti ubírají na zdraví, mládí a kráse

když něco nějak necítím, tak to řeknu, a je pravda, že nejsem v postavení takovém, že bych s někým musela zůstávat jen kvůli tý sociální jistotě a zabezpečení

každý si musí nastavit své hodnoty - a když někomu vyhovuje být s někým, tak ať si s ním je, i když se třeba nebude cítit šťastně

osobně si myslím, že vlastní pocit spokojenosti a štěstí se odráží do každého vztahu - a to i do toho vztahu matka - dítě

abych se vrátila zpět k tématu - pokud někdo řeší nevěru, která se stala před xy lety - pak jsou dvě možnosti - buďto se nad to povznesu a budu ráda, že se mnou zůstal a budu se těšit z toho materiálna, které mi poskytuje a budu mít " dobrý pocit " že jsem dítěti neodvedla otce
nebo se zamyslím sama nad sebou, co mi tento vztah dává a jestli jsem dostatečně vyspělá k tomu, žít život, jaký chci - a to ať i s tímto partnerem, nebo jiným partnerem

největší alibizmus vlastního nevyzrání je ten - dělám to kvůli dětem - dnes už je jiná doba, a i pro děti je daleko menší zlo vyrůstat ve spokojené domácnosti (ať už jen samo s matkou nebo náhradním partnerem) - než v rodině, kde je cítit chlad

a ještě k těm prstýnkům - nejednalo se o žádné náplasti, prostě mi je dávat chtěl, ale přišla jsem na to, že peníze nikdy nejsou všechno a daleko větší radostí je, být bohatý vnitřně, než navenek

ono mít k otci více po sobě jdoucích partnerů není nic příjemného pro dítě, ale předně to záleží na matce samé, kolik "tatínků" chce svému dítěti dopřát ( přece, že si najdu jiného chlapa, neznamená, že si ho k sobě hned nastěhuju, a když mě přestane bavit, tak ho vyměním za jiného)

Ta známá, o které jsem psala, tak si náhradní tatínky hned k sobě nastěhovala - bohužel pro dítě... Nemám nic proti tomu, aby si našla náhradního tatínka, nebo hledala, když jí nějaký nevyhovuje, zklamal atd. ale brát si ho hned domů, to je pro mě silný kafe.

K tomu alibismu. Taky nemám ráda, když se něco dělá kvůli dětem, protože paradoxně to odnese dítě nejvíc. Ale jestliže jediný co nemůže vydýchat BB je ta před lety uskutečněná nevěra a jinak je vztah ok, tak si myslím, že je blbost to všechno zahodit. Píšeš o materiálnu. Jak sama BB psala, tak je oba podporují rodiče. Takže o nějakém materiálnu tu nemůže být řeč.

a je pravda, že nejsem v postavení takovém, že bych s někým musela zůstávat jen kvůli tý sociální jistotě a zabezpečení - bohužel spousta žen, v takovém postavení i v dnešní době stále je! Ano jsou tu azylové domy, ale málokterá dokáže v sobě najít tu sílu a odejít a když už to udělají, tak odcházejí z "pekla". Takže prostě musejí odejít, páč už je to nesnesitelné.

Ještě se vrátím k tomu materiálnu. Ať chceme nebo nechceme, tak je to dnes hodně důležitá součást našeho života. Na začátku je člověk zamilovaný neřeší to, ale když pak musí člověk obracet každou korunu, tak přicházejí i problémy, hádky. A i harmonický vztah se může rozpadnout kvůli tomu, že pán nedokáže zajistit ani společně s platem manželky rodinu. Nejsem zlatokopka a asi mě za to i spousta z vás odsoudí, ale vyloženě s chudým mužem bych prostě být nemohla. K čemu mi bude láska, když nenakrmím děti? Když jim nedám to co bych sama chtěla? To by mě hodně bolelo! Navíc dnes je to otázka i zdraví. Mám peníze můžu si koupit vitamíny, léky, jet k moři. Není to jen o hezkých hadrech.

redzac

ono ve své podstatě je jedno, kdo je dotuje, v každém případě tam to materiálno je
/nicméně, to že je jako rodinu podporují rodiče a to v té míře, že jim platí i nějakou částkou byt? - no komu by se odtud chtělo odcházet ?, a kdo by nechtěl přijmout luxusní prsten ?/

i tak je spousta žen, které i z toho mála, co mají, se o děti dokážou postarat, což na nich ve svém důsledku obdivuji - jsou i také, co se raději s dětmi budou tlačit v garzonce, než být s někým, kdo ji terorizuje či jim jinak ubližuje - všechno je to v té vnitřní síle a té odvaze, odhodlání něco udělat ( než jsem se dostala, tam, kde jsem, tak jsem z výplaty zaplatila byt, zaplatila školku, školu a zbylo mi třeba jen 100 na týden - holt se navařilo na víc dní dopředu, kupovalo se jen to nejnutnější, . . ale nic nebylo lepšího než ten pocit, zvádla jsem to)

ono je o dost jednodušší - stěžovat si na cosi a stejně zůstat, protože mi z toho "kape"

ono i pojem bohatý - chudý je dost relativní - dneska si můžu vydělat 100 tis měcíčně, a zítra můžu být bez práce . . .
takže ano, ani já bych s žádným chudým být nechtěla - bo lásky se nenajíš - ale být chudší a snaživý a někam to dotáhnout, i když to zabere čas je daleko lepší, než si vzít toho bohatého, a když bohatství pomine, tak se koukat na to, jak je neschopný se o něco postarat a začít znova a jenom brečet, že nemá

BarbieBlonde
Udělej to, co cítíš, že ti nejvíc pomůže vyrovnat se s tím, co prostě potřebuješ udělat, aby se Ti ulevilo.
Nikdo ale nemůže poradit, co to má být, protože každý žije svůj život a má jiné zkušenosti.

