Přátelé v životě

Nevím co k tomu napsat, jenom snad, že to cítím a mám stejně. Z většiny lidí, které jsem považovala za přátelé se stali známí a teď cítím, že možná ani to ne..

Taky to tak vidím. Dlouholeté kamarádky mám jen dvě, s kterými pořád udržuju kontakt a vídáme se, i,když ne tak často, jak bychom chtěly.
Ostatní přichází a odchází, ale mě to nijak netrápí, vždy si najdu nové přátele, s kterými zase nějaký čas "vydržím". Pro mě přátelé nejsou moc důležití (kromě těch dvou kamarádek samozřejmě), k životu je nepotřebuju, záleží mi hlavně na partnerovi.

Je pravda, že mám kamarádky i ze ZŠ ale vídáme se sporadicky, tak jednou za půl roku. Ale pak mám 5 nejlepších kamarádek a 2 kamarády, s kterými se stýkám pravidelně a tak nějak se vždy ozveme navzájem. Takže nemám to jak ty. Vždy jsme si s kámoškami říkali, že se těšíme až budeme jako staré báby chodit na čajové dýchánky
Například si s kamarádkou domluvte, že byste se třeba mohli jednou za měsíc vždy sejít a povykládat o všem možném i nemožném a časem to možná budete chtít pořádat častěji

Taky to tak cítím.. Bohužel. Sice neznám moc lidí, kteří by měli nějakou partu 5 holek ale jo, jsou takoví. Já nad tímhle uvažovala nedávno bo jsem ve špatné psychické situaci a uvědomuju si, že se muzu spolehnout jen na dva lidi.. S nej kamaradkou do detství se nejak vzdaluju i presto, ze bydli 5 min ale ma pritele s kterym je nonstop a i jiné názory.. Mrzí mě to. Chtěla bych mít kolem sebe lidi, kteří se mi ozvou, vytahnou ven, projeví zájem ale moc jich není.. možná to příjde az budu na škole nebo v práci anebo je chybe ve mě.. nevím:/

Mám kamarádku, kterou znám 9 let, byla to moje nejlepší kamarádka, v kontaktu jsme byly víceméně jen na netu a na telefonu (bydlí daleko), ale zato dost intenzivně, říkaly jsme si o sobě všechno, nebylo téma, který bysme před sebou musely nebo chtěly tajit a měly jsme fakt úžasný přátelství, přestože osobně jsme se viděly třeba jen 2x ročně...Pak se náš vztah začal kazit (bohužel pokaždé jsem měla pocit, že největší podíl viny na tom mělo to, že si našla přítele a na mě "kašlala"...pak když se rozešli, zase to mezi námi bylo lepší, měla na mě víc času a všechno)...Teď má zase přítele, ale prakticky spolu nemluvíme, když nepočítám kontakt jednou za měsíc, dva nebo tři, jak se jí chce...Přitom si o sobě nic neřekneme...Já bych se s ní docela zajímala, normálně si popovídala...ale ona se před mnou uzavřela, prý nechce mluvit o tom, co je u ní novýho, protože jsou to špatný věci a byl by to pro ni stres...Tím pádem ani já nechci moc mluvit o sobě, protože myslím, že to se nedá dlouhodobě udržet, aby jeden mluvil o sobě a druhej neřekl nic, navíc naše rozhovory vypadají tak, že ona se mě na něco zeptá, já odpovím a po dvou vzkazech je konec. Přitom věřím, že si máme pořád co říct, ale tím, jak je to teď mezi námi nastavené, se to těžko překonává...A cítím, jak jsme se sobě vzdálily a někdy mi to opravdu připadá spíš jako rozhovor s někým, koho jenom znám...ne s někým, kdo pro mě dlouhou dobu byl tím nejlepším...

Jinak mám další 4 dobré kamarádky, dlouholeté...A doufám a věřím, že s nima to pouto neztratím...Člověk vždycky musí věřit...

koukám našlo se pár lidí jako já
no sejít se jednou za měsíc by pro mě moc nešlo, kvůli zahraničí kde jsem, ale když jsem byla doma před pár měsíci, celý měsíc jsem tam byla a ač předtím měli velké plány jak se sejdeme tak se nikdo neozval. Fakt nikdo!
Myslíš, že lze se ozvat lidem, které jsi znala a že i oni to budou udržovat?

