Přátelé v životě

A připrav se,že bude hůř..Až budou chodit do práce a založí si rodinu tak je jen tak neuvidíš.

tak to potom nejsou skuteční kamarádi!
Já když zavítám do ČR, tak nevím co dřív (div se o mně nepoperou )... ale pravda je, že se většinou jedná o lidi, které jsem poznala až jako dospělá, po určitém vývoji a na druhou stranu se mi už moc neozývá kdysi nejlepší kamarádka (byly jsme jak dvojčata) z puberty - prostě je asi někde jinde a párkrát do roka mi ze slušnosti odpoví na zprávu atd. Je to opravdu mazec a byla jsem z toho dost otrávená, ale teď už to beru, že je to prostě vývoj... Ačkoli jsem ji např. před 2 lety vytáhla ven a vypadalo to, že si stále skvěle rozumíme. O to je to celé divnější, ale beru to jak to je...

no, bohužel, ani ti kamarádi nemusejí být věčně... ale chápu, jak to myslíš.

na tom něco je. I když myslím, že po dosažení dospělosti (to není automaticky 18 let; u každého je to dozrání jindy) to už nebudou tak dramatické změny asi... i když může se stát...

většina mých vrstevníků už rodinu dávno má a do práce chodí též. ale to není jen o tom, ale dle mého spíš o pohodlnosti. Prostě kdo je poblíž tak dobrá, ale jinak nezájem.
Třeba spousta holek i má velmi dobrá kamarádka si našla přítele a přebírá jeho kamaráda a prostě na mě jim nějak nezbývá čas, energie či co? Ještě před ním i po skypu a tak kontakt paráda, ale i když jsem ted byla doma a sešli jsme se tak to nebylo ono, bylo vidět, jak se změnila nejen ona ale i já a bylo to "kostrbaté" a ona se už sama ani neozvala. Já jednou a jen hm, fajn a od té doby nic.

to máš fakt dobré. Upřímně ti to přeji at to vydrží. Já nikdy neměla moc přátel, ale ted mi přijde, že mám ještě méně než to. Nejvíc udržuju kontakt s lidmi přes pc než osobně, z hlediska vzdálenosti, ale i tak
A tady si najít kamarády neumím, nevím jak. Nikdo mě neoslovuje a ač chodím mezi lidi tak nějak není šance jak to udělat.

holt nejsi poblíž a to bude důvod. Ty jsi vytáhla ji, ty jsi teda byla ta kdo se chtěl sejít. Možná je příliš pohodlná a je prostě jinde tedy. Nebo si myslí, že ty jsi jinde. těžko říct..

Já určitě nejsem stejná jako před lety, nikdo není, ale o tom to dle mého je, přátelé zůstávají přáteli za všech okolností, nehledě na překážky či změny. Což ted málokdo ustojí Proto jsem si říkala já se vdát tak nemám ani rozlučku, max s rodinou.

Cítím to stejně. Mrzí mě to, snažila jsem se nějak pořád slučovat přátele, sezvávat je... ale nejde to věčně....

asi jsem je blbě nazvala, ale prostě lidi, se kterýma ti je dobře.
Ono to zahraničí je komplikovaný - i když jste kamarádi byli, když jsi bydlela v ČR, tak hodně lidí si myslí, že jsi v zahraničí, protože oplýváš jměním. Někteří se dokonce umí i posmívat, že "haha, vypadla z ČR, ať si to tam užije" - to se mi osobně stalo. Jiní jsou na tebe naštvaní, že jsi dosáhla něčeho víc a poslední chování, se kterým jsem se v tomto ohledu potkala jsou lidi, které automaticky přestaneš zajímat (není tu, co bychom si tak měli říct... nás nemůže pochopit).
Já byla v zahraničí rok a našla se jen hrstka lidí, kteří to překousli, zůstali v kontaktu... Vlastně 2 - přítel a kamarádka jedna. Dokonce ještě teď, když se s někým, kdo je známý bavím, tak mi vpálí do ksichtíku "No, tomu ale rozumět nebudeš, v tý době jsi byla někde pryč."...

