Problémy s oslovováním ve vztahu

Reaguji na Ivčáááá: Přesně tak!! děkují děkují...hned mám odhodlání s tím něco dělat a dokonce se na to těším

A děkuji vlastně všem za Vaše příspěvky...myslím že mi to pomohlo

šmarja ,ted mi došlo,že já po 7 letech svatby,říkám pouze " zlato " a to nekecám pořád a všude ,já když mám říct jménem,tak neříkám a před cizími jen říkám manžel,no to mě podrž tašku,to mě ani nenapadlo,tak já se přidávám do placu,ale u nás to tak je, u manžela to samé on o říká stejně

Paráda, ještě se z toho nevyspat Nebo začneš hned jako hned teď? Ne, aspoň že jsme tě trochu nakoply (obrazně )

My si s přítelem taky neříkáme jménem. Jsme spolu přes pět let a jsme prostě Ňufíci. Ňuf, Ňufinka, Ňufí, Ňufísek, Ňufa, Ňufe. Když po mě řve tak jsem Ňufina!

Holky tak já se taky přidám, na začátku vztahu mi to teda taky nešlo přes pusu, drahého jméno, ale teď mu říkám buď míšo, zlatí nebo když se zlobim Davide a ve společnosti Dádo, Davčo. Ale je fakt, že manžel mě teda jménem řekne tak jednou za rok, jinak on mě říká zlatí, zlatino nebo, a úplně se to bojim napsat, magore ( samozřejmě od něj to neberu jako urážku, nebo nadávku, protože vím jak to myslí )

Tak já obecně neoslovuju vůbec, případně používám oslovení pouze jako prostředek lehké manipulace (všimněte si, že to hned třeba v telefonu působí jinak, když vás někdo oslovuje).

Přítele oslovuju jménem, občas miláčku nebo kotě. Když mě osloví tak, jak se mi to nelíbí (jméno na tvrdo), řeknu mu to, ale žádný drama z toho nedělám. Stejně mi většinou řekne beruško, zlato nebo jménem (na měkko )

No taky jsem se nad tím zamyslela a příteli jsem řekla jménem snad 3x za dobu, co jsme spolu. A to jsem byla hodně vytočená Ale my si pro sebe vymýšlíme i dost ujeté pojmenování (teď zrovna jsem jeho "hrůzokrálík") takže mi to ani nepřijde Přítel mi řekl jménem asi tak třikrát a mě vždycky úplně střeplo, měla jsem pocit, že jsem něco provedla.

Taky přítelovi neříkám jménem. Ale u mě je to tím, že má celkem netypické jméno a mně zkrátka nejde přes pusu. Nejdou od něj udělat ani nějaké kloudné zdrobněliny, takže to "řeším" oslovením miláčku apod. Nejvíc s tím mám problém na veřejnosti. Například, když jsme v obchodě a on je ode mě daleko, tak kříčet na celý obchod miláčku se mi moc nechce, takže místo, abych ho volala, tak dojdu až k němu. On mi jménem občas říká. A když použije nezdrobnělou verzi, tak vím, že jde do tuhého.

Reaguji na marbee:
Taky oslovuji jménem jen v případě, že partnera zrovna "vychovávám". JInak od dob kdy jsem omylem oslovila Václava Libore a strhla tak dvouhodinovou hádku používám zásadně univerzální "zlato".

Tak zkus zdrobnělinu jeho jména...to kolikrát zní mnohem líp než klasické zlato, které mě se vyloženě příčí. Já bývalému příteli řikala šmudlo, ani nevím proč prostě to tak nějak vzniklo a říkala jsem mu tak celých šest let....problém pak byl ale v tom, že síla zvyku je strašná a říkala jsem tak automaticky úplně každýmu s kým jsem mluvila. Nejhorší je, když je po vztahu a to oslovení zůstane....při každym zapomenutí "šm.." se člověk zarazí a je mu do breku, pak vysvětluj ostatním o co jde :/

XD JJ nápodobně... Já s bývalým přítelem jsme si taky říkali jaždou chvilku nějak jinak a to už to člověk pak úmyslně přehání a vymýšlí si ty největší hlouposti...teda vlastně ani nevymýšlí ono to tak nějak vznikne úplně samo Já teda měla zažité "šmodlo" jak už jsem říkala....mě třeba přítel nejčastěji říkal "tykvičko" a nebo "moje malý tuto" Takže úplně chápu tvýho "hrůzokrálíka" XD XD

no nápodobně...taky jsme měli pár nadávek který nebyly myšlený špatně a taky by člověk musel slyšet tón jakým to ten dotyčný řiká..

Ještě jsem si vzpomněla, že jsem příteli řikala Pupiku ....tohle oslovení ale hodně neměl rád protože on měl dojem, že má bříško (mě se nezdálo, no znáte chlapy) a tak to bral jako náznak k tomu aby zhubnul....na čež jsme se vždycky "pohádali" protože já nesnáším třasořitky...mě se líbí (ne tlustí to nee) ale chlapi co maj trošku špíček na bříšku jééje