Přítel letí na půl roku do Afghánistánu

URL mise není dovolená a vojáci to vědí.

Samozřejmě, je to volba jeho povolání, kterou učinil dobrovolně, o tom žádná.
Já se jen vyjadřovala původně k těm penězům, jak všichni tvrdí, že tam jezdí jen pro peníze-je to prostě jejich zaměstnání, za které dostávají plat.Hotovo, tečka.Navíc spousta lidí má o těch jejich platech dost zkreslenou představu

Není pravdou, že se Češi v Afgánistánu nedostávají do nebezpečných situací. Zrovna dneska jsem zaslechl zprávu, že na českou základnu zaútočil sebevražedný atentátník

Reaguji na Tiakia: To víš, že jsem tušila, když jsem s ním začínala, že k tomu odletu jednou dojde, ale kvůli tomu se s ním hned rozejít by bylo asi trochu na hlavu. Byla bych asi dost necitelná, kdyby mi to bylo jedno a jelikož nemám moc kamarádek, alespoň ne v místě, kde bydlím, nemám to kde ventilovat a s kým si popovídat, navíc tady po nikom nechci sladké lži, ale odpověď na to, co dělaly půl roku a jak jejich vztah pokračoval a proto jsem tohle téma založila, ne proto, abych se z toho vykecala, i když mi to po pravdě hrozně pomohlo, hlavně i aksile2aksile, která napsala už jako několikátá, že jejich vztah se nezměnil. Zřejmě jsem se dřív bavila se špatnými lidmi, protože nikdo mi nedokázal říct, že to jejich vztah nepoznamenalo a já jsem ráda, že jsem pomocí téhle diskuze zjistila, že to tak není u všech.

Reaguji na Lolla_Bunny: Hele já měla navíc výhodu, že partner předtím na misi byl, věděl už trochu do čeho jde. A změny-jak říkám vztah to posílilo, jen asi první měsíc po návratu to nebylo úplně ono-museli jsme se jakoby znovu sžít, nebo jak to napsat. Ono to pro něj nebylo lehký-jak zvyknout si tam, tak najednou si zvyknout, že je zase doma, v pohodě, v klidu, ale nebyly to žádné závratné problémy-jen jsme byli trochu nesví těch pár týdnů ale velmi rychle se to srovnalo.

A moc jsem v té době raději nesledovala zprávy, akorát by mě to zbytečně nervovalo
Kupodivu celá ta doba uběhla rychle.Já si udělala takový rituál, že jsem mu každý den v určitou dobu psala-vždycky jsem přemýšlela, co mu napíšu-nemusí to být nic světobornýho, klidně jsem mu popsala i svoje starosti v práci apod. Ale samozřejmě mnohem víc emailů bylo těch , jak se na něj těším, a jak mi chybí. A psala jsem mu bez vyjímky každý den, a posílala spoustu fotek
Ono, pokud máš celý den co dělat, tak to utíká rychle.

Většina ne,většina z nich jsou opravdu nadšenci a nerozumím tomu,že jim to vše za ty peníze právě stojí.Tohle se totiž snad ani pro prachy dělat nedá,ale je pravda,že finančně jsou odměněni dobře.
V rodině jednoho takového nadšence máme,ale je už v pozici,že nikdy nevíme na co je nasazen a kam jede..ten tím žije.
Pak znám pár kluků i z jeho okolí co to dělali a přestali,jelikož s psych.to udělalo své a někteří jsou v péči odborníků,jelikož se z toho složili,není to tak lehké jak se zdá.

Já bych neměla nervy s takovým chlapem žít,umřela bych strachy.Taky záleží na co je nasazen a co tam bude dělat,ale i tak.

Pokud do toho jdeš s tím,že víš co Tě čeká a jsi ochotná to trpět,nevim,proč by to vztah poznamenalo,co znám,spíš mají vztahy krásné a váží si jeden druhého snad víc,než ty okolní páryten mužskej se domů totiž moc těší a ještě víc,pokud na něj čeká milující ženská a nebo rodina.

Jo, ale je tu malý rozdiel. Nie každý sa rozhodne zabíjať ľudí
či pre prachy či pre niečo iné.

Reaguji na lva: Reaguji na Averys:
Mno-asi máte o téhle práci dost zkreslené představy-nebo si myslíte, že všichni ti chlapi, kteří tam jedou jsou krvelační maniaci, kteří si tam jedou udělat pár zářezů do pažby a ještě za to dostanou luxusně zaplaceno, to snad ne
Napřed si zjistěte, co tam naši vojáci dělají.
A aby nedošlo k nějakému nedorozumění-ano, jsou situace, kdy musí použít zbraň, ale neznám osobně nikoho, kdo by se na něco takového těšil, nebo dělal tuhle práci, za tímto účelem.

Mno, ale už jsme OT, tohle sem nepatří.

Holky děkuju vám za podporu, moc mi to pomáhá, konečně jsem se dokázala z toho trošku dostat a bavit se s ním o tom nezaujatě, i když pořád trochu poplakávám... nemůžu se zbavit trošku pocitu, že mě tady nechá samotnou a že si jede něco dokázat za cenu toho, že já tady budu sama plakat... ale nejsme vzití, závazky nemáme, na mě se ohlížet nemůže... zkusím ¨být tak silná jako vy..

Reaguji na Lolla_Bunny: Ber to tak, že to co dělá, dělá i pro tebe. Nevím jak ten tvůj, ale můj partner si tímhle nic dokazovat nechtěl A je moc dobře, že se o tom bavíte-komunikace je důležitá, a v tomto případě obzvlášť. Neboj se, zvládneš to. půl roku uteče jako voda.

Ahoj Lollo, pročetla jsem tuhle diskuzi a snad nebude vadit, když se přidám - i když trošku se zpožděním... jsem v podobné situaci jako ty - manžel mi do mise v Afganistánu bude odlétat za necelé 2 měsíce... Je to jeho druhá mise (na první byl před 3 roky) a bohužel nebylo možné ji z mnoha důvodů odmítnout (a nejednalo se u nás o důvody finanční)... Naprosto ti rozumím - u nás je situace ještě o to "zajímavější", že já mám v době jeho odletu termín porodu, takže pokud se malá rozhodne přijít na svět v termínu, tatínek ji už ani "naživo" neuvidí Ale budeme to prostě muset nějak zvládnout - nic jiného nám nezbývá... Bude to těžké pro nás oba, ale věřím, že to uteče... Ty máš už teď ten začátek za sebou - moc ti držím palce, aby ten čas běžel co nejrychleji a jestli budeš mít chuť, můžeš napsat

manžel odletel včera do afganistanu na pul roku.mam 5 leteho syna a umíram strachy