Ahoj, taky to pocituju. Hlavně od té doby, co každá máme partnera, od té doby mi přijde, že to naše kamarádství jde do kytek a každá vidí jen toho svojeho chlapa

Ahoj, mám to podobně. Měla jsem kamarádku od ZŠ, nehly jsme se od sebe
na krok, pak to ale začalo nějak skomírat. Přála bych si mít kamarádky jako třeba v Sexu ve městě:-D prostě upřímný kamarádský vztah, ale mám pocit, že vždycky, když si najdu nové kamarádky, tak to pak jakoby utichne, když si některá najde přítele.

Mně spíš přijde, že jsem z velkého množství "přátel" vyrostla a teď mám kolem sebe pár lidí, se kterýma udržujeme pravidelný kontakt... jedná se asi tak o 10 lidí (nepočítám rodinu a známé). Občas někdo přibyde/ubyde..To samé na FB, snižovala jsem a snižovala počet "přátel" a teď můžu říct, že tam jsou přátelé, rodina a známí, se kterýma jsem opravdu v kontaktu i v reálu, pokud zrovna nejsou v zahraničí. Spokojenost S přibývajícím věkem se holt měnily i priority a zájmy a tak se měnili i někteří "přátelé"..už jsme si tak nerozuměli, neměli jsme nic společného-o čem se bavit nebo to byli jen "párty přátelé". Samozřejmě, když se potkáme, tak se pozdravíme, pokecáme, ale že bychom se vyhledávali..to asi ne.

koukám, že opravdu nejsem sama v nějakém svém životním období jsem vždy měla skvělou kamarádku, někdy i víc, na základce, na střední škole i na vošce, všechno se to ale nějak pohnojilo, v kontaktu zůstávám prakticku jen s jednou kamarádkou z vošky, ale jsme od sebe hodně daleko a práce a časové vytížení nám nedovoluje být moc v kontaktu, teď žiju s přítelem na vesnici a nemám tu téměř nikoho, jednu kamarádku, která sic bydlí o patro níž, ale jsme v kontaktu jenom na internetu, pak mi připadá, že si osobně nemáme ani co říct... vztah mezi námi nebyl nikdy nic moc, potom co jsem se sem přestěhovala to vypadalo, že i přes naše neshody mi bude dobrou přítelkyní, ale ve spoustě věcí se ani tak neshodneme a tak naše komunikace postupně ustala a zmrzla na úrovni "když se potkáme na chodbě tak si řekneme ahoj" a mě to tak vyhovuje, než se vztekat nad něčí blbostí... doteď jsme se také stýkali s kolegou mého přítele a jeho ženou, obě máme stejného koníčka - psi, jenže teď porodila a čas už není vůbec a já se k tomu miminu ani moc nehrnu
Chápu názor, že vystačí přítel... kdo si to nemyslí tak nikdy neměl pořádnýho chlapa, pro mě je můj přítel skvělym kamarádem, jsme spolu skoro 6 let, žijeme spolu a nijak díky němu nestrádám, že nemám kamarádku samozřejmě o novym laku na vlasy si s nim moc nepokecam, ale na to mám zase mojí skvělou a úžasnou mamku se kterou si výborně rozumim
Říkám si, že život je nepředvídatelný a tak se v mém životě třeba někdo zase objeví tuhle jsem šla se psem ven a na louce k nám přiběhl voříšek a za ním slečna z vedlejší vesnice, dali jsme se do řeči, taky je tu nově přistěhovaná a tak jsme si společně postěžovali na tu díru, kde žijeme, žvejkali jsme spolu asi hodinu, potom jsme se rozloučili a já si druhý den nadávala, že jsme si nevyměnili čísla, nebo že jsem ji "nepozvala na rande" protože jsem třeba poznala spřízněnou duši.. paradox je, že od té doby jsem ji už nepotkala

Takže ti co pracují "ve fabrikách" jsou podle tebe něco podřadného? takhle to totiž vyznívá. Pokud nad nimi takhle ohrnuješ nos, vůbec se nedivím, že jsi sama a lidi ti ze života takhle dobrovolně "odplouvají".

Reaguji na Elisabi:

vyznívá to blbě, ale spíš tím asi chtěla říct, že se jejich cesty natolik rozdělili že už se nevidí tak často a změnou životního stylu už ani nemají společné zájmy...

