Problémy s oslovováním ve vztahu

S tím oslováním vlastním jménem - chápu to, taky jsem s tím někdy měla problém, ale stačí to párkrát nahlas vyslovit a blok je pryč. A opravdu jsem to takhle měla asi se třema klukama, že mi nějak nešlo přes pusu je oslovit křestním, ale tenhle blok mi přišel tak nenormální, že jsem s tím něco chtěla udělat. Tak jsem je prostě párkrát oslovila jménem a už mi to přišlo naproto normální. Je to jen o zvyku.

Jak může být těžké vyslovit jedno slovíčko( nezdá se to, ale musí se překonat blok)...myslíte si že je lepší si o tom s přítelem promluvit? (když je to oboustranné) nebo polehounku začít a mu to třeba dojde...?

Já pomalu jiné oslovení než křestní jméno nepoužívám. Je to vůči mně nefér, protože přítel mi pořád říká lásko, zlatíčko, miláčku, beruško... atd atd.. Ale já si prostě hrozně užívám když můžu říkat jeho jméno bez žádných zdrobnělin, prostě vážně. Asi jsem divná (smích)

omlouvám se: vuči PŘÍTELOVI je to nefér

no proč ne, ale upřímně se mi to zdá dost přitažený za vlasy. Podle mě to není takovej problém, abych z toho hned musela dělat velké téma rozhovorů s přítelem a snad za tím něco hledat.

Reaguji na Térezká: a jak dlouho spolu jste? Tak jestli ti vadí, že tě i on neoslovuje jménem, tak se ho jen tak ze srandy zeptej nebo mu rovnou třeba navrhni, jak ti má říkat. Já ten blok taky měla.. ale pak jsem si řekla, že mi přece nic přítel neudělá, když mu řeknu jménem.

A jak jste se oslovolali přes vztahem? V průběhu seznámení, poznávání, na rande...? Nebo jak to řešíte, když je potřeba na něj prostě zavolat, oslovit ho jinde než doma...Na úřadech, v obchodech, v práci (třeba mi spolu jednu dobu pracovali). Nedokážu si představit, že bych ho v průběhu školení nebo jednání oslovila (pokud jsem mu neříkala příjmením) třeba broučku )) Já mám spíš "problém" se sestrou, od mala si říkáme ségra. Takže když ji OBČAS oslovím křestním, trošku mě to trhne v uších,ale přece jen se tak jmenuje, tak co, je to jen o zvyku. Zkuste si o tom za prvé promluvit (hele, všiml sis taky, že se vůbec neoslovujeme jmény?) a prostě si tak někdy říkat...Pak se vím to zažije a bude to v poho

Reaguji na Ivčáááá: Právě že...nijak...takové to "prosímtě"...nebo mluvím jasně na něj a ták no....jo, něco málo si o tom promluvíme a pak už to snad půjde líp, jak si na to zvyknem *SMILE*

Tak tuhle diskuzi by si měl přečíst můj přítel
Jsme spolu 4 roky, bydlíme spolu a říká mi všelijak (kočičko, lásko, prdelko...), ale jménu se také vyhýbá obloukem. Potom má problém, i když někomu o mně vypráví, přijde mi tak nějak nejistý, jak mě má na veřejnosti "nazvat".
Ale na druhou stranu není jediný - hodně lidí mě oslovuje docela opatrně - mám hodně blbý jméno a i přítel ví, že ho nemám moc ráda To je možná i důvod, proč mi tak vůbec neříká...

My se oslovujeme "broučí" nebo "broučíne". Vůbec si nedovedu představit říct mu jménem. Mám vůči tomu blok, protože jsme se tak za celých skoro 8 let neoslovili.

Reaguji na Gabrilka: Právěže rok...což je docela doba kdy už je to naléhavé začít s tím něco dělat...nerada bych aby to tak zůstalo navždy...to máš pravdu mi by se líbilo i kdyby jsme si říkali nějak jinak ( veseleji,třeba nějakou přezdívkou¨) a tak když to tak nadhodím tak to půjde určitě líp

To je legrační Fakt si o tom pokecejte, však ve vztahu se má mluvit o všem, tak proč ne o takové prkotině (která vás ale tíží ) .Nebo to zkuste třeba právě jinde než doma, třeba to bude přirozenější a pak to přeneste domů, do běžného rozhovoru kde budete sami dva.

Reaguji na Ivčáááá: Je to legrační na jednu stranu ale na druhou zase docela smutné....a tíží mě to moc a už mi to jako prkotina nepřipadá...já si právě říkala jestli o tom začít mluvit...aby mi to pak nepřišlo ještě divnější( když se o tom začne a pak jak na povel říkat oslovení) ale zase na druhou stranu...na kluky se musí jasně...jim to věčinou nedojde náznakem a mrzelo by mě kdyby mi to nezačal opětovávat.

Njn, jenže tady asi moc řešení nebude Pokud prostě nechceš začít ze dne na den říkat jménem (byť jen občas), tak asi nepomůže nic jiného, než o tom mluvit. Navíc i když ty to překonáš, přítel nejspíš ne, protože mu to nedojde a stejně budete František x Beruška Beru to ze svého pohledu, nevím jaký máte vztah,ale mě by to přišlo absolutně přirozené, prostě je problém, narovinu se řekne, vyřeší a je klid. Děláme to takhle s vážnýma věcma i blbostma a funguje 100%. Lepší než něco tutlat, jeden před druhým se přetvařovat, cítit se nesvůj, to pak není pohodový vztah Uvidíš jak ti pak bude fajn, držím palec

Nám ani po 5ti letech nedělá problém oslovit se lásko, miláčku atd a naopak i jménem. Když se oslovujeme jménem, tak zdrobněle. Oslovení ti nikdo nemuže poradit, to musí přijít samo a hlavně od tebe! Já mám pro mého jednu "přezdívku", kterou nemá rád, protože jsem tak "oslovovala" moje auto
Hlavně jsme se před tím, než jsme spolu začali, oslovovali jménem, takže až pak z toho vypluly ty sladké miláčku atd