Přítel se ke mě chová "jako křupan"

Holky, to je sice pochopitelný, ale pak si nemůžete stěžovat. Jedno je ale jisté, chování vašich drahých vůči vám není v pořádku a tím, že jim ho tolerujete, necháváte si kdeco líbit a nemáte se k tomu, je kopnout do zadku, i když vás ponižují a ani po vašich četných upozorněních, co vám vadí, co vás trápí, nemají ani snahu to změnit, pak je v tom jejich nezájmu utvrzujete. Přestávají si vás vážit víc a víc... a vy? Snášíte to a snášíte..

Já to prostě nepochopím...stěžujete si, ale ve finále s tím nic ani udělat nechcete. A co si budem nalhávat, moc dobře víte, že je nepředěláte!

Reaguji na B.bbbb: Taky mě napadlo,že se budu chovat jako on. Třeba ho to překvapí?!

Reaguji na Sasanka: Rozhodně s tím něco dělat chci. A třeba se změní. Kdo řekl,že ne? Možná na to jdu špatně.Potřebovala bych ho nějak motivovat. Ono to není lehký po 8 letech se rozhodnout ze dne na den a odejít....

To je dost možné, že by ho to překvapilo. Ale osobně bych si od toho žádné zázraky neslibovala. Ostatně co pak z toho vztahu budete mít, když se budete vzájemně přehlížet, ponižovat a chovat se k sobě jako, no ani nechci říct co.
Nehledej žádné taktiky a podobné nesmysly-buďto si spolu sedněte a OPRAVDU důrazně mu vysvětly, co se ti nelíbí a proč a pokud své chování k tobě nezmění, tak že odejdeš-ale musíš si stát za svým,a opravdu pokud nedojde ke změně, tak i přes těžkosti, které to přináší odejít. Nebo se s tím jak se k tobě chová holt smíříš.
A nebo ještě varianta číslo tři-začneš se chovat stejně jako on, jemu se to nebude líbit a kopne tě do zadku, a najde si jinou, která ho zase bude poslouchat.
Jak se rozhodneš, je samozřejmě tvoje věc, jen si myslím, že vzhledem k zakořeněným názorům tvého protějšku se nic nezmění.

Víš,že jsem si tohle už párkrát přála? Aby mi to celé ulehčil...

Reaguji na Diczinka: To věřím, i já to takhle kdysi měla-jenže on mi nechtěl ulehčit nic. Musela jsem to rozseknout sama. A dnes jsem za to ráda

To samozřejmě vím, že takové chování v pořádku není. Já jsem asi nevědomky začla být odtažitá a bavím se s ním pouze jako s kamarádem (toho už si ale vědoma jsem). Včera večer v posteli mi to vyčetl, že si nepamatuje, kdy naposledy jsem mu sama od sebe dala obyčejnou pusu na dobrou noc, vždycky mi jí musí dát on. A má pravdu, ale já zase nevidím důvod, proč bych se měla namáhat.
O víkendu jde do práce, tak jsem se domluvila s mým expřítelem, že vezmu neteř a zajedu za ním (má taky malou holčičku,takže by si spolu mohli hrát). Čekala jsem aspoň náznak žárlivosti, ale žádný se nekonal. Je to naprosto v pořádku. Stejnětak mi řekl, ať se jedu s našimi společnými kamarády (jen kluci) projet na moto, on že by taky jel, klidně i s mýma kamarádkama, kdybych musela být v práci a nepřišlo by mu to divné
Já to prostě nechápu, jak strašně moc odlišní jsme a já si toho tak dlouho nevšimla

Tak už ste se od nich odešly?