Zůstanu tam kde jsem,odcházet nebudu,tady se mám dobře(spíš to té finanční stránce) a jestli se jednou zamiluju do někoho jiného-a já pevně doufám,že se to stane,prostě si taky zkusim,jaké to je mít dva vztahy a ten můj mi na to nebude moct co říct...

Ono se může stát i hodně jiných věcí, ale tohle stanovisko Tě asi trochu vnitřně osvobodilo, líp se s ním vydýchává to, co se stalo, tak se ho drž, dokud Ti bude pomáhat, Hodně štěstí.

BarbieBlonde
Doufej,že ten Tvůj to nezažije opět dřív než Ty.A věř,že říct Ti na to může cokoliv,třeba Tě nechá jít.....

A co myslíte-proč mi to najednou řekl?Po tak dlouý době?Jasně ptala jsem se na to,ale předtím jsem se ho ptala stokrát a pokaždý to uměl dál zatloukat a ted to na jednou vyklopí a doufá,že na to rychle zapomenu...

BarbieBlonde
Ale no tak... přece jsi to z něj mámila celá ta léta, celá ta léta Ti to vrtalo v hlavě a v podstatě jsi z něj dostala jen to, co jsi dávno věděla, jen sis to potřebovala potvrdit. Tak Ti to ve slabé chvíli řekl, aby už měl klid, protože jsi slibovala, že z toho nebudeš dělat aféru. Ale to si docela naběhl...

no, holka, nevím. Ale špatné svědomí to nebude. To by tak dlouho nevydržel a po 4 letech by si na to sotva kvůli svědomí vzpomněl. Napadá mě snad jen nuda ve vztahu, potřeba nějakého dramatu, kombinovaná s tím, že tě má jistou. Alkohol tomu všemu jen pomohl. Když někoho miluju, tak mu po několika letech nebudu cpát takové věci, ať už se ptá, nebo ne, nechtěla bych mu ublížit pravdou o něčem, co pro mě nic neznamená. Otázka je, jestli to tak bere on. Anebo mu už ta záležitost je až tak ukradená, že v rámci upřímnosti a "je to za námi" ti to prostě řekl. A možná mu to přišlo i legrační. V tom případě je asi na hlavu, protože některé věci se přejít nedají a neplatí u nich žádná promlčecí lhůta.
Tvá reakce mi taky přijde hodně divná - děláš si nejvíc starostí s tím, abys nevypadala jako hysterka a máš v plánu mu to nějakým způsobem oplatit. Přitom bys měla být oprávněně naštvaná a se svatbou by měl mít utrum. Když mě chlap podvede, tak si snad ještě nebudu lámat hlavu nad tím, že mi řekne, že vyšiluju?! Připadá mi, že to bereš příliš účelně - nebrat dítěti tátu, mám se dobře, tak proč o to přijít, beru ho spíš jako kamaráda, snad se taky jednou zamiluju.... to je moc pěkný, od tebe. Takovým ženským se říká buď zlatokopky, nebo chudinky, v závislosti na jeho finanční situaci. Kdybych byla na tvém místě a byla si jistá, že od něj neodejdu, tak bych ho minimálně přizabila, aby si to aspoň pamatoval.

sama jsem měla obavu to tak natvrdo napsat, takže jo, je to i můj názor

No docela zírám. Popravdě ani ty asi nebudeš žádná životní výhra. Vy dva se k sobě v podstatě hodíte. Zřejmě pořád potřebuješ něco řešit a v něčem se šťourat, slídit. Jestli někoho nemiluju a už si nemáme co dát, tak spolu prostě nejsme. Navíc bych řekla, že ti chybí něco jako vděčnost.

třeba tě má dost

"třeba tě má dost"
To by si mě možná nechtěl vzít...

Tak to tedy nechápu.Takže ty budeš žít ve vztahu jen k vůli peněz a budeš čekat až se zamiluješ jinde? To mi přijde sobecké, hnusné, uhozené....No ani nevím, jak to popsat. Asi nemáš žádnou svojí hrdost a nevážíš si sama sebe. Za mě - buď partnera miluji (i úlety se daj nějak řešit a jednoznačně to nemusí být konec vztahu) a chci s ním dál něco budovat, nebo ho nemiluji a rozejdeme se a můžeme každý hledat někoho jiného. V tvém případě jsis udělala třetí variantu, která je pro mě nepředstavitelná. Nemohla bych se na sebe podívat ani do zrdcadla.