Píšete/psaly jste si deník?

Já si deník píšu a vím, co jsem dělala a myslela jsi třeba 7.7.1977. A synovi jsem napsala k 18 -tinám "knihu", s citacemi z deníku, takže vím, kdy přesně řekl mamama poprvé. Jistěže jsou to informace pro lidstvo bezvýznamné, ale jinak moc fajn, člověk zapomíná. Navíc si člověk uleví, když vypíše své trápení a potom vidím, že většinou se týrá kvůli hloupostem.
M.

číst deník dítěte- to je takzvaná emoční sebevražda, jak píše MUDr. Plzák. Nepřípustné, dělá to jen pitomec. Když, tak alespoň držím pusu.
M.

Camperses
někdy je hlava nejlepší denik

Helena
Ahojky, tak s tím blogem je to dobrý nápad. Ten livejournal a insanejournal je nějaká zahraniční stránka viď? V tomhle se já vůbec nevyznám. Nevíš, jestli to jde i u českých blogů skrýt některé věci před ostatními a nebo sdílet pouze se svými přáteli?

Ja jsem do deníku psávala dost když jsem byla mladší. Jenomže jen když mi bylo mizerně a jen ty špatné věci. Kdyby si to teď někdo přečetl tak má pocit, že si čte deník zdeprimovaného maniáka se sebevražednými sklony

Psala, byla to sranda, hlavně ty zápisy kolem paté třídy, pak první lásky, druhý, třetí, ... Máma si psala zase o nás, když jsme byli malý a co jsme dělali. Sranda Teď nepíšu, protože není nějak kdy. Vždycky si koupím blok nadepíšu a tim skončím.

Písal (samozrejme len občas) od 16 do 20 rokov. Pomáhal som si s ním pri určovaní presného dátumu. Nakoniec som ho zničil.

allase

Já jsem si psala deník od útlého věku až do puberty. Potom mě začaly přepadat depky, že ho někdo najde a přečte si řádky o mých pubertálních láskách, tak jsem deníky zničila... Dnes toho lituji, ráda bych si zpětně připomenula bezstarostná léta

Zkoušela jsem to, ale mám ušňupaný rodiče, vše mi prohlíželi a všude šmírovali, takže tohle to jsem rozhodně neměla zapotřebí...

666666
Mám naprosto totožnou zkušenost, nejsme ségry?

24ka
no asi jo Rodiče máme asi úplně stejné. Takže je načase odejít s hnízda říkáš?

666666
Já už odešla, hned po maturitě. Ale nikdy jsem nebydlela sama a mám takové trauma z toho jak byl můj deník kdysi přečtený někým jiným, že už jsem opět psát nikdy nezačla.
Mrzí mě to, měla jsem popsané -teda co si tak pamatuju- tři deníky v tvrdých deskách, od cca 10ti do nějakých 16ti let. Pak jsem je všechny spálila v krbu. Dnes mě to hrozně mrzí, v tom prvním bych si přečetla svoje první básnické a literární pokusy, v tom posledním svoje pocity z prvních lásek a vnímání sebe sama.. Myslím že by to byl užitečný střípek do mozaiky sebepoznání. Už to nevrátím, škoda.

Psala jsem si jako malá zhruba v sedmi osmi letech a zapisovala nejhlubší a nejniternější pocity, které pro mě v té době byly velmi emocionálně silné. Když jsem si to v 18ti znovu pročítala, bylo to směšné, dodnes je pro mě záhadou, jak jsem mohla prožívat tak silné emoce u tak nepodstatných a běžných věcí, dnes se mi nedaří se vcítit zpět do těch pocitů, ale chápu zase více dětskou duši, že může trpět věcmi, které jsou pro nás běžné a snadné.

Pak jsem si psala zhruba 3 roky od mých 19ti, pomáhalo mi to k sebereflexi, člověk to píše pod tíhou té situace a nedokáže se nad to povznést, při čtení zpětně pak vidíš ten nadhled a to mi hodně pomáhalo si uvědomit jak funguji, kde mám slabé stránky a jaké mám špatné sklony a postupně je odstranit. Nebo najít řešení, které se dalo uplatnit, jakmile byl člověk psychicky "lapený" do podobé situace. Dneska už si nic nepíši a věci z dětství jsem spálila

24ka
jo no taky lituji že jsem ho roztrhala...ale udělala bych to i teď kdybych zjistila že mi ho čte...v tom afektu.
No já ještě maturitu nemám, ale až ji udělám (teď jsem dokončila 3 ročník) tak mě vezmeš k sobě jo? Ale musíme si slíbit že si deníky číst nebudem ju?