Reaguji na jersey:

Záleží, zda si dobře rozumíte, zda když spolu jste si máte pořád, co říct, zda máte společný pohled na svět,... ale myslím si, že by to mohlo jít

Vždycky mě zarazí, když tohle někde slyším...

Měla jsem kolem sebe partu lidí (cca 15 nás bylo), považovala jsem je za kamarády. Ovšem, jak se naše cesty rozdělily, tak jsme se přestali stýkat a teď jsou pro mě všichni známí - z té party jsem se soudě podle FB trhla jen já, ostatní zůstali (všichni žijí doma u rodičů, pracují ve fabrikách... já jsem pravý opak, cestuju, studuju, s rodiči nebydlím).
Za kamaráda označím asi jen 2 lidi. Slečnu, kterou jsem potkala někdy v 17 letech na brigádě a snažíme se pravidelně stýkat. A druhou, která je mojí spolužačkou a ačkoliv už jsme každá jinde, tak se snažíme scházet. Za pravidelnou známou/kamarádku bych ještě mohla považovat bývalou spolubydlící z privátu, se kterou občasně jdeme na kafe.
Mám dojem, že sociální sítě hodně pomáhají (víš, kde jaký člověk je), ale taky ničí (jsi pak líná se s někým scházet, když by ti opakoval info, co pravidelně píše všem na netu).
Souhlasím s tím, že je to trend této doby - víc jsme na počítačích a mobilech, méně se osobně potkáváme - čím míň se potkáváš, tím víc ztrácíš pojem o člověku a rozcházíte se.
Na druhou stranu nelituju, když z mého života někdo "vypadne". Stále jsem zastáncem názoru, že ti praví zůstávají a pak se objevují další, kteří mě posunou dál a pak můžou zase vypadnout. Prostě život a kamarádění se beru jako jednu velkou hru, kdy se vždycky někdo objeví, otevře mi oči a pak odejde, zanechá stopu, ale ne hlubokou, abych smutnila...
Možná se to sama sobě snažím zlehčovat, ale takhle mi to prostě vyhovuje.

Tohle je moc individuální - stále nepočítáš s tím, že lidi se mění. Být tebou, tak bych "oblíbence" zkusila kontaktovat a sama pak poznáš, jestli váš vztah má cenu, nebo ne

Proč?

Reaguji na Blaženna: Já (a drtivá většina lidí, co znám) to mám hozený obráceně...Přátelé jsou pro mě v podstatě vším, jsou mi bližší než většina lidí z mojí rodiny (nerozumíme si) a přistupuju k tomu ve stylu hesla:"Chlapi přicházejí a odcházejí, praví přátelé zůstanou třeba celý život!" Neznamená to, že bych partnera nemilovala, ale koukám na to trochu jinak...Neříkám, že tvůj postoj je špatný, každý ať si žije tak, jak jemu vyhovuje...Jen jsem na to reagovala, protože se s tím ani ve svým okolí zas tak často nesetkávám....nic proti tobě!

Reaguji na Moni87:
Aha No, já na to zase koukám tak, že partner je člověk, s kterým trávím nejvíc času, žijeme spolu a udělám pro něj cokoliv. Plánujeme spolu víc a dál, než s přáteli, pro mě je to nesrovnatelné. I ty dvě kamarádky, s kterými se známe už nějakých 15 let, o mě neví úplně všechno, to ví jen přítel a právě tohle, co vím, má většina lidí naopak. Ale jasně, každý to má jinak
Abych nebyla OT.. tak ono to, že z přátel se stanou známí, je hlavně moje vina. Nevím proč, ale vždy mě všichni po určité době přestanou bavit, nemám si s nimi moc co říct, když se pořádají akce, chodím na ně čím dál míň, až mě přestanou zvát. Na jednu stranu mě to trošku štve (i když mi přátelé v podstatě moc nechybí), že nedokážu udržet přátelství, když už tedy nějaké je, ale na druhou stranu se zase nemůžu přemáhat, když mě to s nimi nebaví a večer raději strávím s přítelem.

nejsou to přímo oblíbení, spíš aspon někdo. jen mi přijde líto, že oni to tak asi necítí, tak že první budu já. kolikrát jsem i pár lidem já volala ze zahraničí a ozvala se jim, oni nic

Lidi se mění, přátelé se mění. Já na tom teda nevidím nic špatnýho ani smutnýho. To je snad normální lidský vývoj, ne? Nebo já teda nejsem ten samý člověk co před pěti lety, tak se prostě změnilo i okolí...