Je to tím, že místo otevřené diskuze si vyměňujete jen náznaky, každý z vás máte představy, ale nesdílíte je. Chlapi nechtějí náznaky, ale potřebují jednoznačnou odpověď, proto kupují polovičkám auta, platí jim to a tohle, protože je to jednoznačně pochopitelný - číslo. Když k výměně názorů dojde, chcete něco řešit, tak pouze v afektu, a z toho si člověk zapamatuje akorát tak to, že byl naštvanej a ještě "nejlépe" je to řešit před spaním. On má očekávaní, ty máš očekávání, tak si to řekněte narovinu a netestujte se navzájem s ex, kamarádkama atd. Navíc, když je někdo křupan, tak se jím nestal ze dne na den. Zvlášť po dlouhodobém vztahu je fakt, že ten "křupan" je prostě křupan, protože neměl důvod to měnit. Hodně poznáš z jeho rodiny. Jestli jsou přívětiví nebo chladní. Ale i to křupanství může mít výhody, např. v zaměstnání, kde kolegům může imponovat svou rozhodností a schopností nenechat se jednoduše ovlivnit náladou ostatních. Říká se tomu hezky česky vcítění, odborně intencionalita. Autisti mají téměř nulovou, Shakespeare a ženy mají větší. Oboje se dá zlepšit během dospívání, ale rozhodně to nejde vyplepšit po dvacítce. Naděje si nedělejme. Jestli je pro něj problém držet se za ruku, pak co se stane, když přijde dítě, tak to pro některé může bejt řvoucí věčně podělaná hromádka od nudlí, kterou může ochočit jedině partnerka.

poznámka k tomu bowlingu: popravdě bych byl jako chlap zmatenej.. V restauraci je správně když chlap vstoupí jako první a dělá štít, je to zvyk z divočejších dob.. Ale u toho bowlingu bych fakt docela váhal , taky to neni zrovna státní opera.. Každopádně ikdyž vcházim jako první logicky držím dveře a čekám, jinak je to znak buranství. Buranství bych ještě nutně nebral jako důvod k rozchodu, ale ve spojitosti se zákazem někam chodit! a "s*re mě jak seš hezká" apod., je to naprosto učebnicovej příklad majetnictví a postupem času to bude jen horší a horší- to se prostě nezmění! Nezbývá než doufat že to nepřeroste v násilí ať už fyzický nebo psychický jako u stovek až tisíců obětí domácího násilí... S takovym pitomcem fakt nemá cenu být! Spálit mosty a žádná nostalgie, může jít i do tuhýho.

Reaguji na MaFra: ..takže pochopila jsem to správně,že jsi chlap a přijde ti takové chování hloupé?

Reaguji na Diczinka: To chování tady přijde hloupé úplně každému, ale to je vlastně úplně jedno, protože ty to s ním stejně nikdy neskončíš, jen založíš nový téma, že ,,tě přítel začal ponižovat,,
Svěřovat se můžeš i do deníčku a ne na omlazení.

Reaguji na Diczinka: Ano, přesně tak. Jak jsem psal, buranství samo o sobě mi nepřijde nebezpečný jako spíš protivný, to je věc každé partnerky, jestli to překousne nebo ne. Jen je potřeba se smířit s tím že okolí si jeho buranství všimne na 100% a bude vás pozorovat. Když to ale spojím s těma zákazama atd. tak mi to bohužel připadá jako z těch příběhů týraných manželek.. "zezačátku bylo všechno fajn, potom mi začal zakazovat stýkat se s kamarády, potom jsem nemohla ani z bytu, pak začal pít a mlátit mě". Velice rád bych se pletl, ale bohužel mi to tak připadá->zakazovat někomu stýkat se s lidmi z jeho života (pochopil bych ještě ex)=snaha o ovládnutí života druhého a následnou moc nad ním a jeho životem. A to není zrovna normální..
Teď je na tobě, jestli to chceš riskovat a doufat že se zase změní (nezmění, nejsme ve filmu na motivy Rosamunde Pilcher ). Podle mě je lepší, když už očividně nejsi štastná, si týden možná dva poplakat že to bylo tak fajn, a pak mít klid a snad najdeš civilizovanýho a hodnýho chlapa jak má být. Než křupana deroucího se první do dveří ve státní opeře, táhnoucího tě za ruku po schodech ať děláš dokud je otevřenej bar aby si mohl objednat gambáče, ne sklenici nepotřebuju dám si to z flašky.. Samozřejmě teď přehánim pro odlehčení, do opery by asi nešel co? ;D

Reaguji na MaFra: Děkuji za odlehčení a pohled chlapa na věc Do opery by v životě nešel,leda že by tam árii na motor do auta... Nu... Nikdy si nepřestanu vyčítat,že jsem mu dala tak strašně moc šancí na změnu,samotnému mu musím přijít naprosto trapná...