Zrovna jsem na netu četla zajímavou diskuzi o psaní deníků - jedni to zavrhovali, že to je pro malý holčičky a druzí vyzdvihovali, že se v tom dá zpětně najít docela dost postřehů, dokážou se oživit pocity a situace...
Píšete (nebo psaly jste si) někdy deník? Jaký je váš názor na to? Jak dlouho vám to vydrželo a co vám to přineslo?
Za sebe můžu říct, že jsem si psala deník asi okolo 10 let - když dneska čtu, fakt hlína Potom v pubertě nějaký básničky a úvahy (docela depkoidní). A když jsem dostala zápisník Moleskine (rok 2007), psala jsem deník poctivě každý večer před usnutím. To mi bylo 21, 22. A to je pro mě síla, zachytila jsem v něm docela významný období mýho života a když se k němu dnes vracím, vždycky tam najdu nějaký moudro nebo si aspoň uvědomím, jak je všechno pomíjivý a co dokáže čas způsobit (myšleno v dobrém i ve zlém).
já si psala deník mezi 14ti a 17ti, poměrně pravidelně.., ale u mě to byl spíš jezdeckej deník, nic jinýho pro mě neexistovalo potom jsem si našla přítele a bum, písla jsem tam jednou za měsíc, jednou za rok a pak už nic. Občas ho vytáhnu a je fakt hezký si počíst, co se mi honilo hlavou, moje úvahy atd, když jsem si tam zapisovala, jak jsem potkala sexy chlapa (stránky o koních najednou vytlačil ten týpek ), nynějšího přítele, jak na něj, jak ho chci svést, moje plány a tak - fakt roztomilý...
Bjetushka
a co si s ním pak udělala? Já ho roztrhala a spálila Co jiného s nim. Jako ted ale mamku chápu...měla o mě strach. Přece jenom bylo mi 13, měla jsem 16 letého kluka. Vracela jsem se domu až večer...No nevím nevím jestli bych neudělala svému dítku to samé
666666
Já jsem ho hodila do koše, bylo mi totiž 14 a jezdil za mnou 18-ti letej kluk z Prahy Takže jsem si tam dopodrobna vypisovala takový ty první "intimní" hrátky...no a pamatuju si že na mě máti řvala že uz za mnou ten kluk jezdit nebude, ať si na to najde starší holku a tak Jako teď se tomu směju, ale tenkrát sem si připadala hrozně, nechtěla jsem aby o tom někdo věděl a už vůbec ne mamka...Ale teď už ji taky chápu
jo mamka tam taky četla ty naše první doteky na seně....Mamka mi říkala že prý mě viděli sousedi ( sice to bylo uprostřed pole ale ok) ale já ji to v tu dobu snědla i s návnadou
[b]666666/b]
No jo to víš, ve třinácti bych taky svoje dítě nenechala válet se s někým v seníku
Já jsem si psala deník od 13 let, pak dlouho ne, protože mi ho matka četla. Pak jsem si ho ačala zamykat a nakonec jsem ho po 10 letech zapisování spálila a popel spláchnula do staré studny. Dlouho jsem toho litovala a už 12 let si píšu další. Je mi 37, už to není to co dřív, ale když si čtu to, jak jsem žila před narozením dětí, s prvním manželem.....kolikrát si i pobrečím. U ho nehodlám spálit, můj nejlepší přítel mi řekl, že je dobré deník zapečetit a dát ho do knihovny ke svému příteli, který ho pohlídá a uloží ti ho pak do hrobu. Letos myslím dokončím prní velký díl, ale nevím jestli si ho k němu uložím
Tak my si psali společný deník s přítelem..jeden týden jsem psala já a druhý týden on. Bylo to moc fajn...hodně jsme se tím poznali a byla to zábava...plno otázek...postřehů...a tak...no ale jednou mi v něm četl otčím a přečetl ho asi celý a to jsme si tam psali o sexu a tak. No bylo mi na zvracení a on k tomu ještě začal strašně lhát a vymýšlet si proč to četl a tak...no a dodnes se se mnou nebaví a dělá mi různé naschvály. Když to začalo bylo mi 17 a není to příjemné když vám otčím hrabe v tak intimních věcech a pak ještě udělá doma strašné peklo které nadále trvá. Jediná výhoda je že teď už je mi 21 a vypadnu brzy pryč. Deníky má teď ex přítel ale věřím že se tam dá zpětně dost věcí najít...já tam třeba jednou našla jeho lži Prostě lhal a v deníku bylo něco jiného...no pak došlo na rozhovor a zjistila jsem že mi lhal ve všem tak adios...
Nikoho jiného z rodiny by to ani nenapadlo..jen otčím je takový...docela v té době po mě jel když nad tím tak uvažuji...samé doteky a tak...no ještě že to tak nakonec dopadlo.
Je to na zbláznění...tak babi říkala že bych mohla u ní...tak asi v nejbližší době k ní. Pak shánět byt s přítelem... Věř že ty roky byly hrozně kruté....na to se nedá co říct...ani se nějak ospravedlnit...proč jsem tam co psala...je to prostě deník a výpis aktuálních pocitů...to neznamená že to myslím vážně a definitivně. Jen takové upozornění pro mladší z nás...ať si dávají fakt bacha. Od té doby doma nepíšu snad radši vůbec nic...ani do telefonu nic neříkám protože jde vše slyšet. No ještě že bude tomuhle trápení konec.
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.