Píšete/psaly jste si deník?

Je nás tu tolik, co jsme svoje deníky zničili, většinou z důvodu prozrazení... Taky vás to tak mrzí? Mě hodně, fakt... Často bych je teď potřebovala, abych se pochopila, ponaučila...

Ok, jen aby nám je nečetli ostatní mí spolubydlové, člověk nikdy neví

24ka
Já jsem ráda, že je pryč. Bylo tam hodně ošklivých věcí na rodiče a mrzelo by mě, kdyby si to někdy měli přečíst a pak je to trápilo. Mám v sobě takový silný pocit vůči nim, že bych jim nechtěla ublížit, protože jako dítě to vnímáš jinak a když už jim to nemůžeš řícit, tak to alespoň napíšeš do deníčku. To hlavní jsem si před spálením zapamatovala, literární pokusy pro mě nejsou důležité, dnes jsem už někým jiným a tak to pro mě není podstatné.

My jsme si psali společný deník s holkama na intru,byli jsme na pokoji 3 a od prváku až do čtvrtáku jsme poctivě psali,dodneška ho máme(bude nám 24) Jsou tam hrozné hlody,je to super si ho po letech přečíst.Pak taky máme schované veškeré dopisy,co jsme si psali při hodinách,to je teda taky obrovský poklad,protože to když si čtu,tak mám pro jistotu vytočenou 155,kdyby mi praskla bránice

jj když jsme malý tak si ani neuvědomujeme co říkáme nebo co píšeme a pak když to čteme tak se ani nestačíme divit

jo a ještě mám schované 2 sešity,kam jsem si psala smsky,které jsme si psali s přítelem v našich začítcích,to je taky moc fajn si je po těch 6 letech přečíst a připomenout ty nádherné časy..

Terez
to věřím...taky mám schované některé dopisy ještě ze základky jako : ale slib že to neřekneš...atd

Tak tohle téma ve mě probudilo dost vzpomínek... Psala jsem si deníky od 13-ti do 21. Kupovala jsem si je v papírnictví, takové ty klasické deníčky s barevnýma stránkama a se zámečkem, pak jsem je vždycky secvakávala k sobě a zámek si koupila v železářství, takový malinký, ale s opravdovím klíčem. Psala jsem nepravidelně, ale celkem často, podle toho, co se dělo, většinou každý den, někdy po delší pauze. Po čase jsem na tom měla docela závislost, úplně jsem se těšila, až si napíšu všechno co cítím a dost mi to pomáhalo. Pořád všechny ty deníky mám, je jich šest, někdy si v nich čtu a je to docela zvláštní pocit, taková nostalgie. V těch 21 letech jsem poznala současného manžela, pak to všechno začalo být nějak rodinné až stereotypní a už mě psaní přestalo bavit. Ráda bych se k tomu ale vrátila, myslím že to člověku může dost pomoct utřídit si myšlenky a zároveň se vypovídat z vlastních pocitů.

Já jsem si psala deník od 13-16...podle mě období deníku je kdy se vlastně nic moc neděje, nebo teprve začíná dít...protože jak už se něco děje, není čas psát, ale žije se

Můj otec si píše deník od roku 1968 až do teď.Má zapsaný téměř každý den co se událo,kde jsme byli na výletě a co jsme koupili.Kdo zemřel a kdo se narodil.Má to úhledně uložené deník na deníku.Zkoušela jsem to kdysi také a vydrželo mi to vždycky jen chvíli a přestala jsem.

Já si psala deník tak od 14 do 21, s různými, někdy i ročními intervaly. Teď po 2 letech jsem si je přečetla a je to veselý počtení, i k zamyšlení, jak jsem se změnila, co jsem si myslela, 1. lásky a problémy, nebo jsem se tam zmínila o jednom klukovi, kterého jsem poznala, co si o něm myslím, no a teď o 8 let později, s ním chodím...

Jako menší jsem si ho psala, ale potom, co mi do něj lezla sestra i mamka a měli ze mě akorát srandu, tak jsem se na to vykašlala. Bylo mi to líto, že se mi smáli a já už nevěděla, kam ho schovat, aby ho nenašli.. Takže tím pro mě psaní deníku zhaslo. Ale lituji toho, je to strašně fajn, si pročítat řádky, jak jste se cítili a vzpomenout si, co všechno jste dělaly atd.

Deník si píšu dodnes, někdy od svých 15 let... nepotřebuju se svěřovat, jen píšu, co prožívám... a je super to pak číst zpětně. Člověk si vzpomene na spoustu zážitků, které by už jinak zapomněl. Miluju to!

Člověk vidí, jak se vyvíjí, z čeho měl strach, co prožíval... mám tam vše od tanečních, přes lásky na střední, maturitu, strach z přijímaček, první práci.... prostě super věc. Jen mám také strach, že mi to někdy někdo bude číst. Ale myslím, že o tom nikdo neví, že si to píšu, nikomu to raději neříkám. A schovávám pečlivě. Je to jen pro mě.

Když čtu, jak vám to rodiče otvírali, to bych je propleskla. Nikdy bych si nedovolila svému dítěti něco tak citlivého otevřít, kdybych na to náhodou narazila. Holt u někoho převládá zvědavost.

píšu já s tím začala jen co jsem se naučila psát mám jich hodně a já si tam i malovala a lepila různý fotky, vstupenky do kina z prvního rande účet z prvního rande, mám tam i kousek krepu z vystřelený pouťový růže a třeba v pubertě mi to docela pomáhalo se vždycky z problému vypsat, ale to bylo i období kdy to místo deníčku byl spíše nas**l bloček

Deník je můj nejbližší přítel už 10 let. Píšu si tam všechno, od prvních lásek a pus až k vážnějším věcem. Asi do 17 to byla spíš taková "pohádka", takže nikdo neměl potřebu si to číst. Ale pak se stal řetězec věcí a celý ten rok událostí jsem si do detailů chtěla pamatovat, tak jsem je poctivě zapisovala asi každé dva-tři dny, jak bylo potřeba. Ironií je, že první deník mi dala mamka k asi 9. narozeninám a byla to zrovna ona, kdo mě donutil ten poslední zničit, když jsem zjistila, že ho četla. Nebyl nikde na očích, musela účelně hledat. Probrečela jsem kvůli tomu potom x dní, protože mě to sebralo a co vím je to, že tohle jí nebudu nikdy schopná odpustit. Pak jsem si řekla, že to ale bez deníku nevydržím a po dvou dnech abstinence jsem si koupila nový =D k tomu už se nedostane
Jinak s kamarádkou si píšeme takovou holčičí kroniku. S odstupem času je hezké počíst si, co přesně se dělo loni v Anglii, předloni v Rakousku a tak =D