Celý život proplouvám se stále stejnými 3 kamarádkami, známe se už od školky nebo od základky a stýkáme se do teď (i když výrazně méně). Jsme každá jiná, změnily jsme se, ale stejně se navzájem tolerujeme (názory máme kolikrát dost odlišné) a i přes to všechno se těšíme, až se zase sejdeme. Někdy těch kamarádek bylo víc, ale jak ke mě "připluly", tak i odpluly (vždy s určitou životní etapou). Jedna se od naší mini party odpoutala a už ji mezi ty výše uvedené nepočítám - odstěhovala se do jedné malinké vesničky, vdala se a nyní čeká druhé dítě. Ona neměla čas na nás a my na ni (přesto jsme za ní klidně vyjeli a i ona přijela za námi, jen už to bylo o dost vzácnější). Za pár týdnů mě čeká svatba, jsem těhotná a bojím se, aby to nedopadlo se mnou podobně, ale uvidím, co budoucí čas přinese, věřím, že se neodcizíme.

Co se týče mého nastávajícího - je asi mým nejlepším přítelem, zná mě nejlépe a nebojím se mu cokoli říci, je to člověk, kterému bezmezně věřím. Nezastávám názor, že "chlapi přicházejí a odcházejí" - pokud člověk nalezl svou spřízněnou duši, tak sám pozná, že je v tom "něco víc".

Samozřejmě, tak jsem to ani nemyslela...Pokud člověk najde partnera, který je pro něj vším a stane se třeba i důležitějším než kamarádi, je to jeho právo a když je takhle šťastný, je to v pořádku. Chtěla jsem tím říct, že chlapů se v životě může prostřídat víc (samozřejmě, že to i přátel), ale pokud má člověk štěstí, tak může mít přátele klidně od školky až po stáří nebo po většinu života a ti přátelé s ním můžou všechny ty životní pády, příchody a odchody partnerů prožívat celé ty roky. Pokud má někdo spřízněnou duši v partnerovi, je to jedině dobře a přeju ti hodně štěstí!

Taky mám partnera, který je mi přítelem, nemáme problém spolu mluvit o čemkoli a přesto jsem šťastná, že mám kamarádky jaké mám a zase mi přátelství s nimi dává něco dalšího....

Mám to tak nějak podobně, mám pocit, že krom přítele a rodiny se nemám moc na koho spolehnout, nikdo se mi sám od sebe neozývá a kamarádky nemám skoro žádné krom jedné, se kterou jsem se teď začala zase víc stýkat, tak je to lepší. Já tedy kamarádky nikdy moc neměla, spíš kamarády, ale stejně mi občas nějaká ta pravá kamarádka chybí

Od konce gymplu jsem se docela dost stýkala se třema kamarádkama, každé léto asi tři roky jsme jezdily společně pod stan a pak další rok se mi neozvaly, tak jsem si říkala, že se tedy asi nikam nejelo a zpětně jsem se dozvěděla, že jely beze mě, docela dost mě to tenkrát zamrzelo Brala jsem je jako blízké kamarádky, ale evidentně ony mě asi ne a už pár let jsem je neviděla.

Co jsem s přítelem, tak jsme se docela dost scházeli s jeho kamarádem a jeho přítelkyní, dost jsem si s ní rozumněla, ale letos se rozešli a ona je už úplně mimo realitu, tak zase nic. Pořád doufám, že se třeba někdo časem zase objeví.

Je to někdy smutný no. Taky jsem měla v určitý etapě života( zš,střední,jedna práce,další práce) nej kámošku. Jakoby šlo jen o to,že se vidíte ve škole nebo v práci každej den, tak se kámošíte to je jasný, ale pak je konec školy nebo práce a každej si jde po svým. Ale hlavně že si slíbíte, jak se budete vídat a podobně. Nejčastější výmluvy jsou, promin jsem porád v praci nestíham nic nebo mam problemy. Jasně každej jsme snad v práci a každej máme svoje problémy, ale když si nenajde dvě minutky na to,aby napsal zprávu, tak o nějakym srazu si můžem nechat zdat. Když se člověk neozve, tak prostě holt nechce,tak to vidim já. Pokud někoho ve svým životě chceme,tak se chováme jinak Zamrzí, když vám kámoška řekne, že nemá čas ale pak vidíte, že na jiný čas má :/ já už se snad ničemu nedivím, lidi se